Gallardův deník díl 23.

S hrůzou jsem zjistila, že poslední díl deníku jsem napsala skoro před rokem a půl, těsně po mém druhém poporodním návratu do sedla. Marně lovím v paměti, co se vlastně za tu dobu dělo.

Mým cílem bylo Gallarda opět trochu drezurně kultivovat. Odnaučit ho zlozvyky, které si pořídil během mé dlouhé pauzy a posunout se dál. Teď s odstupem času můžu říct, že největším úkolem bylo, a stále je, se vzájemně najít. Ale k tomu se ještě dostanu. Podzim 2017 byl ve znamení ježdění bez sedla nebo na padu, jelikož Gallardo vyrostl ze své komory č. 4. Hledaní nového sedla a následné čekání na něj se protáhlo až do ledna 2018.

V podstatě celý ten rok a půl jsem si z hlediska jezdeckého představovala a naplánovala úplně jinak. Ovšem mateřské výzvy byly pro mě přednější, než ty jezdecké, a proto se Gallardovi nedostalo ani zdaleka tolik pozornosti, kolik by si zasloužil. Navíc má potěhotenská záda, přetěžovaná zvedáním dětí, mi vypovídala službu poměrně zásadním způsobem, takže když už se mi podařilo se do stáje dostat, nemohla jsem jezdit víc než pár minut. Naštěstí v naší stáji jsou tak skvělé podmínky, že nemusím mít kdovíjaké výčitky. Jarinek je 24/7 venku a hlady rozhodně netrpí, spíše naopak. Také Sváťa s Martinou ho braly ven, když já jsem nemohla. A že jsem nemohla skoro pořád.

Na videu Martina s Gallardem, pracují hlavně na cvalu a cvalových přechodech.

Další video je z ledna 2018, takhle se bavíme, když nám zamrzne jízdárna. K radosti nám stačí jen pár volných metrů. Tady trénujeme překroky a piruety. Z mých nejhorších chyb bych před závorku vytkla zejména moc snahy a málo koordinace – tedy tuhnu ve špatných pozicích, padám vahou ven a všemožně se nakláním. To je pro mě velká výzva.

Ani jaro z hlediska mého ježdění neznamenalo zásadní obrat. Záda mi sice dovolovala jezdit někdy i 15 – 20 minut (bomba, co?), ale do stáje jsem se dostala opravu jen svátečně. Snažila jsem se proto jen se usadit a pracovali jsme pouze na přechodech a pohybu vpřed. V květnu jsme natočili tohle video:

Snaha byla, ale výsledky se moc nedostavovaly. Jak ráda bych tady napsala nějaký oslnivý příběh o tom, jak se hvězda hvězdně vrátila do sedla, ale tak to nebylo. Byl to spíš takový vnitřní boj. Naštěstí jsem bojovala spíše se sebou než s koněm, moc dobře sem věděla, že to není jeho chyba. Nedařilo se mi najít rovnováhu, tuhla jsem, ztrácela balanc, připadala jsem si na koni zcela nepatřičně a dost jsem si zoufala. Nějak jsem nevěděla, jak z toho ven.

Zásadní obrat nastal v létě. Dostala jsem nabídku potrénovat s paní hraběnkou Julianne Weinberg Lessing, dlouholetou žačkou Arthura Kottase Heldenberga, jednoho z deseti nejlepších žijících drezurních učitelů světa a bývalého erste Oberbereitera Spanische Hofreitschule ve Vídni. Mezi další zvučná jména, se kterými spolupracovala, patří mimo jiné Hubertus Schmidt, Rafael Soto nebo Alois Goldberger. Naše první dva tréninky se uskutečnily v srpnu a shodou okolností to vyšlo zrovna na víkend, kdy se teploty blížily 35°C. Za normálních okolností bych koně pod sedlo nebrala vůbec, ale této příležitosti jsem opravdu chtěla a potřebovala využít. Gallardo byl i přes šílené podmínky statečný a vydržel dva dny po sobě lonžovací sedovou lekci. Pracovalo se jedině a pouze na mém sedu. Dostala jsem spoustu cenných rad a impulsů. Filip už se k nám teď téměř nedostane a tak není nikdo, kdo by mě na koni rovnal. Za tu dlouhou dobu, co jsem nejezdila, anebo jezdila bez kontroly někoho dalšího, se mi tělo naučilo dost lhát. To, co jsem se domnívala, že je rovně, vůbec rovně nebylo. Žila jsem v přesvědčení, že sedím vzpřímeně, nicméně jsem byla permanentně v předklonu. Za ten víkend jsem se posunula o obrovský kus dál. A plná motivace jsem se vrhla do objevování nové sedové rovnováhy.

Z prvního tréninku s Julianne Weinberg Lessing

Tedy vrhla… když jsem se dostala do stáje. A to bylo opět jen zoufale málokdy.

Naše pokroky s tréninkem piaffe. Jediný problém je v mé koordinaci a zmatenosti a zbrklosti. Kůň ví, co má dělat a jen čeká, až se já zkonsoliduju.  

Pomyslné nakopnutí a posunutí se do správného směru mi opravdu hodně pomohlo, co se techniky týče. Do druhého tréninku s paní hraběnkou, který se uskutečnil v říjnu, se mi podařilo se o hodně zlepšit. Paní Weinberg Lessing dokonce sama konstatovala, že by nevěřila, že je možné, abych se tak rychle posunula. Taková pochvala rozhodně potěší, zvlášť v tak jezdecky nepříznivém roce a zvlášť vezmu-li v úvahu, jak málo jsem toho od srpna do října stihla najezdit. Když už jsem si ale myslela, že jsme na dobré cestě a že se už začne dařit, objevila se další nečekaná zatáčka – Gallardo se se mnou přestal bavit.

Gallardo na dvou lonžích

Na jízdárně byl najednou znuděný, apatický, bez pohybu a naprosto bez chuti. Navíc také šíleně ztloustnul, úplně kynul před očima. Domnívám se, že za to mohly především dva faktory. Prvním byla extrémní nadúroda švestek a řádek švestkových stromů u Gallarda ve výběhu. Sežral všechny do jedné a jsem ráda, že to ve zdraví přežil. Druhým pak zřejmě má chuť a vůle zlepšovat techniku, u které jsem ale zapomněla na koně. Tak jsem se snažila jezdit technicky správně, až jsem s Gallardem přestala komunikovat. Tedy alespoň na té úrovni, kterou ode mě očekával.

Teď bych tu strašně ráda napsala něco jako: „Udělala jsem to a to a bylo po problému,“ ale náprava situace a vzájemné sladění se na jednu strunu zabere ještě hodně času. Někdy si říkám, jak by se mi asi snáz žilo, kdybych toho věděla méně. Kdybych na koně, který nechce dopředu, prostě vzala šporny a bič  a přes odpor ho překopala. Jenže to mi hlava ani svědomí pochopitelně nedovolí. Já to chci jinak, v klidu a pohodě pro oba. Když se mnou kůň odmítá spolupracovat, má k tomu jistě závažný důvod.

Na jízdárnu jsem tedy začala chodit bez tušírky a bez udidla. Doposud jsme měli šanci to vyzkoušet jen dvakrát, než podzim a zima proměnili písek v plovárnu, ale Gallardova chuť k práci se významně zlepšila. Uvidíme, kam se posuneme na jaře.

V terénu k tak zásadním turbulencím nedocházelo, Gallardo se tam pohyboval celkem s chutí a zejména se Sváťou pracovali dost kondičně. Ovšem minulý týden se teploty dostaly pod nulu, lehce nasněžilo a Jarinek významně ožil. Na vyjížďce, kde jsme byli ve společnosti tří dalších koní se mnou dokonce ukázkově „vyběhl“ a stal se naprosto neovladatelným. Na druhou stranu však jsem se nestačila divit, kolik je schopen toho ucválat. Detaily z toho dne naleznete zde: 

Takže místo nějakého chytrého a duchaplného závěru můžu říct jen: „uvidíme.“ Příští rok nás čeká spoustu výzev jezdeckých i komunikačních. Pevně věřím, že konečně budu mít alespoň o trochu volnější ruce a dostanu se za Gallardem častěji. Nic zásadního neplánuji, ani neočekávám, chci jen, abychom se byli schopni společně lépe domluvit a abychom se vymotali z kruhového objezdu, na kterém jsme se letos ocitli. Protože na to máme, oba 🙂 Ono to půjde. One day or another.

K.  

Vzácná momentka ze září – trénink s Filipem, letos první a poslední

Facebook
Google+
Twitter
LinkedIn

Napsat komentář