Na internetu si lze v mžiku vyhledat řadu povedených videozáznamů, na nichž poslušní koně s důvěrou spolupracují se svými nevšedně nadanými jezdci jen na nákrčním řemeni či dokonce i bez něj, tedy vskutku tak, jak je matka příroda stvořila. Pro každého jezdce, který touží po hlubokém a pravdivém vztahu s koněm, jsou obrovskou inspirací a pokud si tyto ctihodné jezdce vytkne za vzor, lze mu jen blahopřát.
Vytyčení cíle je prvním velkým krokem, není k němu však zdaleka potřeba tolik námahy, jako k dalším krůčkům, které začnou jezdce k jeho cíli přibližovat.
Aby jezdec získal plnou důvěru koně, musí se mu nejdříve naučit důvěřovat sám. První nesmělé krůčky mohou být skutečně velmi skromné a pro pozorovatele téměř neznatelné, ale kůň je ihned velmi kladně ocení, protože jsou to z jeho pohledu gesta dobré vůle. Lze začít tím, že koni povolím nánosník, že ho z boxu nebudu vyvlékat od sena tahem za otěže, ale že ho laskavě nalákám na pamlsek, že začnu často jezdit bez třmenů a později i bez sedla, abych zlepšil svůj sed a stal se koni pohodlnějším břemenem. Nicméně dále pokračuji v práci, kterou jsem s koněm podle svého nejlepšího vědomí a svědomí dělal dosud.
Nácvik jízdy bez otěží jako takové by obzvláště zpočátku neměl překročit rámec občasné hry. Procvičování schopností jezdce a koně, které tento nácvik umožní, se naproti tomu musí stát denním chlebem. Krokování koně, ať už v terénu nebo na jízdárně by rozhodně nemělo být bezduchým ploužením, při kterém si jezdec ulevuje od správného sedu a klábosí nebo dokonce pokuřuje. Tento čas, který denně trávíme s koněm na volné otěži, je třeba beze zbytku využít. Zaprvé je potřeba se celou dobu soustředit na udržení správného sedu na obloucích i rovných čarách a za druhé je třeba správně dýchat. Správnost naší pozice nejlépe posoudíme tím, že na koni budeme v kroku na volné otěži (s otěžemi svázanými do uzlu a položenými na krku) vyžadovat jen za pomoci sedacích kostí, ramen a lýtek co nejčastější obraty, kruhy, změny směru apod. Sedacími kostmi mírně přenášíme váhu ve směru pohybu, rameny se natočíme po křivce obratu (dáváme vnitřní rameno dozadu, a aniž bychom se hroutili v bocích či jedno rameno snižovali, natáčíme svá ramena tak, jak chceme, aby kůň natočil své plece). Zvenku ohraničujeme obrat tlakem vnější holení na 2 – 3 dlaně za podbřišníkem. Vnitřní holeň těsně za podbřišníkem vyžaduje pohyb vpřed, ohraničuje vnitřní průměr obratu a mírným tlakem ohýbá koně. Můžeme také koni napovědět tlakem dlaně na vnější stranu krku anebo klepáním tušírkou z vnějšku na plec či za holeň. Za každý byť i nepřesně provedený obrat je třeba koně ihned pochválit. Je třeba se vyvarovat přílišného přenášení váhy dovnitř, které vyvádí koně z rovnováhy a ten se pak snaží náhlý výkyv těžiště kompenzovat spíše pohybem na opačnou stranu.
Správné dýchání pak prověřujeme tak, že klidným pravidelným dýcháním do břicha udržujeme stávající pohyb, zvýšeným hlubokým nádechem a napnutím hrudníku žádáme koně o zvýšení aktivity chodu a naopak uvolněným pasivním výdechem a celkovým uvolněním celého těla dovolujeme koni zvolnit a postupně až zastavit. Na tyto podněty ze strany jezdce reaguje kůň zcela přirozeně. Někdy však delší dobu trvá, než si okouká vnější podněty a začne těmto subtilním signálům věnovat pozornost. Zde je však třeba zachovat klid a trpělivě tyto pomůcky opakovat stále stejně jemně a hlavně se příliš nenapínat. Obzvláště zpočátku může být samozřejmě velkou pomocí klidné prostředí jízdárny či kryté haly. Je nicméně důležité procvičovat reakce na tyto signály i při vyjížďce, byť jen některé její části.
I poté, co si posbíráme otěže, je možné a dokonce i nutné procvičovat reakce, které využijeme později při ježdění bez otěží. Již samotné posbírání otěží je třeba provádět velmi obezřetně, pozvolna (po centimetrech) a hlavně za podpory pobízejících pomůcek sedu (zatížení sedacích kostí na úkor kosti stydké, přenesení těžiště dozadu pomocí narovnání těla, posunutí ramen vzad a lopatek k sobě, prohloubený nádech), a holení (rytmické působení holeněmi střídavě podle toho, která zadní noha je ve vzduchu (v kmitové fázi), působení tlakem lýtek s mírným posouváním proti srsti při každé pobídce – poté ve fázi, kdy pobízí druhostranné lýtko, se lýtko opět uvolní a sklouzne dozadu do své původní pozice). Dostatečná pobídka zajistí zvýšené podšlapování zadních končetin koně pod tělo – tedy zkrácení rámce odzadu – zároveň se kůň od pobídky natáhne k udidlu a přijde tak na kontakt. Narovnání sedu a zvýšenou pobídku pak opakujeme před zkrácením otěží o každý další centimetr. Na stejném principu později probíhá shromáždění koně bez otěží, kdy faktorem ohraničujícím rámec koně není délka otěží, ale míra, kterou sledujeme kroky koně uvolněným pohybem pánve, ale to bychom zatím předbíhali.
Pokud se jezdci podařilo získat dobré přilnutí, je třeba, aby nerušil stabilitu tohoto křehkého mostu od pobídky k udidlu zbytečnými pohyby rukou, tedy ani nadbytečnými pomůckami otěží. Je nutné, aby se jezdec snažil všechny obraty provádět pomocí výše zmíněných pomůcek sedem a holení, které doplní nanejvýš o tlak vnější otěží do krku či o přizvednutí vnitřní ruky, které pomůže žvýknutí ve vnitřním koutku a zvýrazní postavení krku koně dovnitř. Jezdec je na velmi dobré cestě, pokud si vystačí v obratech jen s pomůckami sedem a holení a ruku přitom používá jen k lehkému udržování kontaktu, živosti huby a skrz tyto kvality (za nezbytné pomoci pobídek) i vyklenutí koně.
Důležitá je však také kontrola nad rychlostí pohybu koně. I s koněm na otěži je doporučitelné využívat pomůcek nádechem – napětím a výdechem – uvolněním popsaných výše. Obzvláště pro přechody z klusu do kroku a ze cvalu do klusu je právě výdech a uvolnění těla jedinou potřebnou pomůckou a na to, aby se v těchto přechodech nenechal jezdec svést k působení rukou, je třeba poctivě a trpělivě dbát.
Pro shromážděnější přechody (zastavení, cval – krok) je třeba si osvojit ještě další signál, kterým je shromažďovací (poloviční) zádrž. Přestože se z hlediska změny rychlosti pohybu jedná o zádrž, je její hlavní složkou pobídka. Kůň se musí naučit rozlišovat dvě reakce na pobídku holení. Na každou pobídku zareaguje kůň intenzivní aktivací zadních nohou a podsazením. Pokud po pobídce následuje povolení otěže v prstech, kterým jezdec dává koni prostor směrem vpřed, odrazí se kůň z podsazených zadních nohou směrem vpřed a přejde do vyššího ruchu či chodu. Jestliže však jezdec otěže v prstech nepovolí, nebo je pevněji stiskne v pěst či dokonce stisknuté pěsti pozvedne (nikdy však nesmí zatáhnout zpět!), dává tím koni signál, že má ve zvýšeném podsazení setrvat, neodrážet se vpřed. Pokud se kůň podsadil zadními končetinami pod břicho a není mu dovoleno se odrazit (tedy zanožit, neboli uvést zadní končetiny do extenze), musí zkrátit své kroky a tedy zpomalit či až zastavit – podle síly předcházející pobídky.
Prakticky provede jezdec tuto shromažďovací zádrž tak, že si přeručkuje po otěžích trochu dopředu (zkrátí si otěže, ale o stejnou délku posune své pěsti vpřed ke krku, takže si jen nese ruce více před sebou a blíže u hřebene krku, ale tlak v prstech se nezmění), narovná se, zhluboka nadechne a použije pobídku sedem a lýtky (pobídka sedem je popsána výše, lýtka působí nezávisle na rytmu obě najednou v symetrické pozici vzadu za podbřišníkem stejnoměrným tlakem s velmi mírným posunem vpřed proti srsti) ihned po provedení pobídky (v tak těsné návaznosti na ni, že prodleva je skutečně minimální, ale nikdy již při pobídce) musí jezdec sevřít předešle zkrácené otěže pevně v pěstech a v případě potřeby pěsti opřít o hřeben krku či pozvednout kolmo vzhůru (bez tahu zpět!), čímž zabrání koni v odrazu a ten přisedne na zadní nohy a zpomalí, případně až shromážděně zastaví. Na požadovaný stupeň zpomalení chodu musí jezdec neprodleně zareagovat opětovným povolením otěží, aby koně zbavil nepříjemného pocitu stísněnosti a zároveň mu naznačil, že má v nastoleném pohybu pokračovat, případně zůstat v klidu stát. Správnou reakci, či alespoň zamyšlení koně správným směrem nikdy nezapomeneme odměnit.
Pokud chceme, aby kůň zvýšil svůj chod či ruch, pobízíme ho střídavou rytmickou pobídkou lýtky, která stranově i rytmicky koresponduje s pohybem zadních nohou, a zároveň zvýšeným nádechem se současným zatížením sedacích kostí.
Pokud je naším cílem shromážděná zádrž, zatížíme sedací kosti, přestaneme sedem sledovat pohyb koně (do té míry, do jaké chceme zpomalit) a pobídneme oběma lýtky (či ostruhami) naráz a tlak pobídky udržujeme bez ohledu na rytmus, dokud se kůň nepodsadí a nezpomalí. Kůň se velice rychle naučí od sebe odlišit tyto dva způsoby pobídky a naučí se znát jejich význam. Při shromážděné zádrži je pak potřeba stále méně výrazné blokování pohybu koně vpřed pomocí otěží, až se kůň naučí reagovat zpomalením či zastavením na samotný oboustranný tlak lýtek a zpevnění sedu. Úloha otěží se tak stává nadbytečnou a je učiněn další krok k ježdění bez otěží.
Couvání je třeba koně učit s klidnou nepropouštějící rukou (působící v podstatě stejně jako při shromážděné zádrži) a střídavou pobídkou lýtek (korespondující s požadovaným rytmem pohybu zadních nohou), které působí tlakem s mírným posunem vzad (po srsti) – kůň se tak naučí rozlišovat pobídku vpřed (proti srsti) a vzad (po srsti) a opět ho později již není potřeba blokovat použitím rukou. Tuto pomůcku je zpočátku vhodné doplnit mírným přenesením těžiště břichem dopředu. Toto základní cvičení poslušnosti koně (a také základní školu pomůcek jezdce) je třeba procvičovat při každodenním ježdění na jízdárně i v terénu. Je třeba systematicky a důsledně dodržovat charakter a logiku jednotlivých pomůcek a signálů. Pomocí častých odměn lze vytvářet u koně podmíněné reflexy, které je třeba stále oživovat, aby nevyhasly.
Pokud s koněm zvládáme tyto základní úkony se sedlem a s uzdečkou s jemným stihlem a povoleným nánosníkem, je dobré procvičovat je i nadále bez třmenů a bez sedla. Má-li jezdec ze svého sedu (a především z reakcí koně na pomůcky sedem zprostředkované) dobrý pocit i bez sedla, může začít procvičovat všechny výše zmíněné úkony bez udidla jen na obnosku či ohlávce. Všechny výše popsané principy zůstávají neměnné. Ježdění bez udidla je pro koně velice příjemnou změnou a přímo ho vede k tomu, aby věnoval ještě větší pozornost pomůckám sedem a holení. Jezdce také stimuluje k ještě poctivějšímu využívání těchto pomůcek, protože reakce koně na tlak na nos jsou slabší, nežli na tlak v koutcích.
Daří-li se koně snadno jezdit na ohlávce bez nutnosti velkého tlaku v otěžích a s již do značné míry rutinovanými reakcemi na pomůcky sedem, dechem a holení, je bez obav možné přejít k ježdění na nákrčním řemeni (vodítko, provaz nebo třmenový řemen zapnuté kolem báze krku koně).
Přilnutí na nákrčním řemeni je třeba udržovat stejně jemné jako na otěžích s udidlem a pro práci rukou platí stále stejné principy, které byly popsány výše při práci s otěžemi. Pokud by kůň zpočátku nereagoval dostatečně citlivě, lze řemen posunout více dopředu po krku směrem k hrdlu koně, což je místo velmi citlivé a je tedy potřeba zde působit opatrně. Protahování řemene ze strany na stranu (ve smyslu levá – pravá) je dobré se pokud možno vyhnout, případně ho vyhradit jen pro opravdu nouzové situace. Tlak řemenem na stranu krku (tah za něj ve směru pohybu), působí stejně dobře jako tlak vnější otěže. Pomůcky sedem a holení zůstávají stále stejné a nákrční řemen dokáže překvapivě efektivně nahradit udidlo. I přesto je dobré (zvláště z hlediska psychiky jezdce) ježdění s nákrčním řemenem zpočátku nacvičovat v kruhové ohradě, na ohraničené jízdárně, ve výběhu a až posléze se vydávat do terénu. Při procvičování pomůcek je potřeba klást obzvláštní důraz na shromážděné zádrže, které je třeba v průběhu výcviku začít provádět jen se skutečně minimálním tlakem v řemeni, a procvičovat tak reakci koně na samotnou pomůcku sedem a na pobídku oběma lýtky současně. Postupně je možné porozumění této pomůcce testovat tím, že necháme nákrční řemen ležet na krku, a buď poradíme koni v průběhu shromážděné zádrže mírným tahem za pramen hřívy, nebo ji později provedeme samotným sedem a lýtky. Je samozřejmě doporučitelné doprovázet zádrže obvyklou hlasovou pomůckou (neboť hlas je ostruhou mysli). Je nezbytné odměnit i z počátku nedokonalé reakce koně, které však již svědčí o správných myšlenkových pochodech. Co se týče stranového působení, lze nákrční řemen nahradit mírným tlakem dlaní na vnější stranu krku či poklepáním proutkem na vnější plec, samozřejmě ve spojení s ohraničením koně vnější holení, přenesením váhy na vnitřní sedací kost, otočením ramen dovnitř a upřeným pohledem ve směru požadovaného pohybu.
Nechá-li se kůň snadno ovládat a nákrční řemen má už jen pro ozdobu, není problém ho sundat a pokračovat bez něj již na úplně holém koni. Opět je však lepší začít v ohradě a za dobrodružstvím se pouštět jen velmi postupně. Je také dobré mít nákrční řemen v ruce či alespoň v kapse, abychom ho mohli koni v případě nedorozumění nouzově přehodit kolem krku. Při dobré předchozí přípravě není ježdění na zcela svobodném nenauzděném koni nic těžkého, je však třeba neustále procvičovat správnou školu pomůcek a především dbát o bezchybný sed, který se stává jediným prostředkem komunikace s koněm.
Elasticky pevný sed je základním předpokladem úspěchu. Popsaný postup pomáhá jezdci, aby si skutečně efektivně sed vypracoval, a zároveň mu umožňuje jeho zpětnou kontrolu skrz reakce koně. Ježdění bez sedla jen s nákrčním řemenem či dokonce bez něj také učí jezdce správně dávkovat pobídky a pomůcky. Pokud z nedostatku koordinace používám příliš silné pobídky lýtky a neadekvátní pomůcky váhou a mám přitom možnost nežádoucí reakce koně na takto chybné působení korigovat otěžemi, příliš se ze svých chyb nepoučím. Absence této „výhody“ mne však donutí dávkovat pomůcky mnohem obezřetněji a reakce koně analyzovat s náležitou pokorou.
Také hrubý nátlak, ke kterému se jezdec často v krizových situacích nechá svést, je při omezení nebo ztrátě možnosti kontroly koně otěžemi najednou mnohem méně lákavým způsobem řešení neshod. Nicméně neshody týkající se směru a rychlosti pohybu se občas objeví a mohou se stát pro jezdce skutečnou výzvou. Je proto nezbytné neustále pracovat na své fyzické zdatnosti, která nám umožní na koni efektivně sedět. Jezdec by také měl mít v ruce proutek, který mu umožní v případě potřeby zvýraznit pobídku vpřed či do stran, a také může být užitečný při couvání (poklepání zpředu na plece). Často je také proutkem potřeba zvýraznit pobídku při shromažďovací zádrži nebo shromážděném zastavení.
Pokud jsme přesvědčeni o správnosti své pomůcky a kůň se nás i přesto rozhodne ignorovat, není chybou podpořit svou autoritu tím, že koni prutem ve vzduchu zahrozíme, nebo že ho v případě nutnosti potrestáme šlehnutím za holeň (pokud nerespektuje pobídku) či ze strany přes plece (pokud nerespektuje stranovou pomůcku). Občasné či přechodné použití ostruh ke zvýšení respektu koně k pomůckám lýtky je zajisté velmi účinné, může však jezdce poněkud vzdalovat od vysněné dobrovolnosti ve spolupráci koně a rozhodně by jezdec neměl ostruhami či bičem kompenzovat nedostatky své autority spojené s chybným sedem. Zvláště zpočátku je však těžké se této chybě vyhnout.
Není důležité, kolik chyb za hodinu uděláme, pokud činíme vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, tak za chyby vlastně ani nemůžeme. Je však nezbytné všechny chyby a spory z nich plynoucí sebekriticky analyzovat a poučit se z nich. Je třeba mít na paměti, že mnohá neposlušnost koně pramení z nejasných signálů jezdce či z jeho málo autoritativní pozice (sedu) na koni, a kůň nám tak svou vzpurností prokazuje nedocenitelnou službu v tom smyslu, že nás upozorní na všechny nedostatky, které se musíme snažit odstranit. Kůň je nám tím nejlepším učitelem, protože je nanejvýš v jeho zájmu, abychom jezdili skutečně dobře. Je tedy moudré mu vskutku pozorně naslouchat.
Bylo by iluzorní si myslet, že s prohlubující se vzájemnou důvěrou se nám podaří zcela odstranit názorové konflikty mezi jezdcem a koněm. Jak již bylo řečeno, kůň nikdy nepřestane svého vůdce prověřovat a pokud se mu ho podaří zaskočit či zastrašit, nikdy neváhá převzít velení. Pokud se vědomě zbavujeme pojistek, které jezdci usnadňují jeho vůdčí pozici, klademe velké nároky na svou psychiku i na koordinaci svého těla. V neposlední řadě je třeba vždy používat jezdeckou přilbu a nejlépe i ochrannou vestu. Přestože má jezdec po správné přípravě nad koněm i bez sedla a uzdění velmi spolehlivou kontrolu, jezdci, kteří nedosáhli takového stupně rozvoje a vhledu se mohou cítit přítomností koně bez uzdečky ohroženi, a je proto nutná maximální ohleduplnost a zodpovědnost v případě, že sdílíme louku nebo dokonce jízdárnu s ostatními jezdci, a to nejen při prvních pokusech, ale i tehdy, když už máme pocit naprosté jistoty.
F.
