Je milé, že jubilejní 10. díl Gallardova deníku vyšel zrovna na článek, který bude nadšený, pozitivní a plný radostných zážitků. V minulém díle jsem se snažila zachytit prvních 10 obsedacích pokusů. Nyní uplynulo již 6 měsíců ode dne, kdy jsem se na Gallarda poprvé na pár vteřin posadila. Letí to, letí… Dlouhá zima, ač nebyla zcela příjemná, do našeho tréninkového plánu nikterak nezasáhla. Nejspíše proto, že žádný plán není. Nejsme zastánci přesných tabulek nebo postupů, které dopředu určí, co by v daném věku měl či neměl kůň umět, a ani si netvoříme harmonogramy, co který den v týdnu bude kůň přesně dělat a kolik minut při dané aktivitě musí trávit. Koně jsou individuality, každý má svou osobnost, každý má jiné fyzické a psychické dispozice. Obyčejně si vymýšlíme program, až když dojedeme do stáje a zjistíme, v jakém jsou naši koně rozpoložení, ale také zcela jednoduše podle toho, co se nám zrovna chce.
V průběhu března jsme se začali více věnovat práci ze země na obnosku. Trénovali jsme na dlouhých otěžích přechody z kroku do zastavení, z kroku do klusu a zpět, obraty a kruhy. Gallardův malý vzrůst je v tomto ohledu výhodou, protože jsem mohla snadno simulovat postavení rukou jezdce, který sedí v sedle – chodila jsem vedle něj a ruce s otěžemi jsem držela nad kohoutkem. Lehkými vibracemi na otěžích jsem Gallardovi vysvětlovala, že by se měl pohybovat vpřed na lehkém kontaktu s obnoskem a s kulatým krkem, což vzal rychle za své.
Na konci března jsem naznala, že Gallarda seznámím se sedlem. Naštěstí mu dobře sedí to Bon Voyageovo (s komorou č. 3), takže jsem byla ušetřena shánění sedla nového. Hříbě se zprvu moc nadšeně netvářilo, ale to, že má něco na zádech a to, že ho otravuje podbřišník, vzalo (jak je mu vlastní) během chvíle jako fakt a nijak zvlášť se tím netrápilo. Na sedlo jsem ho zvykala postupně, nejdříve s volným podbřišníkem, který jsem postupně pomalu dotahovala. Se sedlem jsem ho vždy chvíli povodila, pochválila ho, pocvičili jsme něco málo ze země a šli jsme domů. Při příštím pokusu jsem podbřišník přitáhla opět o něco více, aby si hříbě postupně zvykalo na tlak, který působí. S ježděním jsme to na jaře nijak zvlášť nepřeháněli, razíme heslo, že je lepší nedotrénovat, než přetrénovat. Na začátku dubna jsme absolvovali první společnou „skorovyjížďku“ všichni čtyři – Gallardo s Filipem a Bon Voyage se mnou. Bylo ještě poměrně dost sněhu, jak můžete vidět na obrázku:
Na hříběti jsme jezdili na ohlávce, protože s obnoskem měl zpočátku tendence se tahat, jelikož ještě nebyl zvyklý na tlak na nos. Ohlávka byla proto dobrým mezikrokem. Filip sice zdaleka nejel celou trasu, často slézal a hříbě vedl, aby si odpočinulo, přesto jsme si však zaklusali i zacválali.
S hříbětem jsme chodili na procházky na ohlávce, chvílemi jsme na něj vyskočili a popojeli, například abychom přebrodili potok. Potoky překonává Gallardo vůbec velmi statečně. Neváhá, pouze lehce zapřemýšlí o nejlepší cestě a vyrazí. Dokonce prošel i pár metrů široký potok, kde měl vodu až po břicho bez sebemenšího problému. Možná jsou to maličkosti, ale máme z nich obrovskou radost.
S ježděním se sedlem jsme začali pozvolna v dubnu. Poprvé jsem se na osedlaného Gallarda vyškrábala na jízdárně. Vskutku to musela být vtipná podívaná, protože můj pokus dostat se do sedla probíhal dost neelegantně. Jelikož nejsem rozená sportovkyně, Gallardova výška necelých 150 cm pro mě představuje vrcholnou hranici, při které ještě na koně vyskočím. Ovšem pouze pokud nemá sedlo. Se sedlem už se mi to nedaří. Po několika trapně neúspěšných pokusech jsem se tedy rozhodla pro potupnou variantu přistavění židle. Zde se ukázalo, jak velmi praktické je, hříbě od začátku učit při nasedání stát, aniž by ho někdo držel. Postavila jsem k němu židli, vylezla na ni a vyskočila mu na záda. Jelikož pršelo, přilepila jsem se na sedlo a dobrých 20 vteřin mi trvalo, než jsem se na něj vyhrabala. Nicméně hříbě opět ukázalo svůj charakter. Nejen, že se nevyděsilo židle, ani toho, že jsem na ni vylezla (což mě u 3 letého koně, který podobnou situaci nikdy nezažil, příjemně překvapilo), ale ještě způsobně stálo po celou dobu mého komického výstupu.
První pokus se sedlem proběhl naprosto v pohodě, chvíli jsme pochodili po jízdárně, zaklusali a šli se za odměnu napást. Příště už jsem na sedlo přidělala i třmeny a vyrazili jsme na naši první vyjížďku do terénu (přesněji řečeno první, při které jsem na Galladovi jela já).Doprovod nám dělal Bon Voyage s Filipem klasicky bez sedla a uzdění. S Gallardem jsme vyrazili na obnosku, bez udidla. Zaklusali jsme i zacválali a choval se naprosto úžasně! V průběhu vyjížďky jsem slezla a Gallarda vedla, aby si odpočinul anebo pokud byla cesta kamenitá. V oblasti, kde máme koně, již začíná Moravský kras a terén je kamenitý, což pro koně není ideální. Bon Voyage je okován na všechny čtyři, hříbě zatím bez podkov. Rádi bychom bez podkov vydrželi co nejdéle, ideálně stále. Rohovinu má kvalitní, kopyta pevná, takže předpoklady pro bosonožce máme. Ovšem bude záležet na okolnostech a dalším vývoji.
Gallardo potvrdil naše domněnky, které jsme vyslovili, již když byl roční, tedy že má výbornou rovnováhu. V terénu v podstatě nepoznáte, že sedíte na mladém koni. Nezakopne, stále je bezpečně na všech čtyřech, nohy se mu nemotají, ani se nekroutí, jak to bývá u mladých koní obvyklé. Žádný terén pro něj nepředstavuje problém, ať už je to z kopce či do kopce. Má k tomu nepochybně genetické předpoklady, ale svou roli určitě hrály i společné výlety s Filipem, kdy ho Filip od malička bral na procházky (či spíše běhy) do obtížných terénů (kdybyste viděli ty strmé svahy, kterými ho protáhl!), aby jeho rovnováhu potrénoval. Společné vyjížďky si moc užívám nejen proto, že jsem vůbec nečekala, že na Gallardovi si tak brzy a tak dobře pojezdím, ale také mě hrozně baví sledovat jeho reakce, chování a uvažování. V terénu je opravdu velmi hodný, ovladatelný, dopředný, pozorný, příjemně temperamentní, rozumně si vybírá cestu – někdy podle Bon Voyage, jindy usoudí, že vidí lepší variantu, ale málokdy si nechá poradit ode mě. Zřejmě o mých schopnostech odhadnout terén není moc přesvědčen. Občas zvolí snad nejhorší možnou trasu, ale pečlivě váží kroky, a i když potok přechází v místě s největším počtem velkých kamenů, nedotkne se ani jednoho.
Zavítáváme i na jízdárnu. Zpočátku se jednalo o několikaminutové seance, po dvou měsících jsme se dopracovali asi k 15 – 20 minutám. Zahajujeme obvykle krátkou prací ze země, na dlouhých otěžích nebo na dvou lonžích. Učíme Gallarda pohybovat se na přilnutí, klenout krk, přijmout lehký kontakt s otěžemi, ale nevěšet se do nich. To vše ideálně s čumákem lehce před kolmicí, v žádném případě za ní. Začínali jsme s přechody zastavení – krok – zastavení, důraz klademe především na lehký kontakt v otěžích, aby se naučil reagovat na zcela minimální tlak na obnosek a pomáháme si hlasovými signály. Nyní již zvládá kulatý chodit v kroku i klusat, dostali jsme se už i k přechodům zastavení – klus – zastavení.Práci ze sedla se na jízdárně věnujeme zatím maximálně 1 krát týdně. Začínali jsme se stejnou logikou jako při práci ze země – přechody zastavení – krok, zastavení, klenutí krku na signály otěžemi a holeněmi, udržování lehkého kontaktu. Pokud jde vyklenutý v kroku, naklušeme a soustředíme se opět na lehkost, vyklenutí a reaktivitu. Přechody provádíme na uvolnění, výdech, pouze za minimálního použití otěží. Zatím jsme se dostali ke slušným přechodům krok – klus – krok. Gallardo začíná taky krásně reagovat na holeně. Nacváláváme zatím jen tak „cvičně,“ pár cvalových skoků na obě ruce. Na nějaké delší cválání na jízdárně není jeho rovnováha ještě připravena. Cváláme proto především v terénu na rovných liniích (a jen pár desítek metrů).
Gallardo má za sebou i první zkušenost s udidlem. Obyčejně doporučujeme na uzdění koně zvykat postupně, ale jak to u kovářových kobyl a ševcových dětí bývá, Gallardo dostal udidlo do huby bez předchozí přípravy, a to v kombinaci stihlo + obnosek. Vzhledem k jeho povaze a klidnému přístupu zcela ke všemu ho to však nijak zvlášť nezaskočilo. Filip mu během dvou minut ze sedla vysvětlil, jak udidlo funguje a že na jemné vibrace se má zakulatit a následovat udidlo směrem dopředu a dolů. Zdá se, že máme opravdu neskutečně chápavého koně.
Dále však pokračujeme v práci bez udidla a jezdíme pouze na obnosku. Udidlo používat budeme, ale ne příliš často, spolupráce na obnosku zatím oběma stranám vyhovuje. Abych to tedy nějak shrnula a zobecnila. S mladým koněm doporučujeme chodit především do terénu, pokud je vyjížďka delší, v jejím průběhu slézat a koně vést, aby si jeho hřbet odpočal. V terénu se pohybujeme spíše na volné otěži, přesto by především v klusu či cvalu měl kůň chodit vyklenutý, abychom šetřili jeho pohybový aparát, učili ho jezdce správně nést a postupně posilovali jeho zádové svalstvo. Pokud jezdec umí slušně sedět (což by měl, když jezdí na mladém koni!) a nedrncá koni do hřbetu, není žádný důvod v klusu vysedávat, a to ani v terénu, ani na jízdárně.S jízdárenskou prací začínáme pomalu a věnujeme se jí pouze krátce, není dobré mladého koně znechucovat. Pokud udělá to, co se po něm žádá, a ochotně spolupracuje, pochválíme ho a z jízdárny odcházíme. Pár minut zcela stačí. Lonžujeme zřídkakdy, a když, tak pouze na dvou lonžích zapnutých do obnosku, bez jakéhokoliv vyvazování. Navíc lonžování na kruzích pro mladé koně rozhodně nelze doporučit, protože příliš namáhá jejich klouby.
Nejdůležitější je postupovat velmi pomalu, opatrně, dle psychických a fyzických možností koně. Každý kůň je specifický, každý má individuální potřeby. Nesnažte se svého koně trénovat podle obecných návodů. Řiďte se citem a tím, co vám sdělí váš kůň. On sám vám nejlépe poví, jaké jsou jeho možnosti, když budete pozorně naslouchat jemu a ne vašim představám a ambicím.
K.
