Lehkost. Slovo v jezdectví velmi často využívané, ale mnohdy špatně chápané, zneužívané, překroucené a zesměšňované. Jak můžeme dát “lehkost” do souvislosti s něčím tak fyzicky i psychicky náročným, jako je ježdění na koni? A jak můžeme mluvit o lehkosti, když pracujeme s více než půltunovými tvory?
Nemám sice razítko na odborný výklad pojmu lehkosti, ale můžu vám alespoň sdělit, jaký význam má pro mě.
Ježdění s lehkostí v žádném případě neznamená, že to je něco snadného. Něco, co jde lehce. Právě naopak. Na lehkost nemáme automaticky nárok, lehkost je náš ideál, dosažitelný cíl. Lehkost nepřichází sama od sebe, ale po letech neskutečné dřiny, stojí nás litry potu, nespočet slz, mnoho sebezapření, bolesti, vůle a odhodlání. Ale pak přijde den, kdy se nám zjeví, třeba jen na pár vteřin, a těch pár vteřin nám jen potvrdí, že to vše mělo smysl. Jak nám lehkost jednou dopřeje ji zažít, chceme ji víc a víc a nikdy jinak.
Protože lehkost je pocit, kdy se nám najednou neuvěřitelně těžká věc zdá až nesmyslně jednoduchá. Když se podaří dotáhnout všechny žárovičky na vánočním stromečku a on se rozsvítí. Když se dostaneme téměř mimo své tělo, získáme nadhled a vše se děje najednou samo, tak samozřejmě, že se musíme smát nahlas, protože tolik štěstí se potichu ani unést nedá.
Lehkost je, když se pod námi najednou náš kůň hýbe úplně sám, na myšlenku, bez tlaku, když cítíme to nadpozemské napojení a vše najednou dává smysl. Lehkost je ezo.
Možná by přesnější podtitul těchto stránek měl znít: “drezura k lehkosti.” Protože to je náš cíl. Krz poctivou práci dosáhnout lehkosti, spojovat její jednotlivé okamžiky v dlouhé prožitky.
Přeji nám jezdcům spoustu motivace a pevné vůle na této nesnadné cestě za tímto úchvatným a návykovým cílem.
K.
