Na konci roku nás s Gallardem čekala zásadní změna – stěhování na ještě jižnější Moravu. Sama jsem se jako předvoj přesunula již v létě, ale hříbě jsem ponechala na Ochoze, protože jsem nechtěla Bon Voyage a Gallarda rozdělovat. Nicméně dojíždět za koněm 45 km se (spolu se zdražením ustájení) stalo finančně i časově neúnosným a bylo třeba začít pátrat po nové stáji v mém okolí.
Gallardo a Bon Voyage 12/2013
Hledání stáje mě celkem traumatizovalo a stalo se příčinou několika bezesných nocí, protože jakožto správně střelená milující panička soustavně řeším, co dělat, aby byl můj kůň co nejspokojenější. Požadavky jsem neměla nijak náročné, až na přání, aby Gallardo mohl chodit do výběhu, a to ideálně s dalšími koňmi. Což vzhledem k jeho hřebectví nebylo až tak lehce splnitelné.
Naštěstí jsem díky známé, která se taktéž před časem i s koněm stěhovala směrem na jih, dostala dobrá doporučení a tak už návštěva druhé stáje byla úspěšná. Vybrala jsem stáj, u které mi více zdrojů potvrdilo, že je o koně velmi dobře postaráno. K dispozici je velká venkovní jízdárna s dobrým pružným povrchem, velká krytá jízdárna a perfektní terény, nabízející možnost dlouhých vyjížděk. Jedinou nevýhodu oproti předchozímu ustájení představuje režim výběhů. K dispozici jsou dvě travnaté pastviny, které však nejsou z pochopitelných důvodů využívány v pozdním podzimu a brzkém jaře, a jeden menší netravnatý výběh. Koně se tedy ve výbězích střídají a není možné, aby byl Gallardo venku celý den, jako na Ochoze. Zpočátku jsem měla značný problém se s tím smířit, nicméně při porovnání plusů, mínusů a mnoha dalších faktorů jsem se rozhodla tento režim vyzkoušet. Jako bonus mi bylo slíbeno, že Gallardo bude chodit do výběhu s dvěma stejně starými valachy, pokud se snesou.Termín stěhování byl určen na polovinu ledna, takže poslední měsíce v roce jsem strávila v obavách, jak vše zvládneme – zda Gallardo nastoupí do přepravního vozíku, jak bude reagovat na nové ustájení, zda bude schopen fungovat ve výběhu s cizími koňmi, co přesun provede s jeho hormony, kde seženeme padnoucí sedlo, kolik věcí musím ještě koupit, abych byla schopna s koněm samostatně fungovat, atd. atd. atd… Nemluvila jsem v podstatě o ničem jiném.
Pátrání po sedle se ukázalo být poměrně značným oříškem. Na základě svých zkušeností jsem si přála najít sedlo kvalitní německé či anglické značky, ovšem dle mých finančních možností jsem hledala sedlo z druhé ruky. Přece jen 60 000 na vysněného Stubbena či Passiera si málokdo může dovolit a sponzora zatím nemáme 🙂 Gallardo disponuje z hlediska sedlání problematickou stavbu těla – má široká kulatá záda a nevýrazný kohoutek. Až 6. sedlo, které jsme vyzkoušeli, pasovalo. A po čase se ukázalo, že ani tohle však nesedí ideálně, takže otázka sedla je stále ještě otevřená.
Tématem, které jsem omílala ze všech stran, bylo zejména zda Gallardo nastoupí do vozíku či nikoliv. Filip byl přesvědčen o tom, že to nebude problém, a proto není třeba to zkoušet nanečisto. Pevně jsem věřila, že má pravdu, přesto se mi nedařilo zakázat mé mysli vytvářet rozličné tragické scénáře. V rámci psychické přípravy (zejména té mé) jsme tedy vyzkoušeli alespoň přepravní chrániče. Gallardo však nezklamal, chrániče si nechal nasadit zcela bez protestů, nikterak se nad tím nepozastavoval a plně ho uspokojoval fakt, že za klidné stání dostal kopec dobrot.
Nicméně ani tento dílčí úspěch mé obavy nemírnil. S blížícím se termínem stěhování jsem si intenzivně představovala, jak můj mladý hřebeček bude traumatizován přesunem, neboť ve svém životě do té doby zažil pouze jeden, a to z vedlejší vesnice a po svých. (I to byl však celkem zážitek, o jeho domestikaci se můžete dočíst v prvních dílech Gallardova deníku.) V hlavě se mi honily obrazy vyděšeného koně, kterého (možná) naložíme do vozíku a odvezeme 50 km po dálnici (!!!) do zcela nového prostředí, ustájíme ho v boxe uvnitř budovy (doposud vlastně uvnitř žádné budovy nebyl (!!!), bydlel ve venkovním boxe) a vypustíme ho do výběhu s cizími koňmi. Gallardo dostál svému jménu a reputaci a zachoval se jako profesionál. Do vozíku za mnou nastoupil na první dobrou a teprve když byl uvnitř, pojal určité obavy, zda tam vlastně chce být a zda je to dobrý nápad. Nicméně nechal se přesvědčit. Byla jsem na něj opravdu hrdá a taky mě potěšilo, jak obrovskou důvěru ke mně chová, když byl ochoten vkráčet za mnou do tak malého, úzkého, cizího prostoru. Cestu zvládl taktéž bravurně, ve vozíku stál jako zkušený cestovatel a i vyložení proběhlo bez problémů.
V novém boxu ho nejdříve zaujal žlab a poté se seznamoval se sousedy. Musel si také zvyknout na napáječku, anžto v předchozí stáji pili koně vodu z kbelíků. Naštěstí i to se obešlo bez potíží. První den jsme věnovali krátké procházce po okolí, abychom se oba aklimatizovali v novém prostředí. Gallardo byl pak zkušebně vpuštěn do výběhu se svými dvěma novými kamarády. Nastoupil na ně ve velkém stylu, aby jim ukázal, že odteď bude ve stáji vládnout on. Neshledalo se to však s valným nadšením a Jarinek obratem schytal jednu do žeber. Po této akci naznal, že vlastně ani vládnout nepotřebuje a choval se již normálně.Další den byl o poznání horší, jako by Gallardovi došlo, že tahle změna je větší, než se původně domníval a domů se už nepojede. Vzala jsem ho pod sedlo na venkovní jízdárnu, ale bylo to pro oba spíše utrpení. Gallardo se vztekal, ustavičně řehtal, byl neklidný, nespolupracující a já propadala depresi. Nicméně další dny se situace výrazně zlepšovala a postupně jsme se vraceli k našemu standardu. Až na hřebčení …
Gallardo s novými kamarády ve výběhu
Také na krytou jízdárnu si Gallardo zvykl rychle a překvapivě mu nečinily problémy ani barevné plakáty na stěnách haly. Výzvou byl pro nás pohyb kolem ostatních koní, kdy na hale býval přes zimu poměrně provoz a ne všichni jezdci své oře plně ovládali. Proto se do naší velmi těsné blízkosti dostávali cizí koně a také kobylky, které Gallardovi někdy doslova projely před nosem. Nicméně beru to jako trénink krizových situací a dařilo se nám je prostát poměrně statečně.V novém prostředí s výrazně lepšími jízdárenskými podmínkami jsme začali systematicky drezurně pracovat. Zpočátku tedy jen zlehka bez sedla a na obnosku, protože Gallardo měl předtím téměř dvou měsíční pauzu, aby si odpočal po první jezdecké sezóně, v rámci níž jsme chodili spíše na lehčí procházky. Avšak brzy jsem musela „přitvrdit,“ protože Gallardo byl nabitý energií a zdálo se, že jeho nejoblíbenějším drezurním cvikem je „rovně a rychle“… Hlavně rychle.
Zpočátku jsem i na vyjížďky jezdila pouze na obnosku, ale Jarinek měl poměrně výraznou tendenci prchat a nenechat se brzdit, takže jsem se musela vrátit k udidlu, respektive kombinaci obnosek + udidlo. Vzhledem k tomu, že na udidle moc ježděn nebyl, a pokud ano, vždy velmi jemně, reaguje na něj citlivě. Proto v případě neúměrného zrychlení stačí jen napnout stihlové otěže a zpomalí. Docela mě mrzí, že jsme se museli k udidlu vrátit, na druhou stranu však nemám zájem svého mladého temperamentního koně naučit, že je možné s jezdcem zběsile prchat. Na to se mám příliš ráda 🙂
Na jízdárně jsme se zaměřili především na práci na dvou stopách v kroku a soustředíme se na rozvoj pracovního klusu, tedy klusu nosnějšího, než je Gallardův klus přirozený. Využíváme k tomu hojně i kavaletové práce, která Gallarda až nevídaně baví. Zatímco někteří koně se kavaletám snaží vyhnout, já mám naopak problém, když přes kavalety jet nechci, protože Gallardo na ně automaticky táhne a zdolává je s obrovským nadšením.
K mému překvapení Jarinek na klusovou práci reaguje velmi rychle a už po měsíci byla znát výrazná změna v jeho pohybu. Klusové kroky začal znatelně prodlužovat a pohybuje se v lepším rytmu s dobrým samonesením, na lehkém kontaktu. Mám z něj obrovskou radost. Cválat chodíme především do terénu na místní dlouhé louky u řeky. Na jízdárně začínáme na Filipův pokyn i s kruhy ve cvalu, zatím však poměrně opatrně, jelikož je to pro něj ještě poměrně obtížné.
Další velkou novinkou je, že Gallardo se stává i panem učitelem a občas na něj pustím i některé své trénující. Je to pro mě zajímavé nejen z toho hlediska, že si tak přivydělá na své živobytí, ale také jako zpětná vazba, protože ho mohu pozorovat ze země v interakci s jiným jezdcem. Co mě velmi blaží je, že ho zatím všichni (nebylo jich sice moc, ale i tak) chválili. Má kamarádka a dlouholetá trénující Krista o něm dokonce prohlásila, že má pocit, že jí čte myšlenky a hned na ně reaguje. To mě opravdu moc potěšilo.Tolik tedy asi k naší velké změně. V době, kdy tento elaborát píšu, je zase mnoho věcí jinak, ale o tom zase příště 🙂
K.
