Na opakované naléhání Kristýny, jsem se konečně odhodlala přidat svou trošku do mlýna a sepsat také pár svých velkolepých zážitku s tím naším ohromným koněm. Jak jistě víte, z Gallarda nikdo nikdy nespadl… ehm. Tedy musím s hanbou přiznat, že z něj nepadá nikdo, kromě mě. A to hned 3x.
Zážitek číslo jedna byl velmi půvabný a měl eleganci hodnou královské jezdecké školy. Byl po dlouhých deštích konečně nádherný jarní den, plný hřejivého jarního slunce a já měla toulavou a objevitelskou náladu. Jelikož jsem chtěla být venku co nejdříve, hodila jsem na Jarinka jen úzdečku a bez sedla vyrazila objevovat krásy světa. Gallardo se choval ukázkově. Chodil si krásně podsazený, reagoval na všechno okamžitě, ihned, nejlépe už včera a celkově pro mě udělal, co mi na očích viděl. Bylo to velkolepé, úžasnoskvělé a nezapomenutelné. Vzala jsem to trasou do vedlejší vesnice, kde je nádherný 3km dlouhý cvalový úsek, po levé ruce potok, napravo pole. Prostě ráj na zemi, všude jednorožci a duha. Zhruba v polovině této cesty jsem dostala geniální nápad, že jsem vlastně nikdy nebyla na druhé straně toho potoka. A jelikož jsem brutálně chytrá inženýrka skoroPhD okamžitě jsem vymyslela, že cca 5m široké koryto potoka přebrodíme a půjdeme se podívat na kopec za ním. Potok má sice trochu strmější břehy, ale s takovým koněm jako je Jarin a s jeho rovnováhou, kdopak by se vlka bál, že jo.. Nasměrovala jsem Gallarda směrem do potoka, a on jelikož rád udělá kdejakou blbost, hlavněžejeprdel, ochotně podsadil zadek a šinul si to z břehu dolů. Pozorný čtenář si jistě vzpomene, že to bylo po dlouhých deštích. Na jaře. Ano, přesně tak.
Jarin udělal onen osudný poslední krok a pak se události odehrály tak rychle, že si je pamatuju jenom jako šmouhu…. Jarin zaplul do potoka jak ponorka až po oči. Nedokážete si představit ten děs a hrůzu, když vám kůň prakticky zmizí pod hladinou. Naštěstí ihned našel rovnováhu a hlavně dno. Oba jsme měli strašnou paniku, Jarin udělal ukázkový rollback (mimochodem udělal na mě dojem, musím Kristýně navrhnout, ať zkusíme nějaký ten reining) a dvěma mocnými skoky vyskočil zpátky na břeh. Ovšem beze mě. Já jsem mu už při prvním skoku sjela elegantně z hřbetu po zadku dolů, jako po klouzačce. Moc krásně to žbluňklo, aqvapark hadra. Vynořila jsem se z vln jako Botticelliho Venuše. Komplet durch mokrá, visely ze mě nějaké řasy, a čekala jsem, kdy mi z kapsy vyskočí žába. Podívala jsem se na břeh, kde stál Jarin a jeho pohled jasně říkal: „Ty jsi takovááá …“
Potupně jsem se vyplazila z vody na břeh a s pocitem naprosté porážky jsem dočvachtala k Jarinovi. Pokorně jsem se mu omluvila a vysvětlila, že panička je holt debil, a počala jsem se na něj škrábat. Náš ohromný kůň měří asi 149cm v kohoutku, což v praxi znamená, že bez sedla na něj obvykle naskakuju přímo ze země, bez schůdků. Zde byl ovšem háček. Měla jsem na sobě vysoké kožené boty s kožešinovým beránkem, toho času nacucané vodou jak houba, plus moje zimní bunda taktéž nasáklá vodou. To znamená, že můj vznešený zadek vážil o hezkých pár kilo víc než obvykle. Nyní bylo těch 149cm poměrně neřešitelný problém. Rozhlédla jsem se dokola, a zjistila jsem, že na poli kupodivu žádné schůdky nemají. Tož jsem čapla koně za otěže a odevzdaně čvachtala kilometr a půl k nejbližšímu pařezu. Cesta domů byla totální walk of shame, vypadala jsem jak vodník Čochtan. Ze „šosů“ mi kapalo, visel ze mě nějaký ten vodní zelenej sajrat a z nosu mi tekly nudle. Moc krásný prima zážitek, vřele doporučuji. Jediné mé štěstí, že po návratu do stáje jsem nikoho nepotkala, bo to už bych se musela hanbou propadnout.
Druhý pád mi dodnes zůstává trochu záhadou. Měly jsme tehdy na Gallarda nové sedlo. Vypadalo skvěle. A pokaždé když jsem sedlala, dala jsem si extrémně záležet, aby všechno bylo dokonalé. Aby vše bylo na svém místě. Podbřišník jsem dotahovala na 4x. Kontrolovala a dotahovala jsem ho před nasednutím a pak ještě jednou po pěti minutách jízdy.
Jarinek byl tou dobou ve své nejlepší pastevní kondici. Což znamená kulatý jako sud. Vyfuněl se mnou do kopce nad stájí a vydali jsme se směrem k lesům v dáli. Při prvním úseku, který se naskytl, jsme nacválali. No byl to sice cval asi jako když se sype uhlí, ale říkejme tomu cval. Náhle však z křoví před námi vyskočil bažant, což Gallardo využil k tomu, aby se strašně moc „lekl“. Je to v uvozovkách, protože tento kůň se v reálu neděsí ničeho. Tuhle nám ve vinohradech za zadkem vystřelila automatická puška na plašení špačků a s ním to ani nehlo. Jarin ve svém hrůzyplném úleku uskočil doprava. Já samozřejmě něco takového nečekala, a ačkoliv mě Kristýna vyškolila důkladně, takže obvykle sedím na koni, jak přibitá, jsem náhle zůstala za pohybem. Sedlo se protočilo a já z ničeho nic visela na koni s jednou nohou přehozenou přes hřbet koně a křečovitě jsem se držela pažemi kolem jeho krku. Jarin si zřejmě ani nevšiml, že je něco špatně a vesele si cválal dál. „Chtěla jsi cválat, tak cváláme, ty čůzo jedna.“ Já se udržela celých 5 vteřin, ve kterých jsem na něj zoufale pohvizdovala a pískala, aby zastavil. Pravda, začal zpomalovat, ale to už jsem se neudržela. Hlavou mi ještě kmitla otázka, že jak to dopr.. ten Vinnetou na Ilčím dělal, načež jsem sebou opět elegantně flákla o zem. Kolem obličeje mi proletěla kopyta a já stále žiju.
Naštěstí se mi nic nestalo, naštěstí Jarin hned zastavil, naštěstí mi nezůstala noha ve třmenu, naštěstí na mě nestoupl, naštěstí se nic nestalo Jarinovi… naštěstí jsem měla přilbu. Teď se tomu směju, popravdě řečeno, docela bych to chtěla vidět na videu, protože to byl určitě pohled k popukání, ale přes to všechno mě děsí, jak blbá souhra náhod může dopadnout. Kůň je milionový, nikdy se mě nesnažil sundat. Jezdím na něm bez sedla a bezpodmínečně mu věřím. Poctivě si kontroluju sedlo. Poctivě nosím helmu…protože náhoda je blbec. A i z nejhodnějšího koně se dá spadnout.
Poslední zážitek, se stal poměrně nedávno a jako jediný měl zdravotní následky. Vyjeli jsme si na vyjížďku, opět bez sedla, jenom na padu. Já namotivována, připravena ovládnout svět ze hřbetu svého skoroponíka. Jarin sice poněkud znechucen, ale odevzdaně cválal všechno, co jsem si vymyslela. Krásná vyjížďka. Ovšem občas je komunikace mezi dvěma jedinci poněkud složitá. Špatně jsme si to vysvětlili, nedomluvili se, nepochopili se, a to vedlo k mému doufám poslednímu pádu.
Situace vypadala následovně: levotočivá zatáčka do mírného kopce. Ihned za zatáčkou rostl strom, kterému na pravé straně zhruba ve výši 160-170cm trčely poměrně košaté větve. Strom se dal objet z obou stran.
Projíždíme onu zatáčku úhledným cvalem a nabíráme rychlost do kopce. Následně se odehrává tato konverzace:
Sváťa: Objedeme ten strom zleva, aspoň se vyhneme těm větvím a je tam i lepší, méně hrbolatý terén.
Jarin: no tak to ho hezky objedeme zprava, protože abychom ho objeli zleva, to bych se musel více ohnout. A to se mi co?? NECHCE!
Sváťa: No počkej, počkej!! Ale tam jsou ty větve, já řekla zleva! Fajn vezmem to zprava, ale rychle, ať se vyhneme těm větvím.
Jarin (prakticky ve stejném okamžiku): Tak fááájn, jak chceš! Vezmu to zleva…
Sváťa: OMG!! To nestihnem..Vem to zprava!
Jarin: OMG!! To nestihnem!!
Následující vteřinu, dostala chudák Sváťa tvrdý direkt do žaludku, letěla vzduchem a poslušna svého několikaměsíčního baletního tréninku dopadla do elegantní arabesky na špičku nohy, něco jí chrustlo v kotníku, následně udělala demi plié a řízla sebou o zem jak největší balvan pod sluncem. Jarinek udělal ještě 3 cvalové skoky a zastavil. Otočil se na mě a vrhnul na mě pohled: „Ty vole, co děláš dole?!“
Inu co na to říct, posbírala jsem se ze země. Noha držela, jen trochu bolela. Naskočila na něj a dojela do stáje, jakože nic. Se přece nic nestalo. Nejsu přece z cukru, že jo… Dojela jsem autem zpátky do Brna, stáhla si nohu obinadlem a jako správná superhrdinka jsem šla do práce. V 8h večer už jsem skoro bečela bolestí, na nohu jsem se nemohla postavit a ráno jsem se sklopenýma očima i ušima dolezla do nemocnice, kde mi řekli: výron -10 dní nešlapat a vyfasovala jsem fofrklacky.
Závěrem chci říct, že nelituju jediného držkopádu, který jsem na Gallardovi absolvovala, protože každý z nich byl další zkušenost za miliony. Někdy se sice nemůžeme dohodnout, která noha je pravá a která levá, co je klus a co je běh a lá šicí stroj, a ačkoliv je to někdy hajzlík na zabití, přesto toho koně hluboce miluju. A jsem vděčná za každou chvíli, kterou s ním můžu strávit. Nikdy nelitujte jediné minuty, kterou můžete být se svým koněm. Protože ať už se Vám daří nebo ne, vždy je to ohromná škola do života. Přeji všem šťastný nový rok. Ať Vám koně jdou……:) A noste přilbu!
B-rider Sváťa
