Narodilo se jednou jedno hříbě. Mělo výjimečně dobré rodiče: otce Gribaldiho, který úspěšně soutěžil i na Olympiádě i mistrovství světa, a maminku Bellevue, která byla německou šampionkou klisen. Za pár let se mu narodil i nevlastní bratr, dnešní nejlepší světový drezurní kůň Totilas. Je těžké narodit se do takové rodiny a nemít čumáček nahoru. A ačkoliv to hříbátko dostalo do vínku řadu dobrých vlastností, skromnost mezi ně rozhodně nepatřila.Z rozmazlovaného, obskakovaného a šlechtěného hříběte vyrostl velký kůň… Asi vás nepřekvapí, že jeho jméno zní Bon Voyage.
Brzy pochopil, že není jen tak obyčejný. Na ostatní koně shlíží ze svého piedestalu s lehkým (či větším) opovržením, lidi považuje pouze za své služebnictvo. Svět se točí kolem něj a kolem jeho úžasnosti. Pokud někomu dopřeje tu čest pobýt chvíli v jeho společnosti, vyžaduje za to obdivné vzdechy, užaslé pohledy, potlesk a hlavně něco k snědku.Jakožto jedné z mála vyvolených se mi podařilo proniknout do světa tohoto úžasného zvířete. Trvalo mi to rok. Rok, během kterého mě Bon Voyage přehlížel jako krajinu, ignoroval jako poslední strom v lese a velmi jasně mi dával najevo, že i ten nejšpinavější kámen na zemi, je pro něj podstatně zajímavější než já. Ale vydržela jsem. Stálo mě to litry slz, desítky hodin tvrdé práce, spoustu sebezapření, ještě více trpělivosti a dvě tuny chleba. Ovšem to, že vás Bon Voyage vezme na vědomí ještě vůbec neznamená, že vás bude respektovat.. ale o tom zase až jindy.Dovolte mi tedy Bon Voyage přiblížit běžným smrtelníkům.Bon Voyageova víra ve vlastní dokonalost je nezlomná. Doposud se také nenašel nikdo, kdo by se ho pokoušel přesvědčit o opaku. On také není důvod. Jen sebevědomí koně jsou schopní podávat ty nejlepší výkony.
Bon Voyage trpí přesvědčením, že pouze jeho názor je jediný a správný. Trochu napjatá situace nastane ve chvíli, kdy se vaše a Bon Voyageovy názory dostanou do rozporu. Když vy například usoudíte, že by byl dobrý nápad jít obklusat louku, zatímco Bon Voyage se domnívá, že je daleko lepším nápadem zastavit se a pást se. Anebo vy chcete jít do leva, ale Bon Voyage rozhodne, že on odchází vpravo. Před tím, než se pustíte do diskuze, je třeba si uvědomit, že Bonbonovo přesvědčení o vlastní pravdě je v něm zakořeněno velmi hluboko a je více než připraven si za svým názorem stát. Pokud se tedy rozhodnete s ním diskutovat, musíte být opravdu pevně odhodláni. A opravdu pevně sedět v sedle.
Pokud máte dost psychické síly a fyzické rovnováhy k tomu, abyste ho přesvědčili, nečekejte, že máte vyhráno. Každou vaši chybu, každé vaše zaváhání či každou vaši (i když jen z jeho pohledu) drzost nenechá bez povšimnutí. Má k tomu široké spektrum nástrojů – od děsivého bručení až po odlepování různých kombinací končetin od země. Žádný jezdecký prohřešek nezůstane nepotrestán. Protože pokud už vám dovolí sedět na jeho ctěných zádech, očekává tu nejvyšší jezdeckou úroveň. Má to však i své významné motivační výhody. Výhružky koně pod vámi, který ve stavu rozčílení připomíná spíše bednu dynamitu, berete podstatně vážněji než výklady trenéra. S pocitem, že na kvalitním jezdeckém výkonu závisí vaše zdraví, máte hned větší chuť dělat vše správně.
Další oblíbenou zábavou Bon Voyage je pouštění hrůzy. Bon Voyage si zakládá na své děsivé image a je velmi rád, když se ho (nejen) lidé bojí. A vyděsit jezdce on umí. Málokdy je však skutečně rozhodnut se svého jezdce zbavit. Jeho cílem není ublížit, ale prosadit si svou. Strašení pečlivě dávkuje, moc dobře ví, co kterému jezdci stačí, a dává si pozor, aby nás ze zad neztratil. Jediným trnem v oku je mu (nejen) v tomto ohledu Filip. Ten se prostě vyděsit nedá, což Bon Voyage svého času přivádělo k nepříčetnosti. Nyní se s tímto faktem téměř smířil a zaměřuje se spíše na strategii využívající momentální Filipovy nepozornosti či na použití zastíracích manévrů.
Bon Voyage se nemazlí. Jako správný ředitel vesmíru nemá na takové zbytečnosti čas. Z duše nenávidí pusinkování či jakékoliv důvěrnosti, zejména na veřejnosti. Avšak občas, při dobré konstelaci hvězd, a když se nikdo nedívá, se rád přitulí. Ale vždy jen do té míry, aby si zachoval svou důstojnost.Jeho oblíbenou kratochvílí je stěžování si. Bon Voyage má pouze dva jezdce, nás. Pokud jeden z nás jezdí a druhý stojí poblíž, chodí si tomu na zemi stojícímu Bonbon stěžovat. Když dostane pauzu, přijde se nechat pohladit, politovat (je třeba mu dostatečně soustrastným hlasem povykládat, jaké je chuďátko týrané) a pak s hlubokým vzdechem a zničeným pohledem odchází pokračovat v práci. Pokud je svým jezdcem nucen k činnosti, kterou považuje za zcela zbytečnou, vrhá na toho druhého – na zemi stojícího – rozličné pohledy, na základě kterých má pochopit, že je týrán a onen na zemi stojící má zasáhnout a vysvobodit ho. Bon Voyage je velmi odvážný a upřímně se bojí pouze krav a vysouvacího metru. Na druhou stranu se s oblibou děsí, pokud se mu to zrovna hodí. Nejúčinnější v takovém případě je ho teatrálně chválit za jeho odvahu a poplácávat po krku za statečnost, kdy je mu prostě hloupé se bát, když je považován za nejstatečnějšího, anebo ho stačí slovně upozornit, že víme, že se nebojí. Jeho zděšení pak ztratí to kouzlo a Bonbona přestane bavit.Je to skutečná koňská osobnost. Disponuje bohatou obličejovou mimikou, kterou nám velmi důrazně dává najevo, co si myslí. Pokud bychom si náhodou nevšimli, zdůrazňuje svůj projev bručením, máváním hlavou, pokud na sebe chce upozornit, či třepáním hlavou ze strany na stranu, pokud s něčím zásadně nesouhlasí.
Bon Voyage se narodil, aby byl obdivován a proto miluje publikum. Pokud mu jeho jezdec nedovolí předvést se podle Bonbonových představ, zařídí se Bonbon po svém. Vše pro show.Náš nejdůležitější kůň má taky velmi vybraný smysl pro humor. Terčem jeho vtípků jsme pochopitelně především my. Po každé takové malé legrácce či zákeřnosti nasadí neuvěřitelně nenápadný a nevinný výraz a je neskutečně překvapen, pokud mu jeho kousky vyčítáme.Všemožně se nám snaží dokázat, jak nás vůbec nepotřebuje (například loni v zimě, když jsme ho vyvlekli z boxu na procházku se protestně zastavil a demonstrativně začal vyhrabávat zpod sněhu zbytky trávy, aby nám dokázal, že se o sebe postará sám) a jak by mu bez nás vlastně bylo lépe… Ovšem pokud ho na pár dní opustíme, občas se mu nepodaří udržet svůj nezúčastněný poker face a projevuje radost, že nás vidí. Alespoň do chvíle než pochopí, že ho opravdu chceme táhnout ven, i když prší.
Je nám velkou ctí, že můžeme sloužit tomuto výjimečnému zvířeti. A i když on by to asi nepřiznal, víme, že nás má velmi rád, ačkoliv o naší inteligenci dost často pochybuje a některé naše nápady (typu odcházet z boxu, když tam má seno) považuje za vyloženě scestné (a nikterak se tím netají). Ovšem ten pocit, když s vámi spolupracuje a nechá vás užívat si jeho jedinečných chodů, dovolí vám pracovat s jeho obrovskou energií a dopřát vám radost z jeho pohybu, ten je k nezaplacení. Všichni koně jsou výjimeční. Ale někteří jsou výjimečnější než jiní… A to si nemyslím jen já. Myslí si to i Bon Voyage.
K.
