(aktualizováno podle 2. vydání)
Odpovědnost a schopnost nést odpovědnost za sebe a své činy možná na první pohled nijak úzce nesouvisí s jezdectvím, ale osobně ji považuji za zásadní a nesmírně důležitou.
Cesta ke koňské duši je značně obtížná, náročná, dlouhá a každý kousek poznání bývá vykoupen intenzivní duševní námahou, někdy až bolestí, kdy se jezdec musí přerodit v osobnost, se kterou je kůň schopen komunikovat.
Moderní lidská společnost naproti tomu vyžaduje rychlá a snadná řešení, zjednodušené informace. Věří, že na vše existuje odborník, který za nás zařídí, co bude třeba. Jeden český myslitel si povzdechl, že lidé dnes zcela opouštějí odpovědnost za své činy. Očekávají, že když si zaplatí, budou naučeni. Když se jim koně „rozbijí,“ budou „spraveni.“ Když kůň nevyhovuje, snadno ho vymění za jiného. Protože tak to funguje. Vše můžou reklamovat, zahodit, opravit, pozvat si odborníka a problém mu předat.
Pokud se chceme koním věnovat v hlubší rovině, než je pouze občasné svezení, měli bychom si uvědomit odpovědnost, jakou s sebou spolupráce s koňmi nese.
Jako jezdci jsme odpovědní za to, že koni nebudeme způsobovat bolest či nepohodlí. Jsme plně odpovědni za svůj sed, za své jezdecké pomůcky, za způsob, jakým s koněm komunikujeme. Není možné tuto odpovědnost přenášet na trenéra či třetí osobu s výmluvou, že se učíme nebo že jsme začátečníci. My vybíráme svého trenéra, my neseme plnou odpovědnost. Nic na tom nemění fakt, že kůň není náš a postupujeme podle instrukcí majitele. Jsme to vždy jen my, náš (i když třeba jen zapůjčený) kůň a naše svědomí. Sami musíme rozhodnout, zda to, co po nás trenér či majitel požaduje, je správné a zda to odpovídá ideálům, kterým věříme. My rozhodujeme o tom, jakým způsobem s koněm budeme jednat. My jsme v danou chvíli odpovědní za jeho štěstí a pohodu.
Sama jsem se rozhodla odejít ze stáje od koní, které jsem opravdu zbožňovala, protože mi svědomí již nadále nedovolilo plnit pokyny jejich majitele, které byly v přímém rozporu s jejich blahobytem. Byla jsem odhodlaná radši nejezdit vůbec, než za těchto nevyhovujících podmínek. Naštěstí jsem byla právě v té době dovedena k panu Šandovi, Filipovi a jejich koním, což mé ideály zachránilo. Vnímám to jako odměnu shůry za mé předchozí rozhodnutí. Karma je zdarma.
Nebojme se proto říci svůj názor a nezůstávejme ve stájích, kde se ke koním nechovají podle našich představ. Tím, že se neohradíme, se stáváme spoluviníky.
Další samostatnou kapitolou je vlastnictví koně. Jakožto majitelé jsme kompletně zodpovědní za celý jeho život. Za jeho štěstí, zdraví, prožívání. Za zajištění všech jeho fyzických i psychických potřeb. Než si koně pořídíme, měli bychom si ujasnit, jak obrovské nároky, zejména finanční a časové, takové vlastnictví koně obnáší.
Uvědomme si, prosím, že skutečnost, že máme rádi koně a s oblibou na nich jezdíme, není dostatečným důvodem k pořízení oře vlastního. Když vstoupí do našeho života kůň, přibude nový člen rodiny, se všemi pozitivy, ale i nároky, které to skýtá. Naše okolí pro nás musí mít velké pochopení, protože vlastnictví koně často bývá závazkem nejen pro nás, ale i pro naši rodinu a naše blízké.
Před rozhodnutím, zda je vhodný čas pořídit si koně, si proto položme několik zásadních otázek a upřímně si na ně odpovězme:
Jsem dostatečně finančně připraven na koupi koně? Pořizovací cena je jen malým zlomkem celkových nákladů, které jsou s koňmi spojeny. Připočítejme potřebné vybavení, měsíční ustájení, očkování, běžnou veterinární péči a také rezervu pro případ úrazu či vážnější nemoci koně.
Jsem připraven vzdát se tolika peněz na svůj úkor? Majitelé koní potvrdí, že jsou velmi často nuceni dát přednost potřebám koně před vlastními přáními. Může se nám stát, že místo vytouženého značkového oblečení, nové elektroniky či exotické dovolené se budeme muset uskromnit. Kůň je navíc závazkem na mnoho let. Spočítáme-li si, kolik peněz do něj bude celkově nutné investovat, dospějeme k závratným částkám. Opravdu jsem ochoten obětovat tolik peněz, které bych mohl využít jinak?
Jsem připraven vzdát se většiny volného času ve prospěch koně? Koně nerozeznávají pracovní dny a víkendy, školní dny nebo prázdniny. Vyžadují stále stejnou péči bez ohledu na roční dobu, počasí či naši momentální vytíženost. Nezajímá je, že toho máme hodně v práci nebo že se musíme učit na zkoušky. Koně zodpovědného majitele by se neměly žádné takové výkyvy v životě jeho pána dotknout.
Jsem připraven přijmout koně se všemi jeho klady i zápory? Dokonalí koně neexistují, každý se bude něčím odlišovat od naší představy ideálu. Jezdci tato zjištění často řeší prodejem koně a koupí nového. Nezřídka ovšem i u dalšího koně objeví „problém,“ se kterým naloží stejným způsobem. Bohužel málokdy dojde k zamyšlení jezdců a k objevu, že daný „problém“ možná nebude v koni, ale v nich samých. Koupí koně se zavazujeme, že ho přijmeme takového, jaký je, a budeme se společně rozvíjet, abychom se přiblížili našemu ideálu. Vycházet z předpokladu, že každého koně je možné prodat či vrátit, nám štěstí nepřinese. Spíše je třeba velmi důkladně rozmýšlet, jakého koně si pořídíme. Znám i případy ne zcela šťastných partnerství jezdce a koně, jejichž základem se stala koupě koně kvůli jeho hezké barvě.
Další důležitou otázkou, kterou bychom si měli před rozhodnutím o koupi koně položit, je, zda Jsem schopen přijmout plnou odpovědnost za štěstí dalšího živého tvora? Ač tato formulace může znít poněkud vágně, dovoluji si tvrdit, že shrnuje celou řadu navazujících otázek. Uvědomme si, že koupí koně na sebe přebíráme plnou odpovědnost za jeho život a zejména za kvalitu jeho života. Pokud ho v budoucnu prodáme a on se dostane do špatných rukou, i za to jsme odpovědní. Věnujme, prosím, tomuto bodu před konečným rozhodnutím o pořízení vlastního koně dlouhé zamyšlení.
Nejen z výše zmíněných důvodů jsem já sama vlastního koně nechtěla. Tedy alespoň ne ve svém dospělém věku, kdy už jsem trochu zmoudřela. Domnívala jsem se, že nejsem schopna převzít odpovědnost, kterou to s sebou přináší, stejně jako jsem si nebyla jistá, zda už mám dost zkušeností, abych koně svým působením neohrožovala či nezkazila. Navíc jsem nevěděla, zda bych byla schopna pokrýt náklady, které vlastnictví koně vyžaduje.
Život je však plný paradoxů a odříkaného chleba si vždy ukrojíme největší krajíc. Z ničeho nic, nezván a nečekán, se v mém životě zjevil Gallardo. Tehdy se ještě jmenoval Gimo. Byl to roční hřebeček vyrůstající v nevyhovujících podmínkách. Navíc šlo o křížence andaluského hřebce a klisny slezského norika, takže konečná podoba koně byla velkým tajemstvím a sázkou do loterie. Znala jsem ho jen z Filipova vyprávění, hovořil o hříběti jako o nezvykle podařeném, s krásnýma očima a silnýma nohama.
Považuji se za člověka poměrně racionálního a jednajícího převážně s důkladným rozmyslem. V tomto případě však jako by svou roli sehrálo i něco nepopsatelného, snad osud. Viděla jsem ho jen pár vteřin, kdy se jeho střapatá hlava snažila vykukovat zpoza vysokých dveří od boxu, kde býval celé dny sám zavřený. Ani se mi vlastně na první pohled moc nelíbil, ale věděla jsem, že k sobě patříme. Měla jsem intenzivní pocit, že ho musím odvést a zajistit mu jinou budoucnost, než tu, která ho čekala na místě, kde vyrůstal. Gallardův chovatel ho však prodat nechtěl, a proto jsem se snažila na hříbě dál nemyslet.
Shodou náhod se však zanedlouho Gallardův majitel dostal do potíží a potřeboval se ho rychlezbavit. Již za pár dní jsme s Filipem hříbě odváděli, veškerému mému dosavadnímu uvažování navzdory. Nikdy předtím jsem reálně nepřemýšlela o vlastnictví koně a koupi ročního hříběte bych s čistým svědomím nikomu nedoporučila. Přece jen roček ještě projde značným vývojem, než se dotvaruje do své finální podoby.
Byla jsem však odhodlána poskytnout mu lepší život. Ačkoliv jsem pochopitelně doufala, že z Gallarda, vyroste silný a zdravý kůň, byla jsem připravena i na méně příznivou variantu. Řekla jsem si, že se o něj postarám, i kdyby se třeba v průběhu dospívání zranil a nebylo na něm možné jezdit. Přijala jsem odpovědnost za jeho život a odhodlala se začít o něj pečovat dle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Gallardo se ukázal být losem výherním. Nevyrostl sice, jak jsme si představovali (možná vlivem nedostatečné péče během prvního roku jeho života), přesto bych ho neměnila. Všechnu mou péči a lásku mi vrací svým úžasným charakterem a radostí, kterou kolem sebe šíří. Je to nádherné zvíře, je mi skvělým přítelem i tréninkovým partnerem.
K.
ilustrace Victoria Hofferson
