Vrátit se do sedla po těhotenské pauze byla výzva. Zejména proto, že jsem bojovala na všech možných polích. Má psychika byla poznamenána přemotivovaností – tedy touhou co nejrychleji se dostat na předtěhotenskou úroveň a nejlépe ještě dál. K mému nemilému překvapení však mé fyzično protestovalo. Těhotenství je přece jen značný zásah do těla a v mém případě to znamenalo rozbouření mých dávných problémů se zády. Idea, že budu hodně jezdit, abych si pauzu vynahradila, se ukázala být zcela mimo. A dobře mi tak. Musela jsem se opět zklidnit, zpokornět, vrátit se na zem a smířit se s tím, že některé věci prostě nejsou podle našich představ.
Své nemalé problémy měl i Gallardo. Po pauze byl doslova rozhozen. Měl problémy se soustředit, byl křivý snad do všech možných stran, spoustu základních návyků nějak vypustil a zbytek se snažil ošidit. Velmi mě pobavilo, když na naší první společné „drezurovací“ lekci chytil záchvat zuřivosti jen proto, že jsem si přála, aby se v kroku vyklenul, pak zastavil, zůstal chvíli v klidu stát a vyklenutý vykročil. Představa, že se bude muset takto ponížit a pracovat, ho natolik rozlítila, že hrabal předníma nohama, couval a vypadalo to, že vyletí z kůže. Já jsem se na jeho zádech boji, který sváděl se svým egem, musela smát. Za chvíli ho to však přešlo, přepnul na svůj obvyklý režim a byl to zase můj starý dobrý mladý koník.
Následující video vzniklo v dubnu, pár dní po mém návratu do „sedla.“ Pořídila jsem si ho s myšlenkou, že časem ho porovnám s videi novějšími a uvidím pokrok. Tak snad 🙂
Gallardův a můj návrat k drezuře spočíval v podstatě v návratu k začátkům. Museli jsme se znovu porovnat a zkoordinovat v těch nejjednodušších přechodech, pobídkách a pomůckách. Naštěstí to šlo poměrně dobře a rychle a brzy jsem měla zase pocit, že jsme na sebe napojeni. Byla jsem moc vděčná, že tohle napojení jsme neztratili. Podle mě je totiž důležitější než technika. Protože techniku se časem naučí každý, ovšem cítit koně a SPOLUpracovat na „duševní“ vlně, jezdit na myšlenku a s jakýmsi společným vědomím, to je daleko zásadnější.
Začali jsme tedy od základů, tedy od přechodů zastavení-krok-zastavení, krok-klus-krok a snažili se o lehkost, jemnost, kulatost a vyklenutí. O podsazení nemohla být ani řeč, protože Gallardo měl výrazné balanční obtíže a vahou padal na předek, tedy příliš zatěžoval přední nohy. Podsazení a přenesení váhy na záď se snažil vyhnout schováváním nosu za kolmici. Mým prvořadým cílem bylo tedy vrátit ho alespoň do rovnováhy, než budeme moci pokračovat směrem k podsazovací práci.
Postupně jsme také začali zařazovat práci na dvou stopách – dovnitř plec a ustupování na holeň, zpočátku pouze v kroku. Přestože mi Gallardo nejdříve naznačoval, jak moc je to pro něj obtížné, během pár týdnů udělal obrovské pokroky. Přidali jsme proto překrok v kroku a dovnitř plec a ustupování na holeň jsme začali zkoušet i v klusu. Znovu jsem si ověřila, že práce na dvou stopách se mi daleko lépe trénuje bez sedla, protože koňská páteř vytváří osu, podle které si lze poměrně snadno kontrolovat rozložení váhy a zároveň je snazší si hlídat, zda ve cvicích zbytečně netuhnu v sedu. To se mi se sedlem přihodí velmi snadno – jakmile se příliš soustředím na provedení cviku, stávám se urputnou a zatínám se d křečovitých pozic. To je ovšem naprosto základní chyba, protože při práci na dvou stopách je uvolnění koně a jezdce důležitější, než vlastní technické projetí cviku.
Obrovský kus práce byl před námi taky ve cvalu. Filipova charakteristika, že Gallardo cválá, jako když se sype uhlí, byla velmi trefná. Nacválávání, vlastní cval i přechody ze cvalu do klusu byly vskutku otřesné. V současné době, po několika měsících „tréninku“ (uvozovky vysvětlím později) mohu konstatovat, že ve cvalu jsme se již hodně zlepšili. V posledních dnech se nám dokonce začal plynule dařit i přechod ze cvalu do klusu, což považuji za jeden z nejtěžších přechodů. Na Filipův pokyn také občas vyzkoušíme kontracval, ale tam jsme ještě v počátcích.
Ačkoliv se možná po předchozích řádcích může zdát, že v podstatě nevylezeme z jízdárny, kde trávíme hodiny a hodiny, opak je pravdou (vracím se k uvozovkám). Fyzickou kondici si Gallardo buduje především v terénu, který je v okolí stáje opravdu hodně kopcovitý. Když jsme s Jarinkem vyrazili na první vyjížďku, měla jsem obavy, že hned v půlce prvního krpálu u stáje ho budu muset resuscitovat. Dnes však již zkušeně zvládá dlouhé cvalovky do táhlých kopečků a z vyjížděk se vrací neznaven.
Navíc letošní léto jezdectví moc nepřálo. Vzhledem k tomu, že jsem odmítala s koněm pracovat v tak příšerných vedrech, jaká panovala po několik týdnů, měl Jarinek opravdu letní prázdniny. Nezdálo se, že by mu to nějak zvlášť vadilo. Ve výběhu u balíku sena se tváří velice spokojeně. Bohužel se to však projevilo na jeho postavě a začal připomínat kobylu těsně před ohřebením. A vzhledem k tomu, že intenzita našich tréninků ani zdaleka nedosahuje intenzity jeho apetitu, vypadá tak i nadále. Ve stáji tomu říkají „připraven na zimu.“ Filip to výstižně nazval „připraven na dobu ledovou.“
Pokud jdeme drezurovat na jízdárnu, obvykle tam trávíme tak do půl hodiny. Víc většinou nebývá nutné, ani žádoucí, jelikož Gallardo obyčejně pracuje na „první dobrou“ a není proto důvod ho na jízdárně déle otravovat. Naopak si snažíme drezurování zpestřovat – například trénink přechodů může vypadat i takhle:
Takhle začínáme s cviky na dvou stopách bez sedla a s otěžemi v jedné ruce – dovnitř plec – dovnitř záď – dovnitř plec, ustupování na holeň a cik-cak překrok:
Gallardo se také věnuje trénování nás jezdců. I přes jeho mládí je to úžasný pan profesor, trpělivý, ale důsledný. Neodpustí žádnou chybu, ale jakmile jezdec provede cvik tak, jak má, Gallardo zareaguje správně a bez váhání. Nevymýšlí, není zákeřný, právě naopak – přesně zrcadlí chyby i úspěchy jezdce, což na něm velice oceňuji. Je to však zbraň dvojsečná. Jezdit na něm je značně náročné na ego jezdce. Tím, že je zvyklý na všechny chyby jezdce upozornit, bývá těžké někdy nepodlehnout netrpělivosti a nesnažit si prosadit svou. Například na můj zlozvyk přenášení váhy vpřed/mírné předklánění reaguje vždy zastavením. Takže když chci nacválat a sklouznu ke svému předkláněcímu zlozvyku, Gallardo najednou stojí jako přikovaný a já si připadám, jako největší trdlo. Za takovéto reakce ho pochopitelně netrestám. Perfektně zastupuje trenéra, který by mě kritizoval ze země.
Domnívám se, že takovýto trenérský potenciál má každý kůň. Avšak většina z nich rezignuje a snaží se domýšlet, co vlastně jezdec chtěl, aby se vyhnuli případnému potrestání, které se jim od jejich netrpělivých či neuvědomělých jezdců dostává. Proto, pokud si přejete mít toho nejlepšího trenéra, naučte se číst signály svého koně a NIKDY, NIKDY, NIKDY ho netrestejte za své chyby. Chyba totiž v 98% případů bývá nad sedlem a ne pod ním.
Minulý týden jsme po dlouhé době absolvovali trénink s Filipem. Dostali jsme spoustu domácích úkolů (zní to o něco lépe, než že jsme dostali vynadáno, že? 🙂 ) a jako vždy jsem se musela pod Filipovy výtky zcela podepsat a souhlasit s ním ve všech bodech. Našim největším problémem, je nedostatečná angažovanost zádi. Tedy té Gallardovy. Asi je na čase, abych ho přestala vnímat jako své malé vypiplané hříbátko a začala po něm chtít trochu seriózní práce. Protože pod vedením Filipa mi dokázal, že na to už má.
Od dubna jsme přestěhované v nové stáji, kde se nám moc líbí. Jarinek je non stop venku, cpe se senem a vypadá spokojeně. Až moc, říkám si někdy 🙂 Jsem zvědavá, jaká bude zima, protože to bude jeho první zima na mrazu. Ale jak jsem již říkala, dle jeho pupíčku, je na ní výborně připraven.
K.
