S těžkým srdcem musím uznat, že by bylo pomalu na čase přestat o Gallardovi mluvit jako o hříběti.. Ale nějak si stále nemohu zvyknout na to, že moje koňské miminko už není miminkem, ale je z něj pořádný výrostek. 🙂
V minulém díle jsem popisovala první dva obsedací zážitky z prosince 2012. V podobném duchu jsme pokračovali i v průběhu zimy (která snad už konečně skončí). S intenzitou maximálně jedenkrát týdně jsem se nechala od hříběte povozit. Bez sedla, s obnoskem.
Pokus třetí a čtvrtý se uskutečnil pozdě odpoledne (čili po tmě) na trase od stáje k lesu a šlo o překonání vzdálenosti 30 resp. 70 metrů s pozemní podporou naší kamarádky Markétky, která – ač nekoňačka – statečně šla vedle Gallarda odhodlána mě chytat v případě potřeby. Ta se však nedostavila. Hřibátek si zvesela vykračoval, nadšen, že má novou funkci, a zodpovědně mě donesl až na konec trasy, kde obdržel velkou pochvalu a nějakou tu dobrůtku, což ocenil.
Při pátém pokusu jsem se s ním vydala na trasu stáj – les sama, protože žádná pomocná síla nebyla v dosahu. Gallardo způsobně stál, abych mohla vyskočit a následně jsme vyrazili k lesu. Těsně před cílem jsme na louce spatřili velkého srnce. Tipovala bych, že běžný právě obsednutý kůň by se tvářil zděšeně, překvapeně či alespoň nesměle. Ne tak Jarinek – zastříhal ušima, rozzářily se mu oči a vydal se srnce pronásledovat, naštěstí jen v kroku (holt korida je korida a z krve to nedostaneš). Dalo mi dost práce ho přesvědčit, že srnce necháme žít a hříbě zastavit, abych mohla slézt. Brzdění Gallarda zatím hodně nebaví, stejně tak jako zatáčení, za to je ale přeborníkem ve výletech rovně 🙂
Pokus šestý se uskutečnil ve společnosti Filipa s Bon Voyagem za lehce dramatických okolností (po tmě, s křičící paní, s padajícím jezdcem, s koněm běžícím domů od padajícího jezdce), nicméně Gallardo prokázal svoji „nerozhoditelnost“ a zvládli jsme naši trasu bez úhony.
Pokus sedmý a osmý se uskutečnil dokonce za světla, dojeli jsme nejen od stáje k lesu, ale i zpět s menším rozčilováním při otáčení – jak jsem již zmínila, Gallarda hrubě nebaví zatáčet. Měla jsem moc velkou radost, jak je hříbátek hodný a jak nadšeně se tváří, když mě má na zádech. On přímo miluje akci, zejména když se děje něco nového. A tak trasa od stáje k lesu přestala být trhákem sezony, jak ukázal pokus číslo devět, který následoval pár dní po hřibátkových třetích narozeninách, které oslavil na konci března.
Devátý pokus se uskutečnil opět pozdě odpoledne, ve chvíli, kdy se již rozdávalo krmení a Gallardo naznal, že jít ven vozit paničku není v daný okamžik jeho prioritou. Mým plánem však bylo dojít pouze od stáje k lesu a zpět ve společnosti Bon Voyage s Filipem, kteří s námi jeli bez sedla a uzdění. Nemajíce sedla, vyskočila jsem na hříbě u stáje jako obvykle, ale místo klasického rozvážného kroku mi bylo poklusáváním, hrabáním a všemožným rozčilováním naznačeno, že já mám jít dolů a on ke žlabu. S tím jsem se ale odmítala ztotožnit a tak po chvilce běsnění se Gallardo přece jen odhodlal zamířit k lesu. Energie měl evidentně na rozdávání a tak Filip rozhodl, že pojedeme okolo celé louky. S tím jsem souhlasila a čekala, že po chvíli budu z vyčerpaného hříběte slézat. Opak byl pravdou. Gallarda nová trasa poměrně dost bavila, stále si poklusával, rozhlížel se okolo sebe a odhodlaně se brodil v hlubokém sněhu. Bon Voyage ho s velkým zaujetím pozoroval a bylo vidět, že si není jist, co tato změna v naší kavalerii znamená pro něj.
Poměrně spořádaně jsme obešli většinu louky a kdybychom v její závěrečné části nepotkali dva běžkaře, kteří se vynořili ze tmy a působili podivný hluk, došli bychom zřejmě i spořádaně domů. Takto jsme se v posledním úseku proběhli rychleji, než bych vůbec tipovala, že je hříbě schopno. Nicméně jsem byla příjemně překvapena množstvím energie, které má a taky tím, že jsem se udržela na jeho hřbetě. Jelikož hříbě nejevilo ani minimální náznak únavy, sedl si na něj ještě chvíli Filip.A já konečně pochopila, že Gallardo už je dost silný na to, abychom s ním začali pracovat jako s jezdeckým koněm, ač ho stále vidím jako mláďátko. Nicméně toužil po akci a tak bylo rozhodnuto, že mu ji dopřejeme. Pochopitelně velmi opatrně a pozvolna.
Pořídila jsem Gallardovi vlastní dečku a podbřišník a začala ho pomalu zvykat na sedlo. Nejdříve jen na procházce v lese, podruhé při práci ze země na jízdárně. Ještě jsem si na něj však se sedlem nesedala.Desátý obsedací pokus byl vlastně první výcvikový. Na obnosku a bez sedla jsme na jízdárně pár minut (asi tak 3 – 5) zkoušeli rozejít se a zastavit (zastavování se ukázalo býti dovedností velmi užitečnou), což mu šlo moc hezky a proto nebylo třeba dále v tom pokračovat.
Tolik tedy k našim jezdeckým pokrokům. Jinak jsme zimu strávili procházkami, případně Filip s hříbětem chodil běhat. Několikrát ho dokonce i pustil a Gallardo ho svobodně následoval, klusal za ním a jednou Filipa dokonce i docválal, když se zdržel vzadu. Až na jedno Gallardovo odběhnutí k domovu, když už byli těsně u stáje, proběhly první pokusy o práci ve volnosti více než úspěšně.
Jara se hříbě dočkalo o pár mléčných zubů lehčí. Z nozder mu byl cítit typický zápach naznačující, že se čepičky mléčných zubů zcela neodloučily a zahnívají pod nimi zbytky potravy. Jelikož si Gallardo jako správný veterinární kůň nenechá do huby za žádnou cenu sáhnout, museli jsme ho přispat, nasadit mu rozvěrač a Filip mu problematické mléčné zuby odstranil. Celá anabáze se musela však opakovat ještě jednou, což jsme spojili s proplachem slzných kanálků, protože Gallardovi stále slzely oči a jedno oko mu z toho lehce otékalo. Naštěstí se mu oběma zákroky výrazně ulevilo. Avšak já jsem při nich trpěla více než hříbě a Filipovi jsem asistovala jen s krajním sebezapřením.
Obsedací pokusy s číslem vyšším než 10 jsem přestala počítat. Intenzita ježdění se zvyšuje tak na dvakrát v týdnu. Filip už se vydal na vyjížďku s Gallardem i zcela sám, pouze na ohlávce a s vodítkem místo otěží a zvládli klusat, zacválat i překonávat potoky. Hříbě je až na občasné rozčilování (které odpovídá temperamentu, věku i pohlaví) velmi hodné, ježdění ho evidentně baví a prokazuje výbornou rovnováhu, kterou jsme mu předpovídali již dávno. Nosí se taky přirozeně hezky kulatý, ač o nějakém klenutí může být pochopitelně zatím řeč, to rozhodně nevyžadujeme a budeme ho k němu přivádět postupně. Záda má silná a široká, úžasně pohodlná a chody více než příjemné.Stále zkoušíme nové věci a hledáme cesty jak mu nejvíce vyhovět, co se uzdění týče. Pracujeme převážně na obnosku, přesto se na vyjížďky velmi osvědčila pouhá ohlávka a velmi pěkně reagoval i na kombinaci nákrční řemínek a obnosek, protože tlaku na nos ještě moc nepřivykl a nákrční řemen mu z počátku bude asi vyhovovat více.
Takže suma sumárum, Gallardo nám dělá moc velkou radost. V poslední době začíná mít lehké hřebecké manýry, ale není nijak sprostý ani zákeřný, jen zkouší, kde jsou hranice, kam ho v jeho lumpárnách necháme zajít. Ale vzhledem k tomu, že si přejeme, aby zůstal hřebcem, moc daleko to nebude 🙂
K.
