Možná mnohým z vás ještě zůstala v paměti nedávno publikovaná historka o tom, kterak Gallardo naznal, že je koněm divokým a paničku povozí, aniž by se od ní nějakým způsobem nechal omezovat. Pokud ne, můžete si to přečíst ještě dodatečně zde:
Je dost pravděpodobné, že se s podobným problémem také občas setkáte. Proto jsem se rozhodla sepsat toto pojednání. Téma neovladatelného koňského prchání je ale extrémně široké a analýza možných příčin a řešení by vydala na několik knih. Do toho se pochopitelně pouštět nechci a ani nemohu, takže jsem se rozhodla zaměřit se na velmi obecnou rovinu, nastínit můj názor na věc a popsat, jak takovéto situace řeším já se svým koněm.
Ještě než začnu, ráda bych zdůraznila a osmkrát červeně podtrhla, že každý kůň a jezdec jsou individuality. Mají jiné fyzické a psychické vybavení, jiné zkušenosti, jinou historii, jiný charakter, jiné reflexy. Neexistuje univerzální řešení, které by se dalo použít na všechny koně a zejména na všechny kombinace jezdců a koní. Rady, které zde píšu já, nemusí vůbec odpovídat těm nejlepším pro vás a vašeho koně.
Domnívám se, že jsem jezdkyně svou povahou ke koním velmi vstřícná, empatická, trpělivá tolerantní a chápavá. Tím nechci říct, že jsem dokonalá, ve všech těchto vlastnostech mám ještě rezervy, na kterých intenzivně pracuji. Mám spíše na mysli, že se snažím vždy chyby hledat u sebe a ke koním mít značné pochopení. Na druhou stranu však trvám na několika naprosto pevných pravidlech, zejména na jednom: Kůň nikdy, za žádné situace, nesmí ohrozit mou bezpečnost.
Koně jsou velká a silná zvířata s vlastní vůlí, a ne vždy jednají racionálně. Riziko úrazu je vždy vysoké, nicméně je možné ho znatelně snížit, pokud je kůň naučen respektu k člověku. Pozor! Respekt neznamená strach. Kůň, který se jezdce bojí, bude vždy nebezpečný. Respekt znamená dodržování pravidel a úctu k nepřekročitelným hranicím. Ač na jízdárně koni odpustím milion a jednu chybu, v žádném případě mu nedovolím, aby do mě ve stáji drze strčil čumákem, vlekl mě na vodítku či zasahoval do mého osobního prostoru. Nemám v povaze koně lámat (ať již negativní, nebo pozitivní motivací), ale vyžaduji od něj, aby přemýšlel o mé bezpečnosti.
Proto na vyjížďce Gallardovi dovolím dramaticky čučet, na co chce, ale kolem projít musí za každou cenu. Pokud koně vedu, netrestám ho, když se lekne a uskočí, nevkročí-li u toho do mého osobního prostoru. Stejně tak neřeším, poskočí-li si kůň v terénu nebo se lekne, pokud má snahu mě přitom „vzít s sebou“ a ne odložit do křoví.
Po dlouhém předlouhém úvodu, který však považuji za nezbytný k osvětlení mé filosofie, se konečně blížím k meritu věci – co když kůň běží a odmítá zpomalit či zastavit?
Z mého sáhodlouhého popisu o tom, proč a jak vyžaduji od koně péči o mou bezpečnost, se jistě dovtípíte, že odmítnutí zastavení či zpomalení považuji za naprosto nepřijatelné překročení pravidel slušného chování ze strany koně. Nejde snad ani tak o ten pocit bezmoci, když s námi kůň prchá a my nic nezmůžeme. Jde především o ohrožení naší bezpečnosti, což je nepřípustné. Co ale s tím?
V první řadě je třeba důkladně popátrat po příčině tohoto chování. Zaměřit se primárně ne na řešení následku (kůň běží, jak ho zastavit), ale příčiny (proč a kdy se rozeběhne, jak tomu předcházet). Bojí se něčeho? Bolí ho něco? Vzpomíná si na něco ze své minulosti? Nerespektuje mě? Nerozumíme si? Pokud se vám podaří příčinu odhalit, dost možná vás to přiblíží k rozumnému a trvalému řešení celé situace.
Shrneme-li si základní doporučení, pro úprkáře, jistě se shodneme, že ve všechna jsou ideální.
- Vyhnout se kritickému úseku – k útěku dost často dochází na určitých místech. Rada, že se jim máme vyhnout, sice řeší následek, ale ne příčinu. Pokud se jedná o našeho koně, není možné problémy tímto způsobem obcházet, protože za chvíli by s námi kůň ani nemusel odejít ze stáje. Dočasně to ovšem pomoci může. Pokud se snažíme vylepšit ovladatelnost koně na méně problematických úsecích a postupně se propracováváme i k těm horším, má to smysl.
- Vyvazováky, průvlečky a jiné – jedná se o nástroje, které řeší následek. Koni povětšinou tyto pomůcky způsobují bolest a silný diskomfort, takže ač zdánlivě fungují, nebude to z dlouhodobého hlediska v náš prospěch.
- Koně předem unavit – je varianta za určitých podmínek poměrně dobrá. Víme-li, kde je kritický úsek, či že přijde nebezpečná situace, je lepší, když kůň není úplně čerstvý. Ovšem nefunguje to na všechny typy koní (třeba na plnokrevníky dost málo) a není to metoda úplně spolehlivá.
- Ubrat krmení – pokud k těmto úprkovým situacím dochází v období roku, kdy má kůň více volna a nadbytek energie, je to jedno z podpůrných řešení.
- Použít víc síly – viset v otěžích není řešení, je to již fáze selhání. Jistě, pokud jsme v krizové situaci a kůň se řítí pryč, uděláme skoro cokoliv, abychom zastavili. Nicméně je třeba mít na paměti, že v principu je používání síly špatně a celkové situaci neprospívá.
- Nechodit ven – ano, i toho nám jistě mnozí poradí. Brát koně jen na jízdárnu a je to. Ne, není to. Tohle není řešení.
- Zapracovat na přiježděnosti koně – je to běh na dlouhou trať, ale má obrovský význam. Kvalitně vedená drezurní práce na jízdárně nám pomůže najít vzájemnou souhru, naučit se spolu komunikovat, navázat vztah, určit si hranice a pravidla, která platí i v terénu.
- Změnit uždění – nemám nic proti použití ostřejšího udidla, pokud je využíváno účelně a s rozumem. Na škále: nechodit ven/vzít na koně páku, považuji druhé řešení za to lepší. Ještě se k tomu vrátím.
- Jezdit ve skupině/jezdit sám – některým koním pomůže, jsou-li zařazeni ve skupině a jezdec pomyslně (!) brzdí o koně před sebou. V jiných případech naopak pocit stáda vyvolává v koních touhu závodit. Proto je výběr řešení, počet a povaha případných společníků na zvážení.
- Uznat, že na koně nestačíme – dost často ve svých textech zmiňuji krutou, ale pravdivou tezi – tedy že ne každý kůň se hodí pro každého jezdce. Nevyrovnaný plnokrevník po dostihové kariéře nesedne nejistému hobby jezdci, ač prodejce koně přesvědčivě tvrdil opak. Někdy je nutné si přiznat, že na určité koně a určité situace prostě nestačíme. Nemusí to být trvalý stav, vyvíjíme se my i koně. Nicméně snaha zlomit něco přes koleno může také zlomením (se) skončit.
Tenhle výčet rozhodně není definitivní, nabízím jen základní shrnutí nejčastějších rad. Jak jsem problém se svým prchajícím koněm vyřešila já?
Začala jsem od analýzy problémů. Vzhledem k tomu, že Gallarda vlastním od jeho jednoho roku a znám na něm opravdu každý chlup, nebylo to až tak obtížné. Zážitky z minulosti či mezery ve výchově můžeme vyloučit. Bolest a diskomfort rovněž. Vyděšení, nízké sebevědomí, sklony k panice, strach z jezdce či špatný vztah s jezdcem – ani omylem. Příčina je poměrně dobře čitelná. Gallardo má hodně energie, málo práce a je to kůň velmi dominantní. Považuji až téměř za paradoxní, jak snadno je za běžných okolností ovladatelný, když uvážím, jak silná a sebevědomá je to osobnost. Nicméně čas od času zatouží vyzkoušet si, jaké to je neposlechnout. Zdivočet. A když se k tomu přidá ještě publikum v podobě dalších koní, pokušení se prostě nedá odolat. Z tohoto hlediska je tedy jeho chování velmi pochopitelné. Není to stroj, chce si taky užít trochu zábavy a potěšit se trochou té bezmoci své paničky. Já to beru.
ALE! Nelíbí se mi, že to ohrožuje mou bezpečnost. To tolerovat nebudu a nehodlám. A rozhodně si nepřeji, aby se z toho stal zlozvyk. Z výčtu možných řešení jsem zvolila změnu uždění. Původně jsem měla v plánu zimu odjezdit jen na obnosku jako vždy. V současném Gallardově veselém rozpoložení bych si tím však spíše zadělala na problémy, a proto jsem šla opačným směrem. Pokud vím, že půjdeme na otevřené louky, beru si španělské uždění. To se skládá z obnosku a páky. Má tu základní výhodu, že páka je přítomna v podstatě pasivně a ani nemusí být nikterak použita. Kůň je veden za obnosek. Obnoskové otěže drží jezdec v obou rukou, pákové otěže vede pouze prostředníčkem levé ruky (!!!!!!!!!). Na tomto místě znovu a důrazně opakuji: pákové otěže by nikdy neměly být drženy oběma rukama. Páka je udidlo konstruované na vedení jednou rukou, jinak působí příliš silně. (Ano, s pákou v obou rukou jezdí velká většina jezdců. Ne, neznamená to, že je to tak správně.)
Španělské uždění – kombinace obnosku a páky
V praxi to tedy vypadá následovně: Blížíme se ke kritickému úseku, zkrátím si obnoskové otěže, páka leží volně. Nacváláme, kůň začne nabírat rychlost. Na zvukový signál ke zpomalení nereaguje, začíná se silně opírat do obnoskových otěží a cítím, že přestává být ovladatelný. V tu chvíli přizvednu levý prostředníček s pákovými otěžemi o několik cm směrem vzhůru (stačí většinou 3 – 5 cm). Kůň se rozpomíná, že má v hubě páku a uzná, že nemá cenu jít do konfliktu. Zpomaluje a cválá v klidu dál. Páka je opět volná.
Důležité je zmínit ještě několik bodů. Předně že páka je perfektní pomocník, ale od jezdce vyžaduje určité znalosti, schopnosti a zkušenosti. V neškolených rukou může způsobit mnohem více škody než užitku. Kůň by měl být s pákou seznámen za klidových podmínek, nejlépe při běžném drezurním tréninku. Nacpat koni pákové udidlo jen jako akutní záchrannou brzdu do terénu nepovažuji vůbec za dobrý nápad, naopak velmi se tak zvýší pravděpodobnost zranění jezdce či koně. Taktéž použití pákového uždění nevnímám jako samospásné. V mém případě poslouží jako připomenutí koni, že jeho chování může mít i následky. Při správném použití pákového uždění se u koně zvýši reaktivita i na běžném stihle. Naopak při nevhodném použití páky musí jezdec využívat stále více síly, aby koně „ovládl“ a přiměl k poslušnosti. To je jasný signál ideologické chyby.
Variantu španělského uždění vnímám pro tyto případy jako velmi výhodnou. Kůň může být veden pouze za obnosek a páka může být jen pasivně přítomna v pozici vyššího principu mravního. Uff.
Pokud jste dočetli až sem, děkuji za vaši výdrž. Velice si toho cením. 🙂
K.
