Proč jezdit bez otěží – proč se zbavit jistot

Mít situaci pevně v rukou, pevně držet otěže vlády nad koněm, to je pro laika, stejně jako pro většinu na půl zasvěcených synonymum k bezpečnému ježdění. Dělá se to tak přece od pradávna, vidíme to všude kolem sebe a uzda na hlavu koně přece patří. Pokud se však zamyslíme nad tisíciletou historií jezdeckého využití koně, musíme nutně narazit na fakt, že v celém jejím průběhu neměl jezdec nikdy zcela volné ruce k ovládání koně. Vedení otěží oběma rukama je výdobytkem relativně nedávným.

Dnes se jezdectví stalo rekreací (dle jezdcova pojetí více či méně sofistikovanou), ale než došlo v průběhu 19. a 20. století k tomuto přerodu, bylo jezdectví předevíšm užitkovou aktivitou vyhrazenou hlavně vojákům, lovcům a pastevcům. Tito jezdci potřebovali beze zbytku využít rychlost a obratnost svých koní, ale k používání zbraní či pasteveckých pomůcek (garrocha, mongolská úrga, laso, …) potřebovali mít volnou alespoň svou pravou ruku a velmi čatso, například při používání štítu, lukostřelbě, střelbě z kuše či ručnice, ale i při používání úrgy museli mít volné obě ruce. Bylo tedy pro ně nezbytné, naučit se se svým koněm komunikovat sedem a holeněmi. Některé jezdecké národy šly ještě dál a existují psané záznamy o tom, že v řadách římského vojska sloužila núbijská lehká kavalerie, jejíž jezdci vyjížděli do bitev na malých nenasedlaných a nenauzděných koních.

Lze si samozřejmě jen domýšlet, jak vypadaly prapočátky stepního jezdectví. Je nicméně pravděpodobné, že kůň byl poprvé obsednut na jednoduché ohlávce, či se smyčkou kolem krku.

Dnes nevede jezdce k ježdění bez otěží praktická nutnost, ale naopak pohnutka zcela nepraktická – fantazie nebo chcete-li sny. Jezdci, kteří nemají přebujelou představivost se většinou nechají ohromit propracovaností současného jezdeckého systému a jsou-li svědomití, snaží se pochopit základy a postupovat zcela formálně podle předepsané škály vzdělání koně a jezdce, jejímž cílem je jezdec vyjadřující se zcela přesnými pomůckami a kůň, který je jim bezpodmínečně poslušen.

Proti tomu nelze samozřejmě nic namítat. Současný systém se přeci navíc zakládá na historické kontinuitě vedoucí zpět před Guérinièra až ke Xenofontovi (kteří však dávají formální základ systému spíše několika větami vytrženými z kontextu než svou kompletní filosofií) a ve vývoji jezdectví byly postupně vypouštěny všechny barbarské a neefektivní prvky, až bylo dosaženo dnešního ryzího a formálně čistoskvoucího stylu zaštiťovaného FEI.

Jezdci stižení darem fantazie začínají úplně stejně, ale dříve či později je jejich intuitivní vhled, daný hlavně nepoučitelným snílkům, začne upozorňovat na drobné nesrovnalosti. Na jednu stranu se přeci říká, že škála vzdělání je postupným procesem zjemňování pomůcek provázeným zvyšováním jejich účinku. Nutný nátlak na mladého koně je tedy odměněn jeho porozuměním a jemnou spoluprácí na vyšším stupni výcviku. A zde právě narazí citlivý mozek na oslí můstek. Jezdíme naše mladé koně bez ostruh a na jemném stihlovém udidle a jak postupují ve výcviku a jsou na ně kladeny stále vyšší nároky, přidáváme další pojistky jejich poslušnosti, jako je pákové udidlo, ostruhy, ostřejší ostruhy, pomocné otěže, … protože starší a již náležitě poučený kůň to přeci narozdíl od mladého snese.

Logicky by však měl být trend v průběhu výcviku zcela opačný a pokročilost výcviku by měla být reprezentována postupnou ztrátou potřeby pojistek usnadňujících nátlak. Takovýto postup se zdál rozumný i Xenofontovi a ve svém díle O jezdeckém uměnídoporučuje jezdit mladé koně na ostřejších udidlech (která by se v nekompetentních rukou jistě mohla stát barbarským mučidlem, ale při vedení levou rukou a používání zdravého rozumu a jezdeckého citu mohla velmi urychlit proces učení) a jakmile začne kůň uspokojivě respektovat pomůcky jezdce, přejít na udidla co nejjemnější, které koni ponechával po zbytek života, aby zachoval jemnost jeho huby. Tento princip se však bohužel spolu s jinými v průběhu času vytratil.

Člověk s analytickým myšlením se snadno dovtípí, že konvenční jezdectví je stylem nutných umělých pojistek poslušnosti koně, bez kterých se podle obecně přijímaného názoru stává ježdění na koni neefektivním nebo přímo nebezpečným. Každý jezdec alespoň zpočátku vnímá velmi pozitivně, když mu jeho učitel svěří další pojistku. Vysloužit si ostruhy anebo dokoknce práva jezdit s pákovým udidlem a plnou uzdou se stalo symbolem pokročilosti jezdce a opravdu není pochyb, že k jejich správnému používání je třeba značné jezdecké zdatnosti. Jezdec se na koni cítí tím jistější, čím výše se dostane na oficiální škále vzdělání a o přínosnosti propracované jezdecké techniky pro solidní a bezpečné využívání koně nelze diskutovat. Jezdec oddaný systému se rychle rozvíjí a je nadšen.

Pak je tu ale jeho nešťastný kolega snílek, který se při nejlepší vůli nedokáže zbavit zcestných představ o tom, že za ním bude jeho kůň svobodně pobíhat po lukách  a lesích, že bude moci na svého svobodného nenasedlaného a nenauzděného koně kdykoli vyskočit a souznění duší mu bude dostatečnou zárukou bezpečí, když se takto společně vydají hltat krásu krajiny. Sní o tom, že ho jeho kůň ponese na hřbetě proto, že ho nést chce nebo že je mu to dokonce ctí. Sní o tom, stát se kentaurem. Pak otevře oči a vidí ostatní jezdce, vidí sebe, vidí realitu, se kterou se nemůže ztotožnit a zároveň hluboce cítí jistotu, že to musí jít i jinak.

Má-li dost vůle a příležitost, kterou se většinou rozumí osobní vlastnictví koně, může se vzepřít a začít si hledat cestu k lepší realitě. Začne experimentovat, číst starší a starší knihy, zříkat se dogmat a hledat pravdu ve svém vztahu ke koni. Hledat ji tak, že se přestane ptát trenérů a ostatních jezdců a začne se ptát sám sebe a koní. Začne se znovu učit komunikovat, snaží se odpozorovat řeč koní, začne věřit ve své schopnosti slyšet hlas přírody a nachází pokoru ke snaze učit se od koní.

Pravda bývá krutá a jezdec zjistí, že si mezi sebou a koněm v té nejlepší víře vystavěl zeď z pojistek a obranných postojů. Cihlu po cihle vystavěl iluzi důvěry a bezpečí založenou na donucovacích prostředcích  a udržování bezpečného odstupu. Zjistí také, že není cesty zpět, že nelze začít znovu a lépe jako novic. Pochopí, však, že cíl společné svobody, který si vysnil, je také snem každého koně, a to je obrovská motivace. Kůň chce mít svobodu následovat silného vůdce.

Svobodomyslný jezdec zjistí, že opravdové vedení koně nevyžaduje přehnanou vnější, povrchní sílu, ale naopak obrovskou sílu vnitřní. Zjistí, že pravosti ve svém vztahu s koněm dosáhne jen tvdrou prací na svých schopnostech, nikoliv pouze jezdeckých, ale hlavně bytostně osobních a lidských. Nesmí se snažit koně obelhat a přelstít, musí být odhodlanější, statečnější, klidnější a vyrovnanější vůdce, než si jeho kůň představuje, že by mohl být on sám.

Kůň chce být veden, ale nikdy nepřestane podrobovat svého vůdce zkouškám. Vůdce nesmí selhat. V tom se koňské stádo (zde tvořené jezdcem a koněm) nikterak neliší od vlčí smečky. Pokud vůdce selže, nastoupí na jeho místo další nejschopnější jedinec. Jedná-li se o již zmíněné stádo o dvou členech, je jasné, kdo převezme vedení, ale pozor – vždy jen ve prospěch celku!

Jezdec má samozřejmě výhodu první volby. Někdo si moudře zvolí klidného valáška užitkového westernového plemene, jiný jde ve své sebedůvěře mnohem dál a nebojí se popasovat s kdejakým obhroublým hřebcem. Již ve správné volbě členů stáda tkví první předpoklad vůdcovství. Velmi často je však volba koně založena spíše na lásce na první pohled, tedy na představách co by mohlo být.. V takovém vztahu jezdci nezbývá než se velice rychle učit, mít každou lekci nastudovanou napřed a v krizových situacích si vždy podržet v paměti pravidlo, že kůň mu odpustí i to nejhorší rozhodnutí spíše než nerozhodnost.

Pokud se hlavní motivací jezdce stane hluboký a pravdivý vztah s jeho koněm, musí si uvědomit, že takové souznění může být ze strany koně založeno jen na svobodném následování. Kůň musí mít vždy jasnou možnost volby. Každá situace má více řešení, jedna z nich připadá nejlepší jezdci a zpravidla jiné považuje za nejvhodnější kůň. Záleží jen na autoritě jezdce, za jak dlouho a zda vůbec se mu podaří přesvědčit koně o přednostech lidského rozumu. A právě způsob získání autority nad koněm je samým jádrem veškeré jezdecké problematiky.

Mohu na koni překlusat louku a plně při tom využívat jistot plynoucích ze sedla, třmenů, udidla a klidně i pomocných otěží. Pokud jsem alespoň trochu jezdcem, tak pravděpodobně v tak snadném úkolu uspěji a uspěl bych i ve výzvách mnohem náročnějších. Mohu však také svému koni otevřít box, vyzvat ho, aby mne následoval na dvůr, tam mu vyskočit na holý hřbet a předem se dobrovolně vzdát všech jistot, které by plynuly z uzdečky nebo alespoň ohlávky či vodítka kolem krku a vydat se překlusat louku zvýhodněn oproti koni jen o něco pevnějším odhodláním. Pokud uspěji, pak nejen že stoupnu v očích svého koně jako následováníhodný vůdce, ale odměním i sám sebe skromným potvrzením toho, že mne kůň následuje svobodně.

Další věc je, že mne očití svědci budou nejspíš považovat za blázna a aby se jejich obavy o mé psychické a potažmo fyzické zdraví neukázaly jako oprávněné, musí být tento skromný experiment výsledkem pečlivých a trpělivých příprav. Během nich se budu postupně vzdávat všech pojistek, které mě v souboji s vůli před koněm zvýhodňují a postupně odbourám svou potřebu sedla i otěží jakožto prvků, které mne měly s koněm propojovat, ale ve skutečnosti nás od sebe jen vzdalují.

Jako ke všemu, musí i k ježdění bez otěží jezdec se svým koněm dospět postupně a s rozvahou. Bez náležité přípravy by se sice jezdec velmi snadno přesvědčil o současných nedostatcích ve svém vztahu s koněm, mohlo by to však mít pro oba fatální následky!

F.

Share on facebook
Facebook
Share on google
Google+
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn

Napsat komentář