Jak jsem se již zmínila, Gallardo byl v době příchodu k nám v podstatě polodivoký. Lidi sice znal a nebál se jich, nicméně neměl absolutně žádné návyky, o slušném vychování nemluvě. Nevadilo mu nás vláčet za sebou, šlapat nám na nohy či nás prostě odstrčit, pokud jsme zrovna stáli ve směru, kde ho něco zaujalo. A ač byl poměrně malý, síly měl daleko více, než byste očekávali. Bohužel s ní neuměl vůbec pracovat a dost často ji využíval nesprávným směrem.
Hned první den, když jsme ho přivedli do nové stáje, byl začleněn do stáda. Tedy začleněn.. spíše vypuštěn, se začleňováním to bylo mnohem složitější. Gallarda jsme to deštivé středeční odpoledne museli nechat svému osudu na kruhovce a odjet (měla jsem před státnicemi a Filip před zkouškou), protože majitel stáje nebyl zrovna po ruce a bylo třeba, aby byl puštění Gallarda do stáda přítomen. Zbytek jeho prvního dne se stádem tedy známe jen z vyprávění. Probíhalo to údajně asi takto:
Rok a tři měsíce starý Gallardo byl přiveden k výběhu a následně do něj vypuštěn. Rozhlédl se po louce a vybral si ty největší koně. Rozběhl se přímo na ně – to, že mu v cestě stál elektrický ohradník, ho nikterak nerozhodilo – protrhl ho plecemi a začal na ostatní útočit a všemožně je provokovat. Dospělí koně byli z toho malého drzouna tak konsternovaní, že se nezmohli na větší odpor a během chvíle zdivočelé stádo pobíhalo po výběhu. A zanedlouho i mimo něj, protože Gallardovi se probíhání ohradníkem moc zalíbilo a tak se běžel podívat i do ostatních ohrad, zejména na kobylky, kam se nestyděl proskočit ani skrz dřevěnou ohradu. Tato situace se poté opakovala ještě několikrát. Nejen ten den, ale i ve dnech následujících.
Naše zoufalství postupně narůstalo, stejně tak jako naštvanost ostatních majitelů koní ze stáje. Gallardo ohradníky protrhával několikrát denně. Někdy stačilo, aby po cestě kolem ohrady prošel kůň s jezdcem, jindy ho překonal, pokud ho jiný kůň ze stáda nahnal do rohu. Speciálně jeden roh výběhu měl velmi oblíbený – pomohlo, až když jsme ho dalšími páskami zaoblili.
Zakoupili jsme celou roli ohradníku a každý den navazovali další a další vrstvy kolem výběhu. Základní problém však byl, že Gallardovi rozhodně rána elektřinou nevadila. Velmi brzy jsme pochopili, že jeho práh bolesti se nachází ve zcela jiných rovinách, než tomu je u ostatních koní. To, co normální koně bolí, on ani necítí. Nebo tomu minimálně nevěnuje pozornost. Holt korida v krvi se někde projevit musela…
Po týdnu se konečně situace začala zlepšovat. Atmosféra ve stádě se uklidňovala, koně se vzpamatovali z počátečního šoku a podařilo se jim Gallarda odehnat. Pásl se tedy vždy v opačném rohu než všichni ostatní a nebylo mu dovoleno se přiblížit. Na jeho kůži bylo plno kousanců a kopanců, ale jemu to – na rozdíl ode mě – nijak zvlášť nevadilo. Výběh byl již omotán dokola dvěma a místy i třemi vrstvami ohradníku (práce na výběhu nám zabrala dost času – strávila jsem tak například i den před státnicemi) a elektrický proud byl puštěn na maximum.
Stádo bylo tvořeno asi 10 koňmi, byla tam i dvě hříbata quater horse a tříletý trakén. Zbytek stáda tvořili různě staří valaši. Gallardo neměl místo v boxe, nocoval venku ve výběhu s dvěma starými plnokrevníky. Ti ho brzy adoptovali a starali se o něj jako o vlastního, například v parných dnech nad ním stáli, když ležel, aby ho chránili před sluncem. Gallardo k nim brzy přilnul a vždy se k nim choval s velkou úctou a nedovolil si k nim žádné nezdvořilosti, kterými častoval ostatní koně.
Postupně zjistil, že stádo zřejmě neovládne a musí se přizpůsobit. Naštěstí je velmi inteligentní a brzy pochopil, jak ve stádě funguje hierarchie a jak se chovat, aby ho ostatní přijali. Po šílených začátcích se hříbě konečně začlenilo mezi ostatní, intenzita jeho úniků z výběhu začala klesat a nám se velmi ulevilo. Všem.
Další kapitolou byla jeho domestikace. Bylo třeba ho naučit základním návykům –nešlapat po lidech, nechat se vodit na vodítku, nechat se vyčistit a nechat si vyčistit kopyta. Víc by hříbata v roce ani umět neměla. Je dobré je zbytečně nezatěžovat lidskými požadavky, nechat je v klidu s ostatními koňmi ve stádě a pouze kontrolovat, zda nejsou zraněná či jim něco nechybí. V tomto věku je pro ně koňská společnost mnohem důležitější než společnost lidská. Ve stádě se naučí potřebné sociální dovednosti, které pak využijí i při jednání s lidmi, tedy alespoň s lidmi, kteří rozumí koním a jejich způsobu myšlení.
Koně naše hříbě rychle naučili, že je třeba chovat se uctivě, zachovávat bezpečnou vzdálenost a v případě konfliktu se silnějším partnerem ukazovat submisivní gesta a klidit se z cesty. Osobně se domnívám, že stádo různě starých koní je pro vývoj sociálních schopností koně vhodnější, než stádo tvořené pouze stejně starými jedinci. Více odpovídá přirozenému modelu. Ovšem jen do určité míry, v přírodě se také mladí hřebci často odloučí od stáda a tvoří jakási mládežnická uskupení.
Gallardo se hned od začátku naučil reagovat na své jméno a poctivě chodil na zavolání k východu z výběhu (pokud tedy zrovna nepobíhal mimo výběh). Vypadalo to, že je opravdu rád, že má své lidi, kteří se mu věnují a rozmazlují ho. Brzy pochopil, že nás nesmí za sebou vláčet, pokud ho vedeme na ohlávce. Delší chvíli trvalo přesvědčit ho, aby nám přestal šlapat po nohách a hlídal si, kde jsme. Je nezbytně nutné naučit koně již od mala respektovat člověka a jeho bezpečí. Mladý kůň musí naprosto jistě vědět, že nesmí do člověka strčit, nesmí po něm kopnout, nesmí se o něm ohnat, ani se o něj drbat – ve stádě by si to ke koni na vyšším stupni hierarchie také nedovolil. A pokud by si dovolil, následoval by přísný a bolestivý postih. V tomto směru je opravdu přísnost a důslednost na místě. Jsou limity, které kůň nesmí překročit za žádnou cenu. Nejen pro bezpečnost člověka, ale i pro jeho vlastní.
Další kapitolou bylo uvazování. Gallardo nikdy předtím uvazován nebyl a nesmírně ho to rozčilovalo. Býval extrémně netrpělivý (dnes už je jen netrpělivý) a z počátku vydržel uvázaný jen několik vteřin, než se začal cukat. Je důležité koně (zvláště mladé, ale i starší) neuvazovat na pevno, ale vždy pouze tak, aby se mohli v případě, že je zachvátí panika, utrhnout. Proto doporučujeme k pevnému držáku uvázat provázek (existují také speciální úchyty) a vodítko uvazovat až k tomu provázku. Pokud kůň začne vyvádět, přetrhne provázek, a když ucítí, že již není uvázán, uklidní se, případně uteče, ale snižuje se tím nebezpečí, že si ublíží.
Postupně se intervaly, po které Gallardo vydržel uvázán, prodlužovaly a i přetržených provázků ubývalo. Důvodem k jeho únikům z uvázání většinou bylo, že se strašně rozčílil, protože ho uvázání zdržovalo od nějaké jiné velmi zásadní aktivity. Jeho explozivnost a vzteklost nás lehce znepokojovala.
Vyčistit se nechal bez problémů (až na počáteční šlapání po našich nohách a odstrkávání čistícího). Ovšem čištění kopyt zpočátku vyžadovalo koordinovanou týmovou práci. Jeden z nás ho musel držet (ideálně ho rozptylovat chlebem) a druhý se snažil ukořistit kopyto. Gallarda čištění kopyt nesmírně obtěžovalo a zásadně s ním nesouhlasil. Zpočátku naše snažení připomínalo řeckořímský zápas, Gallardo nám názorně demonstroval jak silný je, že umí skákat i po třech a že krásně zvládne i levádu (přímo ukázkově – dokáže stát na zadních krásně nízko a vytáhnout se do této pozice pouze tahem). Navíc mu taky připadalo náramně zábavné s námi (oběma najednou) všemožně mávat a vysmívat se naším donucovacím prostředkům (jak jsem již zmiňovala, téměř nic ho nebolí). Přední nohy se však naučil celkem spolehlivě dávat asi za dva týdny, se zadními nám to zabralo celý měsíc a opravdu nás to stálo dost energie (a Filipa jeden kopanec). Nakonec se nejvíce osvědčila metoda navléct za spěnku vodítko, vytáhnout zadní nohu směrem dopředu pod břicho, odtud si jí vzít, natáhnout dozadu a opřít klasicky o koleno. Po několika týdnech jsme již zvládali i zadní nohy v jednom člověku a bez dalších pomůcek.
Za dva měsíce s námi již bylo z Gallarda poměrně civilizované a výrazně klidnější hříbě. I když stále velmi své. Dalším krokem tedy mělo být seznámení s Bon Voyagem.
K.
