NECHSENÉST aneb velmi osobní příběh jednoho projektu

Je to už více než 9 let od chvíle, kdy se objevil první článek na webu nechsenest.cz. Ani Gallardo tehdy ještě nebyl na světě, narodil se až o pár měsíců později. Je to už 11 let od nahrání prvního videa na náš Youtube kanál. A je to neuvěřitelných 17 let od doby, kdy jsme se seznámili s Filipem. Ačkoliv poprvé jsme se potkali v roce 1997, pokud se nepletu. Zvu vás teď na výpravu do historie projektu Nechsenést.

Jak jsem už zmínila, poprvé jsme se s Filipem setkali zhruba před 22 lety na pardubickém závodišti. Byla to situace velmi pikatní. Tehdy celkem drobný desetiletý Filip tam jezdil pod dohledem pana Šandy na Neronovi, jehož kohoutková výška se blížila 190 cm a já, jedenáctiletá přerostlá a ne úplně štíhlá, jsem sedlala malého poníka Blacka. Potkali jsme se vlastně jen ve stáji, případně na rozlehlé ploše travnatého parkoviště, které tehdy sloužilo jako „jízdárna.“ Dnes jsou na tom místě tribuny a kolbiště. Toho času jsme se však jen míjeli a spojovala nás osobnost pana doktora Martouška, se kterým jsme oba měli tu čest čas od času potrénovat.

Shodou mnoha okolností a náhod, pokud na náhody věříte, jsem v mých 16 letech začala jezdit s Filipem a panem Šandou na jejich koních. Objevila jsem u nich úplně nový přístup k jezdectví, učila se pořádně sedět, ale hlavně vnímat. Mohla jsem Filipa doprovázet na závody a vidět, jak vypadá sportovní svět. Bylo to celkem hořké probuzení, když jsem zjistila, co všechno jsem dřív dělala špatně, čím vším jsem koním ubližovala. Ale nejzásadnější zjištění pro mě bylo, že i když něco dělá většina, neznamená to, že je to správně.

 

Rok 2006 a naše snad první společné foto – s Klifem a Bon Voyagem v Hrobicích 🙂

Společně jsme se projezdili střední školou a pak se řízením osudu potkali i při studiu na vysokých školách v Brně. V té době jsme žili několik let opravdu jen a jen koňmi. V Brně s námi byl Bon Voyage, se kterým Filip ještě závodil, případně vystupoval na různých akcích. Neskutečně mnoho hodin jsme strávili ve stájích, s Bon Voyagem, na trénincích, které Filip vedl. Viděla jsem stovky a stovky tréninků, desítky jezdců a jejich koní a všechno mi konečně začínalo dávat smysl. Měla jsem pocit, že jsme na to přišli, že jemnost, lehkost a cit ke koni jsou ty pravé mantry a je třeba o tom informovat celý svět. Protože spousta lidí koním ubližuje spíše z nevědomosti než ze zlé vůle.

Uchopila jsem to ale za ne úplně šťastný konec. Chodila jsem za jezdci a snažila se jim vysvětlit, že kvůli jejich počínání kůň trpí. Dávala jsem nevyžádané rady. Byla necitlivě kritická. Výsledek se brzy dostavil – všichni mě začali nesnášet. Filip mé počínání sledoval s klidem jemu vlastním a jen se mi snažil naznačit, že tohle není ta správná cesta.

Časem jsem pochopila, že jediný způsob, jak můžu koním pomoci, je inspirovat. Jít příkladem. Nikoho nepřesvědčovat, ale ukazovat naši cestu. K tomuto účelu byl v prosinci 2010 založen web Nechsenest.cz. Vzhledem k tomu, že svým jezdeckým uměním jsem oslňovat nemohla, pustila jsem se do psaní, do vysvětlování pro ty, co chtěli naslouchat. K webu jsem přidala i Facebook a začala sdílet naši práci. A k mému velkému překvapení byl ohlas značný. Jezdci byli otevřeni novým přístupům. Cítili, že většinové „podrž, svaž a nakopej“ není jejich cesta. Ozývala se mi spousta koňáků, kteří měli doposud pocit, že jsou ve svém vnímání koní sami.

Za posledních 10 let se v tomto ohledu naštěstí hodně posunulo k lepšímu, to nejen v závodním, ale i v hobby světě drezury. Praktiky dříve zcela běžné, jsou dnes veřejností odsuzované za brutalitu, jezdci jsou vzdělanější. Ti, kdo mají zájem, se mohou dostat k jakýmkoliv informacím.

S naším bezudidlovým ježděním jsme před 10 lety byli také považováni za blázny a sebevrahy, přitom dnes už je to téměř standardem. Objevili jsme kouzlo obnosků, a protože tehdy ještě na trhu nebyly, doslova na koleně jsme si začali vyrábět vlastní. Poptávka po nich byla velká, a proto bylo nutné jejich prodej nějak zoficializovat. Tak se zrodil e-shop Nechsenést.

V mezičase k nám přibyl Gallardo, tehdy jako roční hříbě, které jsem vlastně ani nechtěla. Nevím, jestli jsou nějaké minulé životy, ale pokud ano, nepochybně jsme se tam s Gallardem už znali. Protože nevím, jak jinak vysvětlit, že při našem prvním setkání jsem měla pocit, že jsme se zase našli. Díky Gallardovi se náš život rozšířil o mnoho skvělých zážitků a náš web o sekci „Gallardův deník,“ kde podrobně popisuji celou naši společnou cestu a zejména tréninkové postupy od přípravy na obsedání až po dnešní den.

 

S Bon Voyagem a Gallardem v roce 2013

Naše „žijemejenkoňmi“ období pomalu končilo. Nastoupili jsme do práce, našli si své životní partnery, já se s Gallardem časem odstěhovala o kus dál na ještě jižnější cíp Moravy, pořídili jsme si rodiny. Na koně už tolik času nezbývá (tedy na ježdění, Filip pracuje na klinice koní VFU, takže ten má koní kolem sebe více než dost) a vzhledem k vzdálenosti našich stájí se o nějakých častých návštěvách také mluvit nedá. Nicméně do budoucna, až všechny „naše“ děti trochu odrostou, se snad zase vrátíme k intenzivnější tréninkové spolupráci a k trénování ostatních.

Během svého prvního těhotenství jsem sepsala knihu „Jak se stát dalším jezdcem.“ Snažím se v ní otevřít téma doposud u koní dost zanedbávané – tedy že správné nastavení myšlení jezdce je nejdůležitější ze všech jezdeckých pomůcek a předpokladů. Na tomto místě bych ráda poděkovala všem těm stovkám čtenářů, co mou knihu již četli, a dokonce mě donutili k druhému, přepracovanému vydání. Strašně moc si vážím vaší přízně a díky vašim nádherným mailům a zprávám, co mi chodí, vím, že sepsání této knihy mělo smysl. (Ačkoliv mě od toho Filip vehementně odrazoval. Ano, i vyšší autority je třeba někdy neposlechnout.) 🙂

Když už jsem vlivem mých mateřských jezdeckých pauz nemohla jít příkladem sama, rozhodla jsem se alespoň šířit vědění těch daleko moudřejších. Proto jsem do nabídky e-shopu zařadila i knihy. 

Často kolem sebe vídám jezdce, kteří chtějí, aby jim trenér radil, co mají dělat. Mít nějaký erudovaný dohled je jistě více než užitečné, ALE (!) nejdůležitější je vzdělání samotného jezdce. Měl by znát teorii, měl by vědět, co se proč dělá. Měl by být sám schopen vyhodnotit, zda je jím vybraný trenér ten pravý. Měl by umět informace vstřebávat, vyhodnocovat a dělat z nich vlastní závěry. K tomu může dopomoci jedině vzdělání.

Proto jsem se rozhodla konat a domluvila spolupráci s těmi nejlepšími jezdeckými nakladatelstvími. Knihy těch nejvýznamnějších mistrů klasické drezury od amerického nakladatelství Xenophon press teď má na dosah úplně každý. Přidala jsem navíc i DVD od Pferdia TV / wehorse a knihy z nakladatelství CADMOS a CROWOOD. Takže máme to nekvalitnější i ze současnosti.

A jak vidím naši budoucnost? Ve spolupráci. Ráda bych co nejvíce propojovala lidi. Kolem sebe vnímám zbytečné napětí mezi lidmi obecně a mezi koňáky vůbec. Proč bychom se měli nesnášet jen proto, že jeden jezdí bez udidla a jeden na páce, někdo drezuru a někdo western, někdo dělá horsemanship a jiný parkur, někdo jezdí podle Branderupa a někdo podle Karla. Ve výsledku je to skoro jedno. Pokud jako jezdci dbáme především na zdraví a blahobyt koně, pokud klademe jeho zájmy před ty své, pokud jezdíme s láskou a pro radost, máme si co říct. Můžeme se inspirovat, můžeme si pomáhat, můžeme spolupracovat. A v tu chvíli je úplně jedno, jestli při nacválání pobízíme vnitřní nebo vnější nohu. Co myslíte?

Ráda bych do budoucna vytvořila síť vzdělaných trenérů, kteří pracují vždy s ohledem na koně a v jejich prospěch. Často se mě někdo ptá na doporučení různě po republice a já jen krčím rameny. To bych chtěla změnit. Určitě je tady spoustu dobrých trenérů, jen o nich nevíme.

Chtěla bych vybudovat tým, který bude schopen organizovat soustředění se špičkovými trenéry i ze zahraničí. Přála bych si podílet se na zvyšování vzdělání českých (i slovenských) jezdců a byla bych šťastná, kdyby se Nechsenést stalo platformou pro spolupráci.

A mé osobní cíle? Ráda bych se co nejvíce naučila, co nejvíce se zlepšila. Doufám, že zase začneme víc trénovat s Filipem. Ráda bych získala sponzory, abych se s Gallardem mohla účastnit kvalitních drezurních soustředění, případně abychom mohli někdy v budoucnu vyjet na nějaké závody. Ne, nedělám si velké naděje, že by můj malý tlustý poník mohl obstát v dlouhonohé drezurní konkurenci. Nicméně drezura je tu pro koně a ne koně pro drezuru, jestli se nepletu. Takže ráda bych někdy v budoucnu do nějakého obdélníku vjela a doufám, že tam potkám co nejvíce z vás. 🙂 Tedy ne přímo v tom obdélníku, jestli mi rozumíte.

Pokud jste to dočetli až sem, díky moc! Jste stateční.

Mnozí z vás nás sledují úplně od počátku. Opravdu si toho vážím a buďte si jistí, že za ty roky se mi vaše jména už vryla do paměti. Za vaši přízeň mnohokrát děkuji! 

Těším se na spolupráci i inspirativní setkávání v budoucnu, přeji nám všem hodně zdraví a štěstí! 

Nechte se nést!

K.

 

S Gallardem na podzim 2018

Share on facebook
Facebook
Share on google
Google+
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn

1 komentář u „NECHSENÉST aneb velmi osobní příběh jednoho projektu“

  1. Tlustý poník? Vždyť já jezdím drezury s Irským cobem takže se určitě nebude mít za co stydět. Všichni budou obdivovat to jak jezdíte. I kdyby jste tam přijela s oslíkem.

Napsat komentář