Dívám-li se zpátky na naši společnou historii s Gallardem, převládá ve mně pocit, že jsem vždy jezdila méně, než jsem vlastně chtěla. Jako by nás stále něco brzdilo. Moje mateřské dovolené nás výrazně zpomalily téměř na 5 let, potom to byly různě (ne)sjízdné jízdárny, na kterých jsme nemohli pořádně trénovat, nepřízně počasí a vůbec všemožné okolnosti, které trvají v podstatě až dosud. Nejdůležitější samozřejmě je, že jsme oba zdraví a tyhle nepřízně byly vždy spíše vyplývaly z vnějšku, ale i tak byl a je jejich počet až pozoruhodně významný. Pokaždé, když si řeknu: „a teď už to půjde a začneme pořádně jezdit,“ stane se něco, co tenhle plán znemožní a jezdíme pořád málo a ve vlažném tempu.
Ze zkušenosti už věřím, že nic se neděje náhodou. A tak přemýšlím, co mi tyto okolnosti mají sdělit. Proč jsem pořád brzděná v rozletu a vracená zpátky na začátek. Co je ta lekce, která mi dosud nedošla?
Možná po mě prozřetelnost chce, abych se naučila pracovat s málem. Trénovat “velké věci” v omezeném časovém úseku, za nelehkých podmínek. Třeba právě v tom má být smysl mé práce – ukazovat, že i s “neznačkovým” koněm v bojových podmínkách a bez systematického drilu lze dosáhnout krásných výsledků. Že se asi nikdy nebudeme natřásat na stupních vítězů na všemožných soutěžích, ale že budeme spokojení a kůň pošetřený.
Vzhledem k tomu, že se mi nikdy nepodařilo dostat se do nějaké pravidelné tréninkové rutiny, s koněm vždy pracuju systémem “je po pauze a musím ho šetřit.” V ideálním světě bych s koněm pracovala téměř každý den, ale jen tak 20-30 minut a prokládala bych to častými vyjížďkami do terénu. V mém světě jsem na vrcholu blaha, když se mi podaří se za koněm dostat alespoň třikrát týdně, a to ne vždy jezdíme. Pokud už jezdíme na jízdárně, nepřekračujeme tak 30-35 miunt. Na hodinky se sice obvykle nedívám, ale pocitově jde o dobu, která je optimální. Při jízdárenské práci, kterou provozuji já, musí jezdec i kůň udržet vysokou míru soustředění. Nejde mi o kroužení dokola a odběhané metry, ale o skutečně dynamickou práci s častými změnami a přechody, která nutí koně i jezdce k vysokému stupni bdělosti. Prioritou je pro mě vždy uvolnění koně. Více o uvolnění třeba v tomto videu:
Zpět do léta 2021
Ve výše zmíneném duchu se odehrávalo i naše ježdění v létě 2021 a dál. Přes léto je u nás na jižnojižní Moravě dost horko a já nemám srdce koně přiliš zatěžovat. Jezdím pouze ráno, když je ještě chladněji. Večer už je mi koní líto, protože jsou unaveni po celém dni horka, a ve dnech, kdy teploty šplhají přes 30 °C nejezdím vůbec. Ano, vím, takhle si tu Olympiádu nevyjezdím, ale svědomí mi prostě nedovolí. 🙂
Na podzim jsem se rozhodla poprvé Gallarda zadekovat, protože je to přece jen výrazně pohodlnější, když je kůň pod dekou suchý a čistý a navíc nemusíte až tak řešit sušení koně v mrazu po ježdění. Gallardo z této mé myšlenky nadšen nebyl, ale nesl to statečně.
Na jízdárně jsme se věnovali spíše jednodušším věcem, přece jen, byli jsme stále po pauze, případně mezi pauzami. Tady například ukázka takového pohodového tréniknu na ohlávce.
Za suchých letních dní ale povrch jízdárny, který v té době tvořil lomový prach, příliš zatuhnul a jízdárna byla celkem tvdrá. Proto jsme na ní jezdili minimálně. Tady světlá výjimka s ukázkou překroků. Na to, že Galladro není ve cvalu nijak zdatný, je velmi překvapivé, jak skvěle mu jdou cvalové překroky. V podstatě stačí jen, když mu to nekazím, a nese mě na nádherné plynulé vlně. Krásný pocit…
Na podzim přibyl do “stáda” poník. Nejdříve jsme ho ubytovaly u Gallarda, protože hřebec se tvářil, že ho sežere. Gallardo mu tedy vyhradil úzkou nudli vedle přístřešku, kam se sám bál chodit, a kterou poník nesměl opustit. Časem ale povolil a poník se mohl pohybovat i po výběhu. Jednoho dne jsme však špatně zavřely průchod mezi výběhy a koně se dostali k sobě. Všichni přežili a tvářili se celkem spokojeně, takže jsme je tak už nechaly.
Poníkovi nicméně brzy otrnulo a začal Gallarda s neskutečnou vytrvalostí otravovat. Nevím, kam se poděla Gallardova předchozí přísnost, nicméně teď to tiše trpěl a na můj vkus kladl odpor jen velmi málo.
Tím, že se nám stále nedařilo dostat se do pomyslného tréninkového tempa, nesnažila jsem se nás posouvat k novým cvikům. Stále věřím tomu, že pokud je kvalitní a dostatečně propracovaná základní příprava koně, těžší cviky už natrénujete poměrně snadno. Když je kůň dost silný a stabilní ve cvalu, přeskok ani pirueta nebude problém. Jsem odpůrcem drilování cviků. Dávám přednost důsledné přípravě základů v přechodech a obratech. Pokud kůň chápe logiku pomůcek, těžší cvik je pak přirozeným vyústěním této přípravy, nikoliv novým elementem, který je třeba “drtit”. Svou pozornost jsem také zaměřila na uvolnění a ježdění přes hřbet. Tohle téma je pro mě hodně intenzivní a považuji ho za důležité, takže jsem zpracovala i video, na které se prosím podívejte:
Z našeho rytmu nás ale na jaře 2022 vytrhla velká změna, příchod nového koně. O tom ale zase v dalším díle. 🙂
K.
