Jak jsem se zmiňovala v minulém dílu, v létě 2012 se už Gallardo začal ve výběhu nudit. Ostatní koně ve stádě neměli náladu se s ním stále prát či postrkovat. Přesto se mu dařilo občas někoho vyprovokovat – na videu ho můžete vidět při hře se Samem, asi největším koněm, co se ve výběhu nachází. To na Gallardovi shledávám být velmi sympatickým, nikdy si k bitkám nevybírá slabé jedince, ale nejradši měří síly s těmi silnějšími.
Gallardo začal velmi okatě vyjadřovat svou touhu podnikat cokoliv, hlavně mimo výběh. Pokud jsme přišli pouze pro Bon Voyage a hříbátek zůstal ve výběhu, stál smutně u východu a v jeho očích se zračila krutá nespravedlnost celého světa. Brzy pochopil, že tato strategie nikam nepovede a je nutno jednat. Velice rafinovanou metodou se naučil prosmýknout se mezi Bon Voyagem a ohradou a utéct nám. Neutíkal však od nás, naopak. Jen co se mu podařilo uniknout z výběhu a proběhnout východem, zastavil se a se spokojeným a vítězným výrazem na nás čekal, že tedy můžeme jít společně. Touha být s námi byla silnější než dobré vychování. A tak jsme museli začít s „prací“ podstatně dříve, než jsme plánovali. Původně jsme totiž chtěli Gallarda nechat v klidu a nepracovat s ním nijak až do tří let. Ovšem když už nám sám naznačil, že si přeje, abychom mu vymysleli zábavu, museli jsme se přizpůsobit.
Častěji jsme ho s sebou brali na procházky, Filip s ním chodil běhat po místních lesích a vybíral mu velmi obtížné úseky z kopců a do kopců, aby trénoval jeho rovnováhu. Ovšem Gallardova stabilita je přirozeně velmi dobrá a je pevně na nohou. S hříbětem jsem se pokoušela běhat i já, ale vzhledem k mé běžecké výkonnosti jsem mu sloužila spíše jako komická vsuvka. Hříbě se celkem bavilo tím, že mu nestačím, zcela nepokrytě se mi vysmívalo a mohutně využívalo častých pauz, kdy jsem čekala, až mě doběhnou i mé plíce, k pasení. Nicméně snaha byla.
Málem bych také zapomněla na zásadní událost z května 2012 – Gallardovo první plavení. Přestože vodu obecně moc nemusí a kalužím se nejradši vyhne, do bahnitého rybníka se ponořil poměrně ochotně. Pokud jde někdo z nás první, Gallardo nás následuje kamkoliv, ať už je to voda či oheň (a to doslova, Filip ho testoval u pořádného táboráku a ačkoliv hříběti už téměř chytly rousy, kolem ohně za Filipem prošel bez váhání). Je to krásný pocit mít koně, který vám takto důvěřuje a ani ho nenapadne, že byste ho svým nápadem mohli nějak ohrozit. Naším nejdůležitějším úkolem je tuto důvěru nikdy nezklamat.
Filip také brával hříbě ven společně s Bon Voyagem, aby se pořádně v tempu proběhli. Vzhledem k tomu, že ve výběhu panuje především klidná atmosféra a na běhání se tam moc nehraje, snažili jsme se tento typ pohybu nahradit „uměle.“ Během druhého až třetího roku koně se buduje kapacita plic a je třeba, aby se kůň občas rozběhl tak rychle, aby ho to donutilo zhluboka dýchat. Gallardo z nějakého pobíhání za Bonbonem nadšen příliš není, ale když mu Filip dovolí, aby s Bonbonem běželi hlava – hlava, probudí se v něm závodní ambice a s nadšením se pustí do boje. Ovšem jen pokud to není moc do kopce:
Velmi pozvolna jsme začali s lonžováním, pochopitelně bez jakéhokoliv vyvazování. Cílem tu skutečně nebylo budovat hříběti na lonži fyzickou kondici (obecně budování kondice koně na lonži nepovažuji za šťastný nápad), ale jen naučit hříbě něco nového, aby se zabavilo. Gallardovi jsme upravili lonžovací obnosek – museli jsme ho roztáhnout, holt norický čumáček se s tím trakénským srovnat nedá – a věnovali jsme se lonžování zpočátku maximálně 5, postupem času až 10 minut jednou, nejvíce však 2 krát týdně. V žádném případě nešlo o soustavné kroužení dokola. Gallarda jsem učila především reagovat na hlasové pomůcky, na signály pro zrychlení či zpomalení, aby poznal, co je pomůcka pro krok, klus či cval, a aby přišel, bude-li vyzván. Gallardo chápe velice rychle, čili ani tyto požadavky mu nečinily sebemenší problémy.
Je na místě zde zdůraznit, že při práci s mladým koněm na lonži je nutné zatěžovat koně opravdu pomalu a s rozumem. Pohyb na kruhu je pro koně, zvláště pak mladého, velmi náročný. Zpočátku by mladý kůň měl být učen pouze reaktivnosti a porozumění pomůckám, delší klusání a už vůbec ne cválání na lonži nelze doporučit. Čistě pro účely naučení pomůcek stačí nacválat pouze na několik cvalových skoků, maximálně půl kruhu, více by představovalo pro klouby mladého koně neúměrnou zátěž.
Pokud byste se mě však zeptali, jestli má lonžování pro naše hříbě nějaký hlubší význam, zcela upřímně vám odpovím, že nikoliv. V budoucnu ho budeme využívat pouze minimálně, a to spíše pro pomoc jezdci a ne pro trénink koně. Naše koně lonžujeme pouze pokud je třeba na lonž vzít jezdce, ať už se jedná o začátečníka, dítě, či je třeba srovnat sed pokročilému.
Rovněž nejsme ani příznivci vyvazování mladých koní pro účely lonžování. Daleko lepší službu na tomto poli poskytne práce na dvou lonžích. K ní se v rámci Gallardova deníku taktéž dostaneme, ale plánujeme s ní začít až na jaře. No ale víte jak je to s plány – člověk míní, kůň mění. Celá historie s naším hříbětem je toho nejlepším důkazem.
K.
