“Kdo chce hledat radost sám v sobě, nenajde ji jinde než ve filosofii.“ Aristoteles
„Žít a nefilosofovat je jako mít zavřené oči a nikdy se ani nepokusit je otevřít.“ René Descartes
Filosofie není jen vědou o tom, co si kdo myslí a co kdo kdy řekl. Filosofie představuje prostor pro naše myšlenky, pro naše touhy a naše přání, prostor pro přemýšlení o světě, který nás obklopuje, pro přemýšlení o tom, co do tohoto světa přinášíme a co si z něj odneseme. Filosofie je, ať už si to uvědomujeme, nebo ne, naší každodenní součástí. Lišíme se pouze v tom, jak se svou filosofií pracujeme, kolik pozornosti jí věnujeme a jak často své pohledy a názory měníme.Naše filosofie se zrcadlí nejen v našich myšlenkách, ale především v našich činech. To vysvětluje zdánlivě nejasné spojení mezi jezdectvím a filosofií.
Stejně tak jako člověk, který nemá správnou životní filosofii, nemůže být šťastný a žít plnohodnotně, ani jezdec bez vhodné jezdecké filosofie nemůže dojít naplnění. Pojem správný, zde ovšem neznamená jediný správný. Kolik je lidí na světě, tolik je osobních filosofií. Pokud člověk uvažuje o svém životě pouze ve světle běžné každodennosti, jeho život nikdy nemůže být zcela naplněn. Právě filosofie je jakousi nadstavbou, které jeho život může významně obohatit. Obdobně to funguje i v jezdectví. Jezdec, který ke koni přistupuje jako ke sportovní pomůcce, hračce, kterou si platí, ke svému sluhovi nebo prostředku ke zvyšování svého ega, nikdy nezažije pocit naplnění, harmonie, téměř nadpřirozeného splynutí duší, jedné lidské a jedné koňské. Jsou to však právě tyto pocity, které jsou pro nás vrcholnými jezdeckými prožitky. Žádné ocenění na světě nás nenaplní tolik jako to, které přijde od našeho vlastního koně. A co na tom, že se zrovna nikdo nedívá. Je to jen pocit, který máte mezi sebou.
Mnozí z nás začali na koních jezdit proto, že se nám líbil ten houpavý pohyb, když nás kůň veze na svých zádech. Kůň nám však může nabídnout mnohem a mnohem více. Nikdy to ale není zadarmo. Cesta do hlubin koňské duše je velmi dlouhá, obtížná, trnitá a plná překážek. Tyto překážky však nebývají v koních, ale v nás samých. Bývají jimi naše ego, naše ambice, naše často scestné ideály, naše omyly, naše křivdy, kterých se na koních dopouštíme. Teprve když zvedneme naše hlavy výš, můžeme se našim koním podívat do očí. Koně nezajímá, co si o sobě myslíme, ani co si o nás myslí ostatní. Koně nezajímá, jaké jsou naše ambice, ale to, jakým způsobem s ním pracujeme. Koně nezajímá, kým předstíráme, že jsme, ani kým bychom chtěli být, kůň okamžitě pozná, kdo jsme. A pouze to kůň hodnotí.
Naše jezdecká filosofie je založena na pokoře, na úctě ke koním, na péči nejen o jejich krásná těla, ale i o jejich citlivé duše. Filosofie Nech se nést spočívá v soustavném učení. Učení se nejen jezdecké technice, která je nezbytná a důležitá, ale především učení se jezdeckých ctností, jakými jsou trpělivost, pokora, odhodlání, rozvaha, správné rozhodování a komunikace. Je učením schopnosti pracovat s vlastním tělem, vlastní myslí, učením spolupráce s tělem koně a s jeho svobodnou duší. Jezdecké umění by tedy mělo být harmonickým spojením propracované jezdecké techniky, aplikované na základě pocitů a podnětů, které k jezdci vysílá kůň. Je to právě náš kůň, kdo nám může nejvíce prozradit o našich chybách a o tom, jací jsme. Ale to platí, pouze za předpokladu, že kůň dostane možnost se vyjádřit. Pokud na podněty přicházející od koně jezdec reaguje tím, že je potlačí, ať už jakýmikoliv prostředky, místo aby pátral po jejich příčině, nikdy se nemůže ze svých chyb poučit. Smutné bývá, že mnozí jezdci po vlastním poučení ani netouží. Bez jezdecké pokory se však duše jezdce povznést nemůže. Přiznání si vlastních chyb je základem úspěchu, základem osobního růstu. Nikde není psáno, že je to vždy jezdec, kdo má pravdu. Naopak, snad častěji bývá v právu kůň. Trestat koně za to, že jezdci pravdu o něm samém odhalí, je výsadou primitivů.
Nejsou to medaile na zdích, co nám přináší radost. Je to uvolněný pohyb koně, který reaguje na naše nádechy a výdechy. Je to pocit důvěry, spokojenosti, přátelství, harmonie. Pocit rovnováhy, nejen fyzické, kdy těla koně a jezdce splývají v jedno, ale i rovnováhy duševní, kdy kůň zdánlivě reaguje jen na naše myšlenky. Cílem není vítězit nad ostatními či dokonce nad svým koněm, ale zvítězit sám nad sebou, nad svými zlozvyky, nad svou netrpělivostí, nad svým vztekem, nad svými chybami, nad svými slabinami. Cílem je cesta, po které s naším koněm jdeme směrem k vzájemnému porozumění a harmonii. Cílem je také nemuset se nikdy před sebou a před svým koněm stydět za své činy. Cílem je nechat koňské duši svobodu a nechat se nést. Vnímat jezdectví jako výkonnostní sport znamená ochudit se úžasné povznášející pocity, které člověku může poskytnout pouze umění. V tomto případě umění komunikace, umění spolupráce, umění návratu k pocitovým prožitkům, které jsou v dnešním technickém světě tak omezeny. Nikdy nemůže být na škodu na chvíli se zastavit a zamyslet se…
