Půlrok se s půlrokem sešel a je na čase zhodnotit pokroky a pogratulovat si. A taky trochu se zkritizovat samozřejmě. V předcházejícím díle Gallardova deníku jsem psala o značném posunu mé jezdecké logiky směrem vpřed, a to doslova. Gallarda jsem dle motivace načerpané z knih Aloise Podhajského začala jezdit výrazně dopředu. Nemyslím tím však, že bychom se ve zběsilém tempu proháněli kolem jízdárny, ale že jsme s velkým úspěchem začali používat pohyb vpřed v pozici „plec před sebe“ jakožto lék na většinu našich obtíží.
Gallardo, který se do té doby profiloval jako kůň na jízdárně se spíše plazící a zpomalující, kdykoliv to jen bylo možné, se k mému velkému překvapení ochotně novému trendu přizpůsobil. Na začátku lekce se sice plazil po „chlaďasovsku,“ ale jen co se mi ho podařilo trochu zahřát a jen co naznal, že to s tím pohybem vpřed myslím opravdu vážně, probudil se v něm najednou „Španěl“ a po jízdárně se pohyboval s energií a pobízitelností skutečně jen na myšlenku. Opět se potvrdilo, že problém s jeho liknavostí nebyl v koni, ale v jezdci. Od chvíle, kdy jsem se rozhodla pro pohyb vpřed, kůň najednou začal fungovat. Je to v hlavě.
Na tomto místě je však nutné zdůraznit, že pohyb vpřed není samospásný sám o sobě, jde zejména o jeho provedení. Není cílem, aby kůň jen běhal kolem. Je třeba, aby se pohyboval v rovnováze, s dostatečnou aktivitou zadních nohou, s logikou směřující k přenášení váhy na zadní nohy. Toho je nejsnazší dosáhnout v klusu (paradoxně snadněji než v kroku). Je vhodné často zapojovat shromážděné zádrže, couvání s vyklusáním, dovnitř plec, prodloužené (resp. v této fázi výcviku střední) klusy. Při prodlužování klusu je však třeba vždy myslet na to, že se musí jednat o prodloužení DÉLKY KROKU, nikoliv zvýšení kadence. Při správném prodloužení klusu se nezmění rytmus, ale dochází k většímu odrazu a tím pádem ke zvýšení akce zejména zadních nohou. Kůň by prostě při prodloužení kroku měl déle letět vzduchem.
Zlepšení pohybu vpřed se pozitivně projevilo i v cvicích na dvou stopách. Klusové dovnitř plece a překroky najednou šly provést daleko snadněji a bez věčného Gallardova váhání a vrtění. Místo „a fakt musím?“ najednou reagoval „tak jo, zkusím to“.
Níže ukázka shromážděných zádrží zastavení – klus. O nich jsem již psala mnohokrát, takže tentokrát teorii vynechám.
Dovoluji si tvrdit, že Gallardův klus se opravdu rapidně zlepšil. S tím postupně přišel pokrok i v ostatních chodech. Cval, který nám do té doby činil značné potíže, konečně začal vypadat jako cval. Chvílemi (pomíjivými, ale přece) dokonce i jako drezurní cval a ne náš cval „jako když se sype uhlí,“ jak to nazval Filip. V kontracvalu se Gallardo rovněž vypracoval, na druhou stranu vůbec nejeví touhu přeskočit si na správnou nohu. Což je pro kontracval fajn, ovšem je to lehký náznak, že výuka přeskoku může být ještě oříškem. Ale to nás čeká stejně až příští rok.
Snad nejvýznamnější metou v našem tréninku však je začátek systematického tréninku piaffe. Pokud nevíte, co si pod tím pojmem představit, tak v našem podání je to cca do 5 minut piafování jednou, maximálně dvakrát týdně. Ano, tak intenzivně na tom dřeme 🙂 zde video z prvních pokusů:
Gallardo má pro piaffe vrozené vlohy. Podsazení mu nedělá problém, je silný a do vínku mu byla vložena perfektní rovnováha. Psychicky je velmi stabilní, klidný, přemýšlivý, ale přesto (když se v něm probudí Španěl) energický s tím správným nábojem, který je do piaffe potřeba. Jediný problém je, jeho přirozená lenost a syndrom chytrého koně – aneb „A jako je to nutný? Nestačilo by třeba, kdybych jen takhle stál a divoce koukal?“ 🙂
Vzhledem k tomu, že ze země pracujeme už od samého prvopočátku, respektive už od doby před obsedáním, pokyny k piaffe pro Gallarda byly jasně čitelné a okamžitě pochopil, o co mi jde. Ihned mu také došlo, že to bude zřejmě dřina, takže znatelně váhal, zda se do něčeho takového vůbec pouštět. Nicméně musím konstatovat, že s pokračujícím tréninkem se zlepšuje a přesvědčit ho k aktivitě již nebývá takový problém, jak tomu bylo na počátku. S Gallardovým váháním mi opět pomohlo přidání pohybu vpřed – piaffe nyní ukončuji převážně vyklusáváním (po kterém následuje pochvala), nikoliv zastavením.
Ještě nějakou dobu budeme piafovat pouze ze země, občas sice zkusíme pár kroků s pasivně sedícím lehkým jezdcem, ale jen cvičně. Rozhodně bych byla ráda, kdyby si nejdříve našel rovnováhu sám a teprve pak mu začnu komplikovat život vahou jezdce.
Vzhledem k velkému posunu, který jsme v průběhu léta zaznamenali, jsem se rozhodla vyzkoušet, zda je Gallardo připraven na pákové uždění. Naší oblíbenou kombinací je tzv. španělské uždění – tedy obnosek a páka. Kůň je veden za obnoskové otěže, pákové otěže drží jezdec pouze na prostředníčku levé ruky, jedná se tedy o držení 3:1. Přiznám se, že plnou uzdu, tedy udidlo a páku v plánu rozhodně nemáme, protože to považuji za uždění pro koně extrémně nekomfortní. Stejně tak držení pákových otěží v obou rukou je naprosto nevhodné, páka byla konstruována pro držení pouze v jedné ruce a držení v obou rukou působí koni na hubu neúměrný tlak a tím pádem i bolest. Ano, platí, že každé uždění je tak jemné, jak jemná je ruka jezdce. Ovšem páka do obou rukou prostě nepatří.
Držení otěží 3:1
O pákovém uždění a logice jeho používání chystám samostatný článek, a proto se tu nebudu příliš rozepisovat. Snad jen ve stručnosti bych zmínila, že na používání páky musí být jezdec i kůň důkladně připraveni. Jezdec musí mít naprosto nezávislou lehkou ruku, musí být schopen koně ovládat zcela bez ruky – tedy jen holeněmi a sedem, aby mohl pákou působit pouze milimetry a gramy a nikoliv ji využívat místo ruční brzdy či volantu. Kůň musí být perfektně „na pomůckách,“ tedy musí rozumět pokynům jezdce a reagovat na ně, musí být psychicky vyrovnaný (páka je ostré uždění a citlivější koně by mohla vyděsit), musí být zvyklý nebýt řízen otěžemi (ale sedem a holeněmi) a musí být naučen pohybovat se na lehkém stabilním kontaktu. Jen poté má práce na páce smysl a může ve výcviku hodně pomoci. Jezdec by neměl na páku spoléhat jako na nástroj, který mu pomůže vyřešit, co ve výcviku přeskočil či zanedbal. Páka ve své podstatě by měl být nástroj umožňující tu nejjemnější komunikaci mezi jezdcem a koněm. V nevhodných rukou se však může stát velmi nebezpečnou zbraní.
Gallardo na pákové uždění zareagoval naprosto dle očekávání, tedy s klidem jemu vlastním. Pochopitelně jsem po něm nechtěla nějaké velké shromažďování, ani složitosti a pákové otěže držela spíše povolené. Krásně přežvykoval, pěnil a já se ujistila, že v příštím roce budeme moci s ježděním na páce pomalu začít.
Španělské uždění
Jak už to tak ale bývá, v nejlepším je třeba přestat a tak naprosto k ježdění bez haly nepřátelský podzim zařídil, že jsme pro letošní rok dotrénovali. Tedy alespoň, co se velké jízdárenské práce týče. Domnívám se, že kdyby běžný sportovně využívaný drezurní kůň slyšel o intenzitě Gallardova tréninku, propukl by v hysterický smích. Jarinek se opravdu nepředře a ještě nějakou dobu mu to nehrozí. Holt mateřské povinnosti paničky budou teď ještě nějaký ten rok důležitější. Ale co už, je mu teprve 6, času máme dost a Olympiádu v roce 2024 pořád ještě stíháme. 🙂
K.
Foto Michaela Černíková
Tato fotka sem z hlediska kvalit jezdce moc nepatří, držím otěže, jak říkal pan Matoušek, “jako prase kost,” nicméně Gallardovi to tak sluší, že mi to snad odpustíte 🙂
