K tomu, abychom pochopili, jak koně vnímají člověka, je nutné pečlivě pozorovat a hodnotit, jak vnímají celé své okolí. Koně vnímají svět kolem sebe jinak než lidé a vjemy, které získají svými citlivými smysly, vyhodnocují podle jiných vzorců myšlení. Proniknout do myšlenkových pochodů koně je dlouhodobým úkolem pro každého člověka, který chce s koňmi na jakékoli úrovni spolupracovat. Kůň je vybaven mnohem citlivějšími smysly než člověk a celkový objem informací, které musí jeho mozková kůra v každém okamžiku vyhodnotit je úměrně vyšší. Na velké množství z těchto signálů však kůň reaguje zcela instinktivně, nezamýšlí se nad nimi, ale pouze u něj spouštějí řetězce nepodmíněných reflexů. Mnoho dalších signálů již bylo opakovaně vyhodnoceno v předchozím životě koně a staly se tak spouštěči podmíněných reflexů. Převaha reflexních pochodů výrazně urychluje rozhodování o adekvátní reakci na podnět a usnadňuje tak koním přežití v jejich nehostinném přirozeném prostředí.
Tento evolucí hluboce zakořeněný fenomén je však i přes svou předvídatelnost pro člověka často značnou komplikací při komunikaci a soužití s koňmi a to z toho jednoduchého důvodu, že jsme zvyklí se vždy napřed zamyslet a reflexní neřku-li instinktivní chování je v lidské společnosti hodnoceno často velmi negativně. Tímto přechodem k promyšlenému chování, či vytvořením společensky přijatelných podmíněných reflexů se vyčleňujeme mimo zbytek zvířecí říše a je to pro nás již tak „přirozené“, že máme tendenci (a snad už ani nemáme na výběr) přecvičovat své zvířecí společníky do té míry, aby se socializovali podle kritérií naší společnosti. Z tohoto pohledu vnímají koně člověka, jako učitele lidského řádu světa. Tomu odpovídá také chovatelská selekce na charakter a inteligentní koně jsou inteligentní především podle dnešních lidských měřítek, pravěkým lovcům by se naši šampioni jistě jevili jako neskonale hloupí. Nastavená pravidla jsou i pro vyšlechtěné charakterní koně vnitřně nepochopitelná a myslím, že nikdy nezačnou pochybovat o správnosti cesty svobody a nezávislosti, kterou jim jasně ukazuje jejich vlastní instinktivní logika.
Z tohoto pohledu vidí koně člověka, jako otrokáře. Naším úkolem je koně přesvědčit o nutnosti dodržování pravidel a k tomu používáme celou škálu prostředků, které lze shrnout do dvou pojmů – pozitivní a negativní motivace. Kůň nás tedy vnímá jako dárce libých či nepříjemných pocitů, přítele i nepřítele. Pokud způsobujeme koni radost či nepříjemnosti podle jasně nastaveného systému a důsledně, vnímá nás jako spravedlivého vůdce, v opačném případě v nás vidí svévolného tyrana. Samozřejmě, že kůň od nás potřebuje nemalou péči, aby pro něj život v našem područí byl snesitelný. Zde tedy kůň vnímá člověka jako svého otroka, neboť mu za překydání boxu, donášku sena až pod nos či nasypání ovsa neprojevuje vděčnost a vnímá to jako své svaté právo, jako oplátku za ztrátu své svobody. Postaral by se o sebe přece i sám, a určitě mnohem lépe, že… Jak již bylo řečeno, aby mohl člověk výcvikem měnit svého koně, musí poznat systém jeho reakcí a myšlení, vyjít zvířeti několik kroků vstříc a s pokorou žáka slevit ze své nadřazenosti. Člověk je tedy pro koně učedníkem. V některých obtížných situacích člověk svému koni rád přenechá iniciativu v řešení nastalého problému, někdy nemá člověk na výběr, kůň převezme vedení sám a je jen na něm, jakým bude člověku pánem. Záleží hlavně na vnitřních kvalitách člověka, zda bude od koně přijímat libé či nelibé pocity zda si budou přáteli či protivníky – tyto dva atributy se v chování koně i člověka vzájemně přelévají velmi často. Není snadné vypsat všechny aspekty soužití koně s člověkem, ani vyjádřit komplikovanost tohoto evolučně tak nepravděpodobného vztahu, ale již z výše napsaného je jasně patrná oboustranná symetrie, pastýř se blíží ovci, ovce se blíží pastýři a je těžké říct, kdo si ochočil koho. Kůň vnímá člověka, jako otroka i otrokáře, žáka i učitele, vůdce i ovečku, přítele i protivníka, malého boha i věřícího, dobro i zlo.
Na otázku jak nás náš kůň vnímá, si tedy můžeme odpovědět tak, že jsme pro něj vším, čím je pro nás on, že jsme pro něj tvory stejně běžnými, jako nepochopitelnými, právě tak jako koně pro nás. Plné vzájemné porozumění a zcela nesobecký vztah není ani pro nás, ani pro koně dosažitelnou metou, nikdy se plně nepochopíme, ale nikdy se nepřestaneme snažit milovat a být milováni.
F.
