Siouxe jsem poprvé viděla, když jsme Bon Voyage přestěhovali od naší nynější ochozské stáje, což bylo na začátku roku 2008. Vídala jsem ho pouze s jeho obézním jezdcem a s neskutečně krátkým goguem. Bylo mi ho líto. Měl pověst nezvladatelného, lekavého a nebezpečného koně (proto prý ten gogue). Chodil většinou do terénu, případně byl svým jezdcem dost brutálně „porovnáván“ na jízdárně. V převážné většině případů dost necitlivě vyvázán.
Jeho majitelka, která si ho původně pořídila na western a na vyjížďky do terénu, na něm již nemohla jezdit. Koupili ho jako 4 letého, ale po dvou letech vyvazování byl pro ní zcela nezvladatelný. Na podzim 2009 projevila Ivana zájem o tréninky s Filipem a domluvily jsme se, že na Siouxe budu chodit dvakrát týdně. Přiznám se, že se mi do toho vůbec nechtělo. Pracovat s cizím koněm je strašně nevděčné, navíc jeho původní jezdec byl silně proti.
Nicméně naše spolupráce začala. Jak jsem již zmínila, koně mi bylo líto. Vnímala jsem to jako šanci pro něj, jak se na chvíli zbavit vyvázání, maximálně dotažené podpínky i nánosníku, sedla na krku, šanci poznat ježdění bez bolesti. Nečekala jsem od Siouxe zcela nic.
Začátky byly velmi těžké. Hned při prvním společném ježdění jsem Siouxovi sundala podpínku a povolila nánosník, aby mohl volně žvýkat. Tuším, že zrovna sněžilo, ačkoliv to byl začátek listopadu. Sioux byl zvyklý viset plnou vahou v otěžích, tahat se, byl uzavřený ve svém světě a jezdce v podstatě nevnímal. Nelze se mu divit, po jeho zkušenostech. Poprvé jsem se odvážila jen klusat, ale byl poměrně hodný.
Postupem času jsme se dostali k jádru jeho problémů. Sioux je kůň nesmírně psychicky citlivý a v době začátku naší práce byl i psychicky velmi slabý. Na veškeré podněty reagoval přecitlivěle, hystericky, úprkem.. stačilo udělat jen prudší pohyb, plácnout se rukou do stehna a Sioux se začal třást po celém těle. Nikdy před tím se mi nestalo, že bych seděla na koni, který se celý třásl. Mým prvním a nejdůležitějším cílem bylo získat si jeho důvěru, bez ní jsme nemohli dál. Trvalo to dlouho. Siouxe jsem jezdila dvakrát týdně a zbytek dní ho bral jeho původní jezdec, který mě od těch dob hluboce nenávidí, do terénu vyvázaného goguem.. Je těžké učit koně lehkosti, když proti vám stojí takový nástroj, jako gogue a hrubé ruce druhého jezdce.
Nicméně časem se začalo dařit. Sioux si na mě zvykl, pochopil mou jezdeckou logiku. Začala jsem na něm jezdit s tušírkou (za což jsem byla původním jezdcem kritizována za brutalitu). Z tušírky měl Sioux zpočátku panickou hrůzu, jako ostatně ze všeho nového. Ale postupem času si na ni zvykl a pochopil, že když se ho s ní dotknu na zádi, má jít zadníma nohama pod sebe.
Opravdu zásadní problém jsme měli se Siouxovými úprky. Na každý stresový podnět, při každém napětí, při sebemenším zrychlení reagoval zběsilým úprkem, kdy jsme neovladatelně rotovali kolem jízdárny. Především v zimě na ledu to opravdu nebylo moc příjemné, zejména v době, kdy Sioux ještě nezvládal ani malé ani střední kruhy. Zastavit jsem ho musela rychlým zvednutím ruky a velkým tlakem v hubě, namířením do rohu.. jinak jsem to nedokázala. Bylo to velice nepříjemné, často jsem se tak provinila proti principům lehkosti. Po každém takovém útěku jsem Siouxe potrestala tušíkou. Když se uklidnil, pochválila jsem ho a pokračovali jsme dál. Ze začátku se to opakovalo několikrát za hodinu. Jezdit ho bylo skutečně za trest, ale bála jsem se to vzdát, aby opět neskončil pouze na gogu.
Po nějaké době se frekvence úprků zmenšovala, stejně tak i jejich intenzita. Sioux pochopil, za co bude chválen a za co trestán, také věděl, že trest bude přiměřený prohřešku. Často na něj stačilo jen houknout, nebo ho slovně upozornit a ihned se umravnil.
Během první zimy pochopil, že má chodit na otěži lehký, kulatý, že zastavit se dá jen na výdech jezdce a není třeba brzdit dvaceti kily v otěžích. Naučil se také nacválavat z kroku – na jízdárně byl hluboký sníh, s jehož pomocí to snadno pochopil. Pracovali jsme hlavně na uklidnění, vzájemné komunikaci a snažili jsme se dorozumět.
Musela jsem se naučit především trpělivosti. Chtěla jsem všechno hned, čekala jsem, že všechno bude okamžitě chápat, jako Bon Voyage. Sioux tak ale nefunguje.. z hlediska inteligence mu příliš dáno nebylo, to je třeba si přiznat. Každý nový podnět, každý nový cvik pro něj neznamenal problém fyzický, ale psychický.. jakmile byl vyveden z psychické rovnováhy, nedalo se s ním hnout a končili jsme vzájemným konfliktem. Stačilo málo, třeba když jsem se začala příliš snažit a začala se napínat, Sioux se začal stresovat. Časem jsem se naučila počkat si, opakovat věci, zůstat v klidu, nenapínat se, chválit ho za každý malý pokrok. Když jsem na chvíli tyto zásady opustila a snažila jsem se na něj zatlačit, tvrdě jsem narazila. Když ale něco pochopil, stačilo si o to jen říci a Sioux to provedl dle svého nejlepšího svědomí. Jeho pracovitost, snaživost a šikovnost je obrovský dar.
V terénu jsem s ním zásadní problémy neměla, snad krom dvou úprků na louce. S lepšící se drezurní rovnováhou i vyjížďky přestaly být boj o udržení se na všech čtyřech nohách. Venku byl spolehlivý a nelekal se. Chodil na dlouhé otěži, spokojeně a aktivně. Když Bon Voyage vyhazoval, Sioux trpělivě čekal, až přestane a pokračoval v klidu dál. Nějaké větší divočení se odehrálo pouze po zimní pauze na louce, ale nikdy nebyl sprostý ani se mě nesnažil shodit. Spadla jsem z něj za celou dobu jen jednou, a to když se z ničeho nic při krokování na volné otěži skácel k zemi na louce u stáje. Asi usnul nebo brknul o žížalu.
V létě 2010 jsme měli dvouměsíční pauzu a po našem návratu jsme se Siouxem navázali, kde jsme skončili. Nic nezapomněl. Jak se Sioux zlepšoval, zklidňoval a stále rychleji učil, pravil jeho původní jezdec, že na koni již jezdit nebude, protože ho kazím (on to řekl jinak, ale to se publikovat nedá) a protože už ho po mě nehodlá pořád napravovat. To byla skvělá zpráva. Sioux se od té doby učil ještě mnohem rychleji a jeho výkony byly skvělé.
Začali jsme se Siouxem trénovat na španělském uždění, které mu výrazně pomohlo zejména ve cvalu. Zpočátku Sioux nacválával tak, že se co nejrychleji rozklusal, pověsil se do otěží, skočil pár metrů dopředu a zběsile se rozběhl. Také cval připomínal jízdu po šikmé ploše. Španělské uždění ho učilo neřešit své balanční problémy věšením se do udidla. Když zjistil, že na španělském uždění nenacválá tak, že hodí hlavou, protestně stál uprostřed jízdárny a odmítal se hnout. Brzy se ale s novou situací vyrovnal a naučil se nacválávat od zadních nohou a ne od hození hlavy. Španělské uždění pomohlo i mně, přestala jsem se tahat a naučila se mít ruce v klidu. Stačilo jen trochu ztuhnout v rukou a Sioux stál a odmítal se pohnout.
Během naší rok a tři měsíce dlouhé spolupráce jsme se dokonce dostali až k překrokům v klusu, piruetě v kroku, přeskokům a prvním piafovým a pasážovým krokům. Cval již nepřipomínal jízdu na klouzačce, ale houpání na houpacím koníkovi. Kdyby mi to někdo řekl, když jsem na Siouxovi seděla poprvé, myslela bych si, že se zbláznil. Dokázal pracovat ve výborné rovnováze, reagoval na mé nádechy a výdechy, na sebemenší uvolnění mého těla. Byl to úžasný pocit partnerství, kooperace a důvěry.
Často jsem na něm jezdila bez sedla, ale ke konci také bez uždění, pouze s nákrčním řemenem, a nikdy mě nezklamal. Za celou dobu naší spolupráce se mě nepokoušel shodit (podezírala jsem ho, že ani neví, že je to možné) a vrcholem jeho vzpoury bylo jedno vykopnuté prkno na jízdárně.
Naučili jsme se toho spoustu. Vzájemně. Sioux se pochopil nejen řadu drezurních cviků, ale především se naučil pracovat se svým tělem, se svou rovnováhou. Jak sílil fyzicky, sílil i psychicky, jeho sebevědomí rostlo. Přestal se bát, uklidnil se, jednal s rozmyslem, stresové situace už neřešil útěkem, ale čekal, co mu poradím, a věřil mi, když jsem ho přesvědčovala, že se není čeho bát.
Naše společná cesta byla velmi obohacující i pro mě. Ověřila jsem si to, co už jsem věděla před tím, že každý kůň má problém vždy nad sedlem. Tedy nemá cenu ptát se, proč se kůň chová špatně, ale spíše co jezdec dělá špatně. Taky jsem si potvrdila, že cesta ke kvalitní drezurní práci vede jen přes vzájemnou důvěru jezdce a koně. Sioux mě naučil, že je třeba si trpělivě počkat, nespěchat, vydržet až kůň nabídne a pak s díky přijmout. Nátlak vede vždy jen k odporu. Sioux mi taky ukázal, že jsem schopná sama koně něco naučit, ačkoliv jsem tomu dříve vůbec nevěřila. A nevěřili mi ani ostatní, zejména někteří „zlí jazykové.“ Přiznávám, že je uspokojující se na tyto lidi s odstupem času podívat. Zatímco Sioux dělal úžasné pokroky, jejich koně stále jen běhají dokolečka. Je to pro mě potvrzení toho, že naše práce má smysl a jsme na dobré cestě, ačkoliv tato cesta je ještě dlouhá a bude bez Siouxe.
Pochopitelně bych to rozhodně nedokázala bez pomoci Filipa, jeho podpory a rad. Pomůcky, které mě Filip naučil, mají smysl nejen proto, že to Filip říká, ale především proto, že jsou pochopitelné pro každého koně. Díky těmto pomůckám i zcela drezurou nedotčený kůň dokáže snadno pochopit, co po něm jezdec žádá. Je třeba říci, že celá anabáze se Siouxem by nebyla možná, kdyby mi jeho majitelka nedala absolutní důvěru a zcela volnou ruku.
Je velká škoda, že se naše cesty rozdělily, ale asi to máme psáno ve hvězdách.. snad se Sioux bude mít dobře..
Kristýna
