Ono to půjde, jednoho dne. Nebo nějakej jinej den

Dnes se asi trochu rozepíšu, ale snad mi to odpustíte.
Dovoluji si o sobě tvrdit, že jsem člověk poměrně nápaditý. Možná by bylo výstižnější říct, že trpím nápady a obsedantní touhou je realizovat, a to tak, že O-KAM-ŽI-TĚ. Pokud ve tři ráno pojmu myšlenku, že mi na zahradě chybí ještě fíkovník, před rozedněním ho již budu mít objednaný, do oběda na něj budu mít připravený květináč. A tak to mám v podstatě se vším. 
Většina mých nápadů má jednoho společného jmenovatele – 95 % mého blízkého okolí je považuje na šílené, nereálné, zbytečné, marné a v lepším případě jen nerozumné. Není to proto, že by mi nechtěli dopřát tu radost, oni to se mnou myslí dobře a snaží se mě uchránit před případným zklamáním z toho, že to nevyjde úplně tak, jak si představuji.

Z výčtu mých nápadů, které se nesetkaly s nadšením, můžu jmenovat třeba ideu začít tvořit webové stránky Nechsenest.cz („To přece nikoho nebude zajímat!“), začít šít obnosky („A kdo by to asi kupoval?“), koupit si Gallarda („Vždyť ho ani neuživíš!“), spustit vlastní e-shop („Abys na tom neprodělala kalhoty…“), napsat knížku („Proč by to někdo četl? Všechno už bylo napsáno.“) anebo začít vyrábět skříně na sedla („To není jen tak!“). Mysleli to dobře, ale spletli se, vždycky. Prosadila jsem si svou i s vědomím, že mají možná pravdu. Ale někde hluboko uvnitř jsem tušila, že to vyjde.

Proč tohle vlastně píšu? Protože si myslím, že spousta z nás má své sny a svá přání, která se bojí uskutečnit. Protože se stydíme. Protože si nevěříme. Protože nechceme, aby nám okolí vmetlo do očí klasické: „Já jsem ti to říkal.“ Jenže když to nezkusíme, zahořkneme, zakrníme, zesmutníme. Věřím, že spoustu zlých komentářů na sociálních sítích píšou právě ti lidé, kteří prostě neměli odvahu to zkusit. Uvědomme si, že rady od ostatních mají vždy pouze nezávazný charakter. Není třeba se jimi řídit. Nikdo jiný neodpovídá za naše štěstí, jen my sami.

Podle mě k dosažení úspěchu stačí jen pár věcí:
-> nic a nikoho nikdy neošidit, vše dělat na 100 %
-> mít rád to, co dělám
-> věřit, že to vyjde, věřit v sebe
-> nikdy to nevzdat. 

U koní máme s děvčaty takové oblíbené heslo: „It will be OK. One day… or another.“ Čili „Ono to půjde, jednoho dne. Nebo nějakej jinej den.“

V úžasném filmu Bohemian Rhapsody je scéna, která mě velmi oslovila. Teď je moderní říkat, že se mnou zarezonovala, což je v tomhle případě asi výstižné. Začínajícím Queenům tam manažeři nabízí první velké vystoupení v televizi. Něco, z čeho by si každá kapela sedla na zadek, ale Freddie Mercury se stále ptá: „A co pak? Co dál?“ Nezajímá ho jen krok jedna, míří už na ty další. Ostatní na něj nechápavě hledí, říkají si, že je nevděčný, že je pyšný, přehnaně sebevědomý a kdoví, co ještě. Ale já mu tak strašně rozumím… 

Buďme víc jako Freddie, alespoň v tomhle ohledu

K.

PS: Na tomto místě mi dovolte poděkovat jedinému člověku, který mě vždy a bezpodmínečně podpoří ve všech mých nápadech, a tím je moje kamarádkaKristýna Minaříková. Vždycky stojí za mnou, vždycky se mnou nadšeně věří, že to bude super a dopadne to skvěle. Díky, díky, díky za to, že jsi! Kéž má každý za sebou někoho takového.

Share on facebook
Facebook
Share on google
Google+
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn

Napsat komentář