Kterak jsme poprvé vyjeli do světa
Po několika letech věnovaných převážně mému mateřství, se konečně dostává více času i na Gallarda. Od ledna jsme aktivněji trénujeme (rozumějte cca 3 krát týdně), začal dostávat oves a vracíme se zpět do kondice. Začátek jízdárenské sezóny byl hodně krušný. Gallardo působil, jako by měl nohy zalité v betonu. Pohyb vpřed naprosto odmítal a já reálně uvažovala, že ho pustím do divočiny. Nicméně nakonec mé odhodlání zvítězilo nad jeho a začal se rozhýbávát. Vypadal příšerně, asi jako chlupatý sud, který brzy pukne.
Naštěstí se situace začala pozvolna měnit. Pomaličku, polehoučku, s patřičně trpitelským výrazem se Gallardo zlepšoval. A hlavně hubnul. V březnu jsme absolvovali první letošní trénink s paní Julianne Weinberg-Lessing. Poprvé jsme byli vypuštěni z lonže do volného prostoru. Cílem bylo dostat mé ruce do správné pozice (a tuto udržet), dostat mé nohy do správné pozice (a tuto udržet), korektním vysedáváním napomáhat koni prodlužovat klusové kroky, v obratech správně používat ramena a vůbec kultivovat náš drezurní projev. Zní to jako pohodička, ale je to práce na dlouhé předlouhé měsíce. Zejména bych ale vyzdvihla významný aha moment, kdy jsem byla upozorněna, že v rámci mé snahy o pohyb vpřed Gallarda dost často tlačím nad tempo. Tím pádem začne drobit kroky a zrychluje kadenci, čímž ale padá více na předek. Řešením v této fázi je naopak zpomalit tempo a kroky prodloužit.
Byla před nás také postavena zásadní výzva – zúčastnit se semináře o korektním sedu a jeho výuce na lonži, který se konal 4. 5. 2019 v jezdecké hale Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně. Původně se mělo jednat o malou akci, nicméně zájemci se nevídaně rozrostli až na 80 člennou skupinu. To mi pravda na klidu úplně nepřidalo. Gallardo ve vozíku jel dvakrát v životě, z čehož naposled před pěti lety. Před lidmi v cizím prostředí jsme nikdy nevystupovali a já jsem z povahy trémistka, takže to byl pro mě přímo skok z komfortní zóny.
V den D jsme tedy Gallarda navlékli do transportních kamaší a jali se ho nakládat. Netvářil se vyděšeně, avšak nastoupit zprvu odmítal, protože doma nejlíp, že ano. Po mé výtce: „Přece nebudeš jako Wilbert, abych tě nakládala půl hodiny,“ se v něm však hnulo svědomí a do vozíku vlezl. Jelikož není zvyklý na cestování a ve vozíku měl o něco více místa, než by pro koně jeho rozměrů bylo třeba, nedá se říci, že by stál stabilně. Nepomohl mu ani fakt, že kolem naší stáje jsou v podstatě jen zatáčky a kopce, takže si chudák vyzkoušel všechny kritické situace hned po vyjetí z areálu. Na dálnici se mu vyloženě ulevilo, tam byl sice hluk, ale alespoň se jelo rovně. V Brně se nestačil divit, aneb venkovan ve městě. Šaliny, sanitky, rachot, provoz, semafory a přibržďování každou chvíli. Jela jsem celou dobu poctivě za vozíkem, abych si zajistila, že za ním nepojede nějaký blbec, co neumí dodržet bezpečnou vzdálenost. Mělo to však zásadní nevýhodu, že jsem viděla všechny Gallardovy balanční problémy, a to mi na klidu moc nepřidalo. Navíc na každém semaforu jsem stahovala okýnko a mluvila na něj, což na kolemjdoucí působilo poměrně zvláštně, ale co už. Když musíš, tak musíš. Nejhorší moment nastal jen na dohled od areálu VFU, kdy se zřejmě Jarinek natáhl pro seno ve chvíli, kdy řidič musel nečekaně přibrzdit. Gallardo najednou zmizel ve vozíku a sedl si na zadek. Naštěstí se mu podařilo hbitě zase vyskočit na nohy a nic se mu nestalo. Ale mně se tedy v autě za ním málem zastavilo srdce.
V areálu univerzity jsme Gallarda dovedli do boxu, kde dostal seno, čímž si celý ten výlet u něj zvýšil kredit. Ponechala jsem si dostatečnou rezervu na seznámení se s halou, takže jsem ho tam nejprve povodila, ukázala mu všechny zákeřnosti a taky zrcadla a pak jsem si na něj na chvíli sedla. Musím konstatovat, že se na něm jezdilo parádně. Byl lehce napjatý, ale pozorný a velmi ochotný. Možná v obavě, že kdyby zlobil, na místě bude ponechán. Abych ho trochu rozptýlila, zařadila jsem do rozcvičení i pár cviků na dvou stopách. Tak perfektní dovnitř plec v klusu jako tam doposud nepředvedl.
Při předělávání výstroje na vídeňský lonžovací obnosek však znervózněl. Lonžování Gallardo od malička moc nemusí a vyvázání do udidla už vůbec ne, doma ho nepoužíváme. V prvních chvílích na lonži moc ovladatelný nebyl a na moje pokyny ze sedla taktéž nereagoval, ale brzy se s novou situací smířil a choval se opravdu vzorně. Jezdit bez třmenů a otěží, když nemáte nad tím, co se s vámi děje vlastně skoro žádnou kontrolu není moc příjemné, zvlášť před publikem, kde je nejedno kritické oko. Přesto u mě radost nad tím, jak to Gallardo parádně zvládá, převládla nad nervozitou a lekci jsem si užila. Ačkoliv tedy dnes nemůžu moc zvednout ruce na hlavu (účastníci tuší proč). 🙂
Po výkonu šel Gallardo se zaslouženou obrovskou pochvalou opět do boxu k senu, kde v poklidu setrval až do odjezdu. Bohužel jsme museli odjet o něco dříve a nemohli zůstat až do konce semináře, což byla veliká škoda, protože praktické ukázky byly více než zajímavé.
Jarinek opět vyjeveně hleděl na přepravní kamaše a do vozíku odmítl nastoupit naprosto rezolutně. Zcela nehorsemanshipově jsem na něj cosi zahalekala, pleskla ho po krku vodítkem a rázně kráčela do vozíku. To ho natolik zmátlo, že šel okamžitě za mnou a do minuty jsme odjížděli. Cestou domů statečně balancoval a k žádnému sedacímu karambolu naštěstí už nedošlo.
Přála bych všem vidět to blaho v jeho očích, když spatřil svou domovinu a bonusovou porci ovsa. A s jakou radostí mě vlekl k výběhu! Normálně se do kopce plazí, ale teď mě táhnul smykem. Konečně si svého blahobytu bude trochu vážit. Když byl v pořádku ve výběhu, strašně se mi ulevilo. Moje obavy o jeho bezpečnost při přepravě byly opravdu obrovské. Jsem na něj neskutečně hrdá, jak to všechno zvládl a jak mi pomohl s mojí nervozitou. Je to prostě poklad. 🙂
K.
