Olympiáda Rio de Janeiro 2016; foto: Michal Sváček
Při sportovní kariéře vystudovala magisterský obor buněčná a vývojová biologie na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Od roku 2001 se 15 let věnovala modernímu pětiboji, ve kterém reprezentovala Českou republiku na ME, MS i závodech SP. Nejvíce si cení stříbra z ME Juniorů v mix štafetě, což byla její první medaile po změně ruky v šermu (kvůli zdravotním problémům s ramenem se musela přeučit šermovat druhou rukou), a 9. místa ve finále světového poháru v sezoně 2016. Na OH v Riu de Janeiru završila svou sportovní kariéru 25. místem a začala se věnovat práci s dětmi, józe, cestování, práci v laboratoři tkáňového inženýrství a posléze opět jezdectví a vlastní rodině.
Báro, jak jste se dostala ke koním a k modernímu pětiboji?
Setkání s Dakarem
Ke koním jsem si našla cestu sama už jako malé dítě a táta mě v tom podporoval, protože i jeho snem bylo jezdit na koních. V 5 letech jsem začala jezdit a v 7 táta navzdory všem koupil mladého koně, Dakara, kterého jsem si zamilovala ve výbězích stáje, kam jsem docházela na lekce (čímž zdravím paní Srncovou do Českého Krumlova).
K pětiboji mě přivedl v 11 letech právě můj kůň spolu s mým ukecaným tátou. 🙂 Dakara jsem měla nějakou dobu ustájeného v Oldřichově u Milana Pěchoučka (Oldstaj), kde moderní pětibojaři z Plzně trénují jízdu na koni. Táta se tam potkal s trenérem pětiboje, slovo dalo slovo a za pár dní už jsem si zkoušela šerm a střelbu. Do tohoto sportu jsem se zamilovala zejména díky možnosti jezdit na koních a protože běh a okrajově i plavání jsem dělala od malička, nebylo těžké se do toho pustit naplno.
Jak probíhá jezdecká příprava pětibojaře?
V začátcích jsem hodně trénovala na svém koni, ale postupem času jsem musela jezdit více a více na jiných koních. Nakonec jsem Dakara právě kvůli nedostatku času kvůli jiným tréninkům musela s těžkým srdcem prodat.
Pro pětibojaře je důležité střídat různé typy koní. Ideální proto byla právě Oldstaj, kde se koně hodně točili a téměř na každém tréninku jsem měla jiného koně v kvalitě, kterou bych jinde těžko mohla byť jen zkusit. V té době jsem se jezdecky nejvíce posunula a jsem vděčná, že jsem dostala takovou příležitost. Ale ne každá stáj má takové možnosti, a tak když jsem přešla do reprezentace pod Duklu Praha, příprava probíhala většinou na šesti stálých koních, které jsme si střídali podle toho co nám nešlo, podle druhu tréninku a nebo závodního období. Někdy jsme mohli jezdit i na soukromých koních, výjimečně jsem měla trénink na koních kamarádů, když byla příležitost. Trénink byl obvykle 2x týdně.
Jak to funguje na závodech? Kdy se seznámíte s koněm, jak se koně vybírají a jak se jezdcům přidělují?
S koněm se seznámíme až těsně před jízdou. Závodník, který je po plavání a šermu v součtu bodů na první pozici, si vylosuje číslo koně a ostatní dvojice jsou vybrány automaticky podle pořadí a čísel koní.
Dříve si každý losoval číslo např. z helmy, bylo to napínavé a mohli jsme si myslet i něco o šťastné ruce při výběru. Pro urychlení celé soutěže už je to minulostí. Dříve byli koně předvedeni a člověk alespoň věděl, jak jeho kůň vypadá. Teď už to kvůli úspoře času neprobíhá, koně jsou vám přidělování před vstupem na opracoviště.
Koně se vybírají podle zkušebního parkuru, který absolvují označeni číslem s vlastními majiteli či profi jezdci většinou dva dny před soutěží pětibojařů. Na základě tohoto „testovacího parkuru“, který je shodný s parkurem závodu pětibojařů, jsou úspěšní koně vybráni. Trenéři tento parkur nahrávají na video, což může někdy pomoci při odhadnutí koně, volbě pomůcek a rytmu, ale většinou to člověk pozná až když si sedne a zkusí pár skoků.
Koní je 18 a závodníků 36, takže každý kůň jede dvakrát, a to nejprve se závodníkem z horší poloviny závodního pole a až poté s těmi od 18 do 1. Ti „lepší“ mají tedy možnost vidět svého koně jet parkur s jiným pětibojařem. To ale nemusí být výhra, protože špatný jezdec může udělat mnoho škody i na dobrém koni. A pokud takový kůň neodmítne 4 krát skočit, nebo se nezraní, musíte na něm tak jako tak jet a nemáte nárok si vzít náhradní koně.
Každý jezdíme trochu jinak a tím pádem i reakce koně může být jiná. Na seznámení se s tím, jak kůň „funguje“ má pětibojař 20 minut, ve kterých si může skočit maximálně 5 skoků. Upozorňuji, že kůň není nijak předem připraven, musíme si jej tedy za těch 20 minut zahřát a „zaskákat“. Je to opravdu šibeniční čas, obzvláště když po 5 minutách zjistíte, že mít doporučené šporny opravdu není dobrý nápad a pak se je snažíte s pomocí trenéra na poskakujícím koni sundat, což vám zabere třeba i 5 minut.
Stalo se vám někdy, že jste si s koněm vyloženě nesedli?
Moje nejhorší vzpomínka na jízdu je z roku 2016, kdy jsem jela ve smíšené štafetě na MS s kamarádem. Měli jsem závod skvěle rozjetý, bojovali o medaile a vylosovaní koně se na videu tvářili bezproblémově. Vypadalo to velmi nadějně, ale na opracovišti byl můj kůň neklidný, reagoval přehnaně na ostatní koně, neposlouchal mě, jak bych potřebovala a ve skocích jsem mu nevěřila. Poprvé jsem ucítila nedůvěru ve své schopnosti i strach z koně, pamatuji si, že jsem byla i na trenéry hodně nepříjemná. Kamarád jel velmi dobře a já jsem jela jako 2. (v pětiboji zatímco 1. jezdec jede tak 2. čeká v „předávacím území“ na kraji parkuru). Bohužel hned na prvním skoku jsme spadli já i kůň. Skopnuté břevno se mu zapletlo pod přední nohy a oba jsme udělali kotrmelec. Vypadalo to hodně špatně, ale v pětiboji pád neznamená konec závodu, to až druhý. Z kotoulu jsem se zvedla, kůň byl v pořádku také a nakonec jsme dojeli zbylý parkur čistě. Neskutečná věc a pro mě velký zlom v jezdectví. Nechápala jsem, kde jsem udělala chybu, tak jsem se nakonec podívala na záznam závodu, a to byla velká chyba. Myslím, že jsem měla ten den všechny anděli strážné v práci, protože kdybych spadla metr jinam, byla bych pod koněm. Od té doby jsem i v tréninku měla velké pochybnosti. Skákání mi přestalo jít, v tréninku přišlo i několik velmi bolestivých pádů do překážek a strach zejména z šířkových skoků rostl, nejeden trénink končil v slzách a úzkosti…No a přede mnou olympiáda. Můj tehdejší jezdecký trenér se snažil mi dávat ty nejlepší koně, nejspolehlivější, ale ani tak mi to nešlo (zdravím a díky do Poděbrad). Celá má poslední sezona pro mě díky tomuto zážitku byla jezdecky velmi těžká, hlavně po psychické stránce.
Po skončení kariéry jsem už vůbec nechtěla skákat a jezdila jen do lesa a maximálně přes bariéry. Teď už se ale zase těším, až si zajedu nějaké závody, když bude možnost anebo si počkám na trénink našeho poníka. 🙂
Měla jste nějakou strategii, jak se na koně rychle napojit? Je to vůbec možné?
Neřekla bych tomu strategie, ale snažila jsem se co nejrychleji zjistit, jak reaguje na pomůcky, působit co nejvíce klidně. V parkuru mu moc nepřekážet a věřit mu a také sobě, že to zvládneme. Zároveň jsem se k nim chovala tak, jako by byli moji vlastní. Pokud byl přítomen majitel nebo jezdec koně, snažila jsem se od něj zjistit co možná nejvíce (což v Egyptě či Číně přes jazykovou bariéru moc nešlo, prostě ne všichni koňáci po světě umí anglicky). 🙂
Bára s Batyldou, hipoterapeutické centrum Kamenitý vrch z.s.
Pozorovala jste rozdíl v koních podle zemí, kde jste závodila?
V kvalitě koní byl obrovský rozdíl. Například ve Švýcarsku, Německu či Británii byli skvělí koně a podle toho i poctivá výška překážek a těžší kurz (tedy L s trojskokem a dvojskokem). Naopak v Mexiku byli koně velmi špatní, překážky neměly ani metr a kurz byl děsně jednoduchý. Možná se divíte těm značným rozdílům. Dle pravidel moderního pětiboje má pořadatel možnost upravit výšku překážek dle výkonnosti koní. Což bylo často kritizováno, hlavně v případech, kdy soutěž byla například mistrovstvím Evropy a parkur byl na úrovni dětských závodů. To pak jízda o ničem nerozhodovala a pořadí závodníků se v ní nijak neměnilo, téměř jako by na ní nezáleželo. Naopak poctivé parkury hlavně pro nezkušené závodníky představovaly velký problém a bylo někdy o štěstí, nebo o „samoskokanství“ koně, zda dojedou v pořádku do cíle.
Jaký je váš názor na teď hodně diskutovanou etickou stránku moderního pětiboje, kdy kůň je opravdu spíše sportovní pomůckou než dlouhodobým partnerem, jak tomu bývá u ostatních jezdeckých disciplín?
V době, kdy byl moderní pětiboj (MP) vytvořen pro novodobé OH (1912) se na koně pohlíželo zcela jinak, než je tomu dnes. MP se od té doby neustále mění a zkouší se různé formáty jednotlivých disciplín včetně pravidel jízdy, které dbají na wellfare zapůjčených koní. Dnešní společnost vnímá možná jízdu pětibojařů či donucování koně k nějaké činnosti jako neetické, ale nemyslím si že by to bylo horší než steeplechase, kde dochází i k úmrtí koní pro lidskou zábavu.
Musím tuto stránku pětiboje dát do kontrastu s běžnou praxí na českých jízdárnách. Kdy jsou často koně svými vlastními majiteli nuceni skákat pod bičem nebo ostruhami, silou ruky nebo vyvazováním nuceni dát „hlavu dolů“ čímž je jim vytrvale ničeno zdraví. Co mi přijde alarmující je skutečnost, že hrubý styl chování ke koním je předáván dětem a není výjimkou, že bič dostávají jakožto donucovací prostředek, o kopání a škubání v hubě nemluvě. Bohužel mi přijde, že kůň je jako partner, bytost, kterou máme respektovat, zatím vnímán jen menšinou v podobě ostrůvků kolem určitých lidí, ale věřím, že se to i díky vzorům jako jste vy změní.
Z vašich zkušeností, vnímáte jezdeckou část moderního pětiboje jako problém?
Z mé zkušenosti to je samozřejmě úplně něco jiného než závodit na vlastním koni, u kterého přesně víte, jak reaguje na pomůcky, znáte styl jeho skoku, kde se odráží, na co bude více koukat, co potřebuje nebo co mu vadí. S neznámým koněm je to o vašem citu, zkušenostech i štěstí, neboť skoků i času na vyzkoušení koně má pětibojař velmi málo. Musím souhlasit, že z pohledu koní to v některých případech není nic příjemného a absolvování závodu může koně zkazit na dlouhou dobu. I v českém skokovém poháru se od tradice výměny mezi nejlepšími dvojicemi upustilo.
No řekněte: kdo z nás by půjčil svého koně na několikadenní závody stupně L někomu, koho vůbec nezná, byť by to bylo za peníze? Bohužel mít vlastní koně na závody je velmi náročné, nákladné a pro svazy MP si troufám říct nereálné.
Setkala jste se třeba osobně s hrubým zacházením s koňmi od ostatních závodníků?
Nepamatuji si na žádnou situaci, kde bych si myslela, že kůň pod vedením závodníka trpí. Těžko někdy soudit, co už je za hranou a co je snaha usměrnit neposlušného koně, o kterém máte pramalé informace. Spíše, než hrubost jsem běžně vídala nezkušené jezdce (pětibojaře) na závodech vysoké úrovně, na což nebýval pěkný pohled.
Jak se díváte na současnou aféru s německou reprezentantkou?
To, co se stalo Anice Schleu, bylo z mého pohledu velmi zmedializováno. Všude jsou ukázky vytržené z kontextu. Pokud si dáte tu práci a najdete si celé video kontroverzní jízdy, zjistíte, že spolu do 5. překážky jeli čistě byť to nebyla krásná učesaná jízda, kterou vídáme na GrandPrix. Na kolmém skoku č. 5 šla jezdkyně před pohyb, kůň prošel překážkou, hodně se potloukl a od této chvíle už nechtěl skákat. Po čtvrtém odmítnutí byla dvojice z parkuru eliminována. Samozřejmě ze strany jezdkyně tam byly přehnané emoce a nevhodné řešení, ale šlo ji o zlato na OH, a to se nedivím, že nechtěla boj o medaili vzdát. V jezdectví se to dá srovnávat s všestranností, kde můžete pokazit jednu část, ale závod tím nekončí, jde vám o každý bod, protože do konce jsou ještě další dvě disciplíny. Stejně tak v pětiboji po parkuru následuje combine (běh se střelbou).
Důležité je také zmínit, že v MP jede jeden kůň dvě kola, tedy se dvěma jezdci. Může se proto stát, že koně pokazí závodník jedoucí stejného koně před vámi a pokud není eliminován či zraněn, nemáte možnost vzít náhradního. Bohužel tuto jízdu Saint Boye jsem nebyla schopna dohledat.
Měl by být v pětiboji kůň nahrazen kolem?
MP je skloubením technických disciplín (koně, šerm, střelba) s fyzickými (běh, plavání). Pokud by parkur nahradila jízda na kole, tedy fyzicky založená disciplína, zneváží se poměr k technickým disciplínám a navrch budou mít sportovci, kterým koně či technické sporty nejdou. Vznikne tím úplně jiný sport. Osobně bych byla tedy raději, aby se změnila pravidla jezdecké disciplíny. Prostor je jistě v delším času na seznámení s koněm, zkrácení parkuru, odstranění těžkých kombinací (trojskok), eliminace po 1. pádu aj. Často bylo ze strany samotných sportovců kritizováno, že koně jsou o štěstí a že na schopnostech závodníka mnohdy nesejde. Možnou změnou jezdecké disciplíny může být např. složitější kurz, nebo jízda na styl, která se v našem prostředí uplatňuje i u dětských kategorií, kde vídáme nepoměr v kvalitě koní. Díky bodování stylu rozhodčími tak nemusí vyhrát jezdec co má nejlepšího (nejdražšího) koně tzv. “samoskokana“.
Pokud by ale nastala situace, že se koně v MP neudrží, mnoho současných závodníků se netají tím, že za těchto podmínek skončí. V takové situaci bych byla raději, aby pětiboj zůstal pouze ve formě čtyřboje.
Co vás vedlo k rozhodnutí sportovní kariéru ukončit?
Na jaře roku 2015 mi tragicky zemřel starší bratr a já chtěla s profi sportem skončit. Neviděla jsem v tom smysl, spíše plýtvání energií na něco, co je k ničemu a pomíjivé. Život mi najednou připadal hrozně krátký. Chtěla jsem svůj čas a sílu věnovat něčemu, co může pomoci, má vyšší smysl. Ale pak mi trenér pomohl si uvědomit, že právě můj brácha mě vždy podporoval a přál si abych se na OH dostala. Zkusila jsem splnit nominaci, a i kdyby OH nevyšla, ten rok bych skončila. Před OH jsem ještě dokončovala magistra a všeho bylo tak nějak moc, ale vyšlo to. Nominovala jsem se z celkového žebříčku a splnila tak nejeden sen.
Jaké máte plány do budoucna, jsou v nich koně?
Určitě ano. Koně mě neopustili ani po ukončení sportovní kariéry a jsem za ten čas pro sebe vděčná zejména mým nejbližším, kteří hlídají děti, když já jdu ke koním. Díky lásce ke koním mé dcery a změně rozhodnutí, že už nikdy vlastního koně mít nebudu, už mám ponyho k výcviku. Dcera jezdila už v břiše a asi to na ní udělalo dojem. 🙂 Ráda bych poníka připravila nejen pro dceru, jako skvělého parťáka a sportovce, ale i pro hipoterapii. Zároveň mám několik koní a jezdců, se kterými příležitostně pracuji a pomáhám jim se zlepšovat nebo jen více si porozumět. Vidím, jak to může fungovat a moc ráda bych se věnovala tréninku jezdců, zejména dětí a přiježďování koní. Až to mé časové možnosti dovolí, chci dál pokračovala i v práci lektora v hiporehabilitačním středisku Kamenitý vrch, z.s. na Praze-západ, které jsem spoluzakládala v roce 2019. Hipoterapie mi ukázala nový životní směr a nepřestávám žasnout, jaký má obrovský efekt na psychiku i tělesnou stránku člověka. Utvrzuje mne to v myšlence, že koně jsou darem od Boha.
Bára s dcerou
