Odmalička jsem milovala koně. Domnívám se, že to je genetická zátěž, se kterou se člověk narodí. Jako malá jsem si strkala za punčocháče šálu – místo ocasu, chodila doma po čtyřech a řehtala. Můj strýček, Miroslav Samšiňák, svého času dostihový jezdec a později také startér Velké Pardubické, mě v mých čtyřech letech posadil v Kladrubech na svého Juráška a bylo jasno. Respektive ještě jasněji než dříve.
Celý svůj život jsem toužila po tom, aby mě koně milovali tak, jako já jsem milovala je. Ale prostě to nějak nešlo. Cítila jsem, že mě nevnímají, tak jak bych si přála, že mi nerozumí, že mě přehlíží, že mě neposlouchají. A že pokud si mohou vybrat, mou společnost nevyhledávají. Bylo to velmi kruté zjištění. Přesto jsem se vytrvale, ale bez větších úspěchů, snažila získat koňskou lásku a proniknout do koňské duše.
Až po seznámení s Filipem a jeho koňmi (a že tomu je už více než 10 let!!!) jsem zjistila, že právě on je člověkem, kterému se podařilo dostat o stupeň dál než mě a s koňmi má vztah, po kterém jsem toužila. On sám byl tehdy ještě v začátcích své cesty za poznáním koňské duše, ale vždy byl o krok přede mnou, byl (a stále je) mi velkou inspirací a prošlapával mi cestičku poznání. Nicméně nebyla to cesta růžovým sadem, naopak. I když vám někdo ukáže směr, bahnem vlastního já se musí probrodit každý sám.
O tom, jak můj pohled na koně ovlivnil Bon Voyage jsem se zmiňovala již několikrát. Právě on byl koněm, který mnou opovrhoval snad nejvíc ze všech a ignoroval mě zcela nepokrytě. Neposlouchal mě a velmi jasně mi dával najevo, jak trapná jsem. Bavil se tím, že mě děsil, a zesměšňoval mé pokusy o jezdecké umění. A tak každá lekce na Bonbonovi končila mými slzami a upřímným zoufalstvím nad sebou samou.
Pak se mi ovšem, pochopitelně díky Filipovi, dostala do ruky kniha „The Zen of Horse Riding“ od Ingrid Soren. Autorka, amatérská jezdkyně, v ní popisuje boj, který svedla sama se sebou, když se snažila přemoci svůj strach a navázat komunikaci s koňmi. Z celé knihy mě nejvíce ovlivnila věta, která říká, že se jezdec musí snažit „otevřít tunel“ mezi sebou a koněm. Zní to vlastně banálně, ale pro mě to byl pomyslný hřebíček na hlavičku.
Tím tunelem, byla myšlena komunikace. Do té doby jsem se snažila jezdit vlastně nezávisle na koni. Poslouchala jsem trenéry a snažila se provádět cviky, které po mě chtěli, a při tom všem jsem vlastně zapomněla, že nejde jen o mě, ale že musím SPOLUpracovat i s koněm pode mnou. Že kůň je tvor s vlastní hlavou, vlastní duší, vlastními emocemi. Že není jen trenažérem, který nás bude milovat za to, že mu nacpeme kupu dobrot a pak na něm budeme jezdit, jako by tam vlastně ani nebyl, ačkoliv to bude technicky správně.
Koně se mnou nemluvili, protože jsem je neposlouchala. Bon Voyage a jeho hrdá povaha mě donutili pochopit, že bez komunikace nebude ani žádná spolupráce. Že dokud se nenaučím pokorně vnímat jeho, on se nebude ani v nejmenším obtěžovat vnímat mě. Den, kdy se to zlomilo, si pamatuji zcela přesně. Bon Voyage mi přiložil nozdry na tvář a začal mě něžně očichávat. Pomaličku se posouval po mém obličeji a po krku, jako kdyby se snažil zapamatovat můj pach. Jako kdyby mi říkal: „Už vím, že jsi tady a stojíš mi za pozornost, od teď jsme přátelé.“ Byl to jeden z nejúžasnějších momentů z mého dosavadního života s koňmi.
Vsadím se, že spoustu tápajících napadne okamžitě: „Tak nám napiš jak! Jak se to dělá? Jak se naučím vnímat koně?“ Kéž by byla odpověď snadná a popsatelná.
Je za tím spoustu hodin, kdy jen tak stojíte či sedíte s koněm v ohradě a pozorujete ho. Jste spolu, ale přitom po něm nic nechcete. Dlouze si ho prohlížíte, vnímáte ho, přemýšlíte. Nevnucujete se mu do jeho blízkosti, necháte ho, aby přišel sám, ale ne pro úplatky, jen pro příjemný pocit z vaší společnosti. Snažíte se provádět aktivity, které vašeho koně baví a omezovat ty, která rád nemá – ano, mnohdy to znamená i na čas upustit od sportovních ambicí, ve jménu vztahu s vaším koněm. Na druhou stranu to však neznamená zcela rezignovat na vysoký sport – naopak – s koněm, který je ochoten s vámi komunikovat a spolupracovat, protože opravdu chce, a ne proto, že je nucen, lze dosáhnout pokroků mnohem rychleji!
I váš kůň si musí zvyknout na nový pocit, že je vnímán, že je mu rozuměno. Je to pomalý přerod, ale jakmile se ocitnete na správné cestě, ihned to poznáte. Všimnete si, že výraz očí vašeho koně se mění. Už by se neměl dívat skrze vás či mít prázdný výraz typický pro nepochopené koně. V jeho očích byste měli vidět zájem a radost z vaší společnosti. Nebude směrem k vám vysílat žádná nepřátelská gesta.
Musíte se však připravit i na řadu zklamání. Zpočátku se bude stávat, že budete přicházet do stáje s velkým nadšením a odhodláním a odcházet s pocitem marnosti a zbytečnosti veškerých snah. Okolí se na vás bude dívat jako na blázny. Budete muset upřednostnit potřeby koně před svými ambicemi. A řekněme si otevřeně, ne každý je toho schopen. Mnoho jezdců se radši vrátí k bezcílnému kroužení po jízdárně s koňmi uzavřenými ve vlastních světech, než aby dokončili tuto pro sebe bolestnou proměnu.
Možná vám celý tento článek připadá zcela mimo. Možná si myslíte, že jsem fanatický blázen, který si ve své pomatené mysli navozuje iluzi, že komunikuje s koňmi. A možná máte pravdu, nicméně pokud je to iluze, je to iluze dokonalá. Dovolila mi odhodit sedlo i uzdu, zbavit se všech mentálních zábran, naučila mě poznat své pravé já, nestydět se přiznat si své slabiny a bojovat se svými strachy. Ukázala mi jak neskutečně nádherná je SPOLUpráce s koněm, který vám dává najevo, že vás vnímá a že touží být ve vaší společnosti. Umožnila mi vychovat si vlastního koně, který mi plní sny a jehož oči mi každý den připomínají, že mě vnímá a že ví, že je vnímán. Naučila jsem se reagovat na signály tak jemné, jako je koňský dech, cítit náladu koně, jeho pocity a předvídat jeho reakce, takže spolu můžeme komunikovat téměř na bázi myšlenek, ač to možná zní šíleně. Ti, kteří to však již poznali, mi určitě rozumějí.
A co jsem vlastně tím vším chtěla říct? Sama nevím. Snad doufám, že alespoň pár lidí, co si tohle přečte, se na svého koně začne dívat jinak. Zamyslí se nad tím, proč se na ně nepřátelsky šklebí, proč je neposlušný, proč nechce spolupracovat, proč se bouří proti jejich vůli. Anebo proč na vše rezignoval a s výrazem prázdné nádoby tupě plní veškerá přání jezdce. Třeba si alespoň někdo udělá čas a sedne si do trávy vedle svého koně a začne o něm přemýšlet tak, jak o něm doposud nepřemýšlel. Jako o partnerovi, který má právo na vlastní city a který má právo s námi nesouhlasit. Možná si někdo uvědomí, že pokud koně musí ke „spolu“práci nutit a působit mu různými pomůckami bolest, aby ho přiměl k poslušnosti, zřejmě někde na začátku celého procesu cosi opomněl a začne se ptát koně, kde je chyba. A kůň mu odpoví, když zjistí, že bude vyslyšen.
Proto všem tápajícím a snícím přeji spoustu síly a odvahy, budete ji potřebovat. Protože tato cesta za poznáním koňské duše je vlastně nekonečná. Nicméně rozhodně stojí za to se nevzdat.
A nezapomeňte, že ne všichni, kdo bloudí, jsou ztraceni.
K.
S Vujážkem, už jako kamarádi 🙂
Fotky Gallarda – Michaela Černíková
