Jak jsem se již zmiňovala posledně, na začátku roku 2014 nás s Gallardem čekala velká životní změna, a to přesun do nové stáje. Přes mé značné počáteční obavy vše proběhlo v nejlepším pořádku a rychle jsme se zabydleli. Blížící se jaro, spolu s mnoha novými podněty (zejména co se počtu klisen ve stáji týká), výrazně zamávalo hormonální rovnováhou mého pubertálního koně.. A to až natolik, že jsem mu přestala říkat hříbě, jak jsem si teď uvědomila. Že hřebčení přijde, jsem pochopitelně čekala. Překvapilo mě však svou intenzitou i rychlostí svého nástupu. Přechod z hodného hříbátka do pubertálního hřebce, se kterým testosteron mlátí ode zdi ke zdi (a to téměř doslova), byl otázkou pár týdnů.
Začalo to poměrně nenápadným pořehtáváním po koních a zvýšeným zájmem o kobylky. Nehodlala jsem nic podcenit, a proto jsem Gallarda od počátku upozorňovala, že takovéto chování je nežádoucí, což více méně respektoval… avšak nedbal. Gallardo je totiž svou povahou koník velmi specifický. V jeho krvi se mísí španělský temperament, odvaha a horkokrevnost s chladnokrevným odhodláním a neústupností. Výchova takového koně stává se vskutku oříškem, protože svou si neprosadíte ani po dobrém, ani po zlém. Gallardo si vaše argumenty se zájmem vyslechne, zatváří se, jako že vaše sdělení chápe, ale přesto nazná, že jeho prvotní idea je natolik nosná, že ji nehodlá opustit. Přidejte k tomu ještě práh bolesti, který má posunutý výrazně výš než normální kůň a dostanete vskutku „roztomilý“ koktejl. Poměrně detailně jsem to popisovala v prvních dílech deníku, kde jsme Gallarda přetvářeli z koně divokého v koně domestikovaného.
Při všech těchto skutečnostech je však třeba zmínit, že Jarinek byl odmalička důsledně vychováván k respektu k člověku, zejména k zachovávání osobního prostoru a k tomu, aby byl opatrný a člověku neublížil. Gallardo nemá žádné špatné zkušenosti s lidmi, proto jsme v jeho chování nikdy nepozorovali ani náznak agrese k člověku. Avšak v období své největší hřebecké pýchy Filipa počastoval významným zakvičením, když se příliš dlouho zdržoval u jeho zadnice. Asi něco tušil… K nadmíře řehtání na vše, co se hnulo, přibyly problémy ve výběhu. Z Gallarda hravého se stával Gallardo útočící. Jarinek je opravdu poněkud drsnější typ koně a nebojí se konfrontace. Se stupňujícím se hřebčením ji naopak čím dál více vyhledával a později i vyvolával. Ač byli dva stejně staří koně, kteří s ním chodili do výběhu, mnohem větší než on, přestávali stačit vzdorovat jeho dorážení, které z roztomilého sundávání ohlávek během pár týdnů přerostlo v ošklivé kousance. Gallardo však kousnutý nepřišel nikdy. Když Jarinek zjistil, že elektrický ohradník, který tvoří východ z výběhu, není zeď a dá se poměrně snadno prorazit (elektřina byla pochopitelně zapnutá), využíval to k procházkám po okolí a svoje výběhové kamarády tak například vyvedl na exkurzi po nedaleké hříbárně. Naštěstí nikdy nebyl problém ho odchytit.
Gallardo a řehtání.. pořád a za všech okolností
Do stáje jsem v těchto únorových a březnových týdnech chodila s pocitem rodiče hyperaktivního zlobivého dítěte, který míří na rodičovské sdružení. S hlavou sklopenou jsem si každý den vyslechla, co zase Gallardo provedl. Do východu z výběhu přibyla k elektrickému ohradníku ještě tyč od lešení, tou naštěstí již neprocházel. Avšak vzhledem ke zhoršujícím se kousancům druhých koní musel do výběhu začít chodit sám. Také se mu v noci podařilo otevřít si box (někdo asi zapomněl zavřít box na pojistku, Gallardo si pootevřel a vyhodil těžké mříže z kolejnic) a vydal se na průzkum stáje. Naštěstí jeho projev při tom byl tak hlasitý, že vzbudil dozor spící nahoře nad stájemi a byl poměrně rychle odchycen.
Takovéto kousky se mu dařily dnes a denně. Musím říct, že ve stáji k jeho eskapádám přistupovali statečně a s velkým klidem, za což jsem byla opravdu vděčná. Jinde už by mi ho asi přivázali za auto.Mezitím hřebčení začalo nabírat úctyhodné rozměry. Gallardo řehtal, lépe řečeno řval téměř soustavně. Kobyla, valach, cokoliv bylo podnětem k záchvatu řevu, frkání, zuřivému hrabání a poskakování, zejména ze země, ze sedla byl ovladatelný podstatně lépe. Ačkoliv jsem neměla větší problém ho zvládnout a respekt se mi dařilo si jakž takž udržet, stále častěji jsem si říkala, jestli mi to vlastně stojí za to. Když začal odmítat poslušnost jen z principu a když se proti mě začal stavět na zadní, naznala jsem, že nejsem typ jezdce, který by měl z každodenních bojů s hřebcem radost. Vzhledem k raketovému nástupu hřebčení a obejmu nepříjemných důsledků, které z toho plynuly postupně má touha ponechat Gallarda hřebcem oslabovala. Přece jen, každý den se s ním dohadovat o tom, kdo bude poroučet komu, být stále ve střehu, nespustit ho na vteřinu z očí a soustavně se děsit, co by se stalo, kdyby se mu zase náhodou podařilo přetrhnout ohlávku nebo utéct z boxu či výběhu.
Jediné, co na jeho hřebčení zabíralo, byla intenzita práce. Pokud pracoval každý den, tak po 5. či 6. dni na něm byl již pozorovatelný mírný úbytek sil. Ovšem chodit za ním každý den prostě nemůžu a svěřit ho někomu jinému bych vzhledem k okolnostem nepovažovala za bezpečné ani pro jednu stranu.
Gallardo a jeho velmi specifický skokový styl 🙂
Dilema zda ho nechat či nenechat hřebcem bylo opravdu velké. Jako hřebec se krásně nasvalil, udělal se mu parádní hřebčí krk, nádherně se nosil, disponoval obrovským množstvím energie (i když někdy poměrně explozivní), pod sedlem fungoval až na menší výstupy skvěle, kolem koní jsme se občas pohybovali příjemnou pasáží. A navíc mít hřebce je vždycky „machrovina,“ že ano. K tomu mě Filip strašil, že až Gallardo zvalachovatí, bude z něj jen „obyčejnej hucul.“
Ovšem argumenty pro valašství byly neméně pádné – bude spolehlivější, nebudu soustavně ve stresu, aby něco neprovedl, budu na něm bez obav moci trénovat ostatní, budu ho moci svěřit jiným, pokud bych nemohla jezdit, přestanou každodenní boje o autoritu, přestane vyvolávat konflikty. Ale hlavním argumentem byla jeho VOLNOST. Chci dát svému koni co nejvíce volnosti, svobody. To u hřebce, pokud pro něj nemáte speciální podmínky, v běžné stáji prostě nejde. Jako hřebec by nemohl s ostatními koňmi do výběhu a byl by odsouzen k izolaci na samotce a tím pádem i ke kratší době, kterou ve výběhu stráví. Nemohl by na pastviny, protože tam je pouze elektrický ohradník, který nerespektuje, a pokud jsou vedle koně, jde se za nimi prostě podívat. Navíc na ostatní koně začal být opravdu nepříjemně útočný. Musela jsem začít opět jezdit s udidlem a na ježdění bez uzdečky bych mohla na dlouhou dobu zapomenout. Nemohla bych zaručit, že když kolem projde někdo s kobylou, dokážu ho 100% zvládnout. Bezudidlovství a bezuzdečkovství je krásná věc, ale jen pokud tím neohrožujete ostatní.
Finální rozhodnutí bylo tedy nasnadě. Více než drsného hřebce chci svobodnějšího valacha. 21. břena 2014 Gallardo oslavil své 4. narozeniny. Do stáje dojela gratulovat má kamarádka Markétka a ta také natočila následující video. Jsem na něj opravdu pyšná, protože bych byla nevěřila, kolik se toho Jarinek dokázal za 1 rok naučit. Zvlášť když první měsíce jsme jezdili jen v řádu minut a poté jsme většinu času trávili v terénu. Drezurně intenzivněji pracujeme vlastně od půlky ledna. Jezdit Gallarda je úžasné, je ochotný, příjemný, šikovný, chápavý, dopředný (s oblibou říkám, že jsem letos ještě nepobídla), chodí na lehkém kontaktu, neopírá se do otěží, pohybuje se bez známek fyzického či psychického napětí. V jeho pohybu cítím obrovské rezervy v tom nejpozitivnějším smyslu slova, má se kam posouvat a kam rozvíjet, já se spíš držím zpátky, abych něco neuspěchala. Toto video vzniklo spíš náhodou, neměla jsem žádné ambice dostat z něj co nejvíce, aby se předvedl. Naopak, šlo mi spíše o běžný záznam našeho tréninku. Měl by z toho být cítit klid a pohoda, ve které pracujeme. Právě proto si myslím, že se nám podařilo dělat tak obrovské pokroky – mým heslem je MÁME ČAS. Nikam se neženeme, nikam ho netlačím a jezdím vždy pod jeho možnosti. A on mi to tisíckrát vrací.
Ještě povedená fotečka ze stejného dne:
Na závěr ještě pár snímků od Míši Černíkové – jedná se vlastně o poslední Gallardovy hřebecké fotky. Jarinek se stal valachem – jak jinak než rukou Filipovou – 29.3.2014. Snad z něj nebude jen obyčejnej hucul…
