Vaše Vujážovstvo první a poslední, Milý Vujážku,
dovol mi, abych Ti poděkovala za všechno, co jsme spolu v minulém roce prožili.. Ale ráda bych Ti poděkovala i za léta předchozí. Děkuji Ti za to, s jakou neústupností buduješ mou jezdeckou osobnost. Za to, že ode mě vždy vyžaduješ stoprocentní výkon, že ze mě umíš dostat to nejlepší a motivuješ mě k tomu, abych se snažila více a více.Žádný kůň před Tebou mě toho tolik nenaučil. Začátky byly hodně těžké. Ty jsi pro mě byl symbol síly a tvrdohlavosti, já pro Tebe jen zcela nezajímavá nicka, co si myslela, že si na Tebe jen tak sedne a Ty ji budeš poslušně vozit.Děkuju Ti za všechny ty litry mých slz, hodiny mého absolutního zoufalství, hodiny vzteku na Tebe i na sebe, které mě konečně donutily se zamyslet. Než jsem Tě poznala, naivně jsem se domnívala, že koně slouží jen k našemu obveselení a mají slepě poslouchat naše pokyny. Myslela jsem si, že každého koně přesvědčím o síle své osobnosti silou svých rukou, že koně respektují lidi automaticky, že když máme rádi koně, že kůň bude mít rád nás. Že když budu mít ráda Tebe, Ty budeš mít rád mě. O to větší bylo moje zklamání, když Ty jsi stál přede mnou, neprojevoval si o mě žádný zájem a zdálo se, že Ti jen zacláním ve výhledu.
Děkuji Ti za Tvoje věčné couvání a stavění se na zadní, kterým jsi mi demonstroval, že s jezdcem s tak nízkou sebedůvěrou jako mám já, Ty nehodláš mít nic společného. Děkuji Ti za to, že jsem se po více než 10 letech ježdění na koni ocitla opět na lonži a byla nucena se začít učit zcela od začátku a zcela jinak. Pokorně.
Děkuji Ti za obrovskou a skálopevnou sílu Tvé osobnosti, která odmítala se jakkoliv snížit k tomu, aby respektovala jezdce, jakým jsem byla já. Děkuji Ti, že jsi mě donutil naučit se sebedůvěře, že tím, jak důsledně jsi mě děsil, jsi mě vlastně naučil se nebát. Naučil si mě důvěřovat. Sobě, ale především Tobě. Zbavil si mě mého pocitu, který mě svazoval nejen v jezdectví, ale i v životě – tedy pocitu, že vše musím mít pod kontrolou. S Tebou jsem se často dostala do situací, ve kterých jsem neměla pod kontrolou nic, ani svůj strach. Ale naučila jsem se, že kontrola a ovládání nejsou k jistotě vůbec nutné. Často, když spolu jdeme, klušeme či cváláme po louce, si vzpomenu na hrůzu, kterou jsem měla z Tvých výrazných chodů a z Tvé chuti k pohybu, když před Tebou je otevřený prostor. A jak uvolňující je nesnažit se za každou cenu kontrolovat a ovládat, ale jen si užívat volnosti a vzájemné důvěry.
Díky Tobě, jsem se také naučila mnohem lépe komunikovat s koňmi. Až ty jsi byl dostatečně neústupný a poučil mě o tom, že nelze koně ponižovat, ale naopak, jezdec se musí povýšit, aby dosáhl respektu. Také Ti děkuji, jak dlouho jsi mě nechal vařit ve vlastní šťávě, než jsi mi dovolil zažít první náznaky Tvého přátelství. Ale děkuji, že mě nenecháváš usnout na vavřínech. Denně zkoušíš mou odolnost a výdrž, snažíš se mě vyděsit, odradit. Jako když se proti mně ve volnosti rozběhneš přes celou jízdárnu a zabrzdíš jen pár centimetrů přede mnou. Pokaždé když se na mě takhle řítíš, přemýšlím, jestli opravdu zastavíš. Vždy jsi zastavil a já nikdy neuhnula. Protože oba víme, že kdybych se pohnula, byť jen o jediný centimetr, ztratila bych Tvůj respekt. Občas se mi zdá, že se po takové Tvé zkoušce na mě díváš s jistým uspokojením.. Jako bys byl vlastně rád, že jsem uspěla a Ty si mě nemusíš přestat vážit.
Děkuju Ti, jak důsledně trestáš mé jezdecké chyby. Děkuji Ti, že se rozčílíš při každém mém necitlivém či neumělém pokynu k Tobě. Děkuji Ti, že jsi mě naučil, že koně je třeba slušně požádat a ne mu jen rozkazovat. Děkuji Ti, jak názorný jsi, třeba když jsi mě málem přehodil přes hrazení jízdárny, poté co jsem Tě při přeskoku necitlivě dloubla špornou. Buď si jistý, že to už žádnému koni neudělám. Jsem vděčná i za Tvoje výrazné chody, které mě donutily naučit se pořádně sedět v sedle, ač jsem zpočátku nevěřila, že je to vůbec možné.Zároveň Ti děkuji, jak poctivě si hlídáš, abys mě ze svých zad neztratil. Přestože by to pro Tebe bylo velmi snadné, nikdy jsi mě neshodil, ač jsi k tomu měl nekonečně mnoho příležitostí a často i oprávněných důvodů. Všechna svá školení a poťouchlosti dávkuješ tak, aby se mi nic nestalo. Snad to tak vydrží i nadále.
Děkuji Ti za Tvou paličatost, za Tvou hrdost, která mě donutila toho o koních tolik pochopit. Děkuji Ti za to, že i když jsi to pořád Ty, kdo z nás dvou má poslední slovo, cítím se s Tebou bezpečně. Děkuji Ti, že jsi mě naučil pokoře, pomohl mi vybudovat jezdecké sebevědomí, naučil mě nést odpovědnost za mé chyby a naučil mě, že důvěra je mnohem cennější než absolutní poslušnost.Snad se nebudeš zlobit, když tady poděkuju i Filipovi, který nám často dělal smírčího soudce a snažil se mírnit naše konflikty, utěšoval mě, když jsem z Tebe (tedy spíše ze svých výkonů) byla nešťastná, a nutil mě se překonávat.
Žádný dopis nikdy nemůže obsáhnout vše, co jsi mě naučil. Ty sám víš, jak jsi pro nás důležitý. A my pro Tebe též, i když bys to asi nepřiznal. Děkuji Ti především za Tvoje přátelství, kterého si velmi vážím, už jen proto, jak těžký boj jsem o něj musela svést, a to boj především sama se sebou.Věřím, že mi máš ještě spoustu co říct a co naučit. Děkuji za všechno!
S láskou Kristýna
