Ač název tohoto článku může znít velmi ambiciózně, hned zpočátku musím pokorně přiznat, že rozhodně nebudu schopna v následujících řádcích poskytnout jednoduchý a kompletní návod hodící se pro všechny koně a všechny jezdce. Pokusím se nicméně alespoň o shrnutí základních zásad, o kterých se domnívám, že mají na výchovu koně rozhodující vliv. Prosím čtěte následující řádky s úsměvem, neberte si je osobně, a pokud máte pocit, že je to útok přímo na vás, mohu vás ujistit, že rozhodně není. 🙂
Uvažujte
Začnu hned bodem asi nejzásadnějším. Pokud si přejete vychovat si z koně spolehlivého partnera, v první řadě bude třeba vyvinout značnou intelektuální aktivitu. Jinak řečeno myslet. Myšlení však jak známo bolí, a proto jezdci často poslouchají rady každého kolemjdoucího s naivní domněnkou, že to určitě pomůže k rychlému dosažení jejich vytoužených cílů. Kdyby to bylo snadné, uměl by to každý, říkám s oblibou. V jezdectví, stejně jakožto v žádném poctivém umění, nelze dělat zkratky, přeskakovat vývojové a výcvikové stupně. Je třeba dozrát, učit se, pozorovat, naslouchat, pátrat, namáhat hlavu, překonávat sebe sama a učit se ze svých chyb. To je na jezdectví nejbolestnější, ale také nejvíce obohacující.
Naslouchejte koni
Nevíte-li jak dál, ptejte se koně. Jen on vám vždy zcela upřímně řekne, co máte dělat. Pokud vám naznačuje, že s vámi nechce spolupracovat, jistě k tomu má nějaký důvod. Nesnažte se to řešit přidáním síly, nátlaku či pomocnými otěžemi. Pracujte na sobě, zlepšujte se a pak to zkuste znovu. Za žádnou cenu nepotlačujte koňskou snahu vám říkat pravdu. Pokud kůň chodí pod jezdcem s vyvráceným krkem, jistě to není proto, že to je tupec zasluhující průvlečky. Zřejmě ho něco trápí, může mít fyzický problém, bolesti, nebo je prostě jeho jezdec pro něj nesnesitelným břemenem. Tím, že jezdec koně sváže, nic nevyřeší. Koni nepomůže a sebe nic nenaučí. Spolehlivě tím však docílí odporu koně, jeho neochoty k práci, odmítání komunikace s jezdcem a výrazně se také zvyšuje riziko, že kůň, který se místo pomoci dočká trestu, bude pro sebe a své okolí nebezpečný.
Říká-li vám kůň, že něco není v pořádku, naslouchejte mu! Je téměř jisté, že má pravdu. Koně vyhazující, nespolupracující, vzteklí, ušklebení, nespokojení pro své jednání mají důvod. Pátrejte po příčinách, neřešte následky.
Pokud máte pocit, že s vaším koněm to prostě po dobrém nejde, přejděte plynule k dalšímu bodu.
Potlačte své ego
„Mám koně po dostizích, musím ho jezdit na průvlečkách!“ „Je zkažený, musím ho vyvazovat.“ „Venku lítá jako blázen, musím používat …“ Klasické argumenty zdůvodňující použití všemožných a všemocných otěží, udidel a jiných mučidel. Možná to však není úplně šťastný úhel pohledu. Ne každý kůň a ne každý jezdec se k sobě hodí. Jezdit temperamentního koně je nepochybně prestižní záležitostí, ovšem rozhodně ne pro každého. Máte-li dojem, že bez nátlaku svého koně neujezdíte, dost možná nemáte pro sebe ideálního koně. Správné by tedy bylo předat takového koně do rukou někomu, kdo ho bude schopen zvládnout lépe než vy a pořídit si pro sebe koně vhodnějšího. Není to ostuda, je to rozumné.
Dopřejte koni volnost
Koně touží po svobodě a volnosti. Je to jejich přirozenost, a proto by mělo být povinností každého jezdce jim toho co nejvíce dopřát. V podstatě stačí málo – co nejvíce výběhu (ideálně 24/7 nebo alespoň celý den a box pouze na noc). Spokojený kůň bude spolupracovat mnohem radostněji než kůň zavřený mezi čtyřmi stěnami. To vám mohu zaručit.
Má to i řadu praktických výhod – ano, možná koně z výběhu budete muset déle čistit, ale zase ušetříte spoustu času, který byste jinak museli věnovat uvolňovací práci. Koně z výběhu nebývají zatuhlí a nemusí se zdlouhavě rozhýbávat a zahřívat. Hlavně jsou šťastnější.
Důslednost
Stanovte si s koněm přesné hranice, a to na obě strany. Ze strany koně jezdec nesmí trpět žádné drzosti či neomalenosti, mám teď na mysli třeba zlozvyky jako drbání se o jezdce, extrémy jako kousání, kopání, ale i neopatrnost koně, například odstrčení jezdce či šlapání mu po nohou. K dominantnímu koni ve stádě by si takové chování kůň rozhodně nedovolil, a pokud chcete být respektováni, měli byste ve vztahu jezdec – kůň právě vy být vůdcem. K těmto drzostem mají sklon zejména mladí koně, kteří testují hranice, kam až mohou dojít. Ač rozhodně nechci nabádat k nějakým surovostem, v takovémto případě je jedna dobře mířená rána lepší, než tisíc oplácávání koně v budoucnu. Protože dominantní kůň ve stádě by to řešil přesně stejně.
Pokud si už nějaká pravidla stanovíte, ze země i ze sedla, je nutné je dodržovat. Například svého koně mám naučeného, že má buď zahozenou otěž, tedy volno, nebo je na otěži a pohybuje se s kulatým krkem. Není nic mezi tím, žádný „na kontaktu“ s hlavou k nebi, žádný kompromis. Buď kulatý, nebo volný. Naučila jsem si ho tak hned od obsedání a od té doby to funguje perfektně. Jakmile vezmu do rukou otěže, kůň se zakulatí a neprobíhá sáhodlouhé vysvětlování, kam s hlavou a krkem, ani žádné tahání o pozice.
Pravidla ovšem platí pro obě strany – nejen kůň musí respektovat jezdce, ale stejně tak nezbytné je, aby jezdec respektoval koně. Vrátím-li se k výše uvedenému příkladu s otěžemi, pro mě, jakožto pro jezdce platí, že nikdy koně netrestám v hubě. Nikdy ho za hubu netahám, nikdy neškubu za udidlo, nikdy ho nevyvazuju, nikdy nepoznal průvlečné otěže, gogy, šambony, nic podobného. Pravidlo tedy zní – já ti nikdy neublížím udidlem a ty vždy přijmeš kontakt, požádám-li tě o to.
Je nesmírně důležité, aby ani jedna strana ze stanovených pravidel nedělala výjimky. Odpovědnost za to ovšem patří především jezdci, který vlastně spojuje funkci legislativní a soudní – tedy pravidla tvoří a zároveň na jejich dodržování dohlíží. Bohužel pro koně to není demokratické a nad jezdcem již nebývá další kontrolní moc, ke které by se kůň mohl odvolat. Abychom alespoň minimálně tuto nespravedlnost koním vynahradili, musíme k sobě být vždy daleko přísnější, než jsme ke koni.
Jasnost pokynů
Málokterý kůň je sám od sebe a priori nespolupracující. Dost často prostě jen nerozumí, co po něm jezdec žádá. Pokud to trvá delší dobu, na koně je vyvíjen nátlak, případně je ještě trestán, narůstá u něj frustrace a logicky se stává nespokojeným a nebezpečným. Základním úkolem jezdce tedy je být pro koně vždy srozumitelný.
V první řadě to znamená, že JEZDEC MUSÍ VŽDY VĚDĚT CO A PROČ DĚLÁ. Stonásobně to platí u přiježďování na jízdárně. Pokud má jízdárenská práce logiku, někam směřuje, kůň je rozvíjen s určitým cílem a smysluplně, jeho chyby jsou korigovány jemně a s pochopením, za úspěchy je chválen a není trestán za něco, čemu nerozumí, s největší pravděpodobností se takový kůň bude pohybovat uvolněně, přirozeně a s chutí.
Konzistentnost v jednání
Úzce souvisí s předchozími dvěma body. Buďte pro koně vždy dobře čitelní. Přistupujte ke koni stejně, bez výkyvů způsobených třeba špatnou náladou či momentálním rozpoložením. Jednejte vždy s klidem, asertivně, v rámci vymezených hranic, které nesmíte překročit. Je-li si kůň jistý, co může čekat od vás, i jeho chování se stane daleko čitelnějším a předvídatelnějším.
Počkejte si
Žádejte po koni vždy pouze to, čeho je fyzicky a psychicky schopen. Jak ve své knize píše Helena Pokorová (dříve Enenkelová): „Nikdy nenechte koně selhat.“ Nevystavuje ho situacím, na které ještě není zralý, nestresujte ho přehnanými požadavky. Počkejte si, až bude natolik silný, že vaši žádost dokáže splnit a bude za to moci být pochválen.
Jako příklad mohu uvést učení drezurních cviků. Zažitým stereotypem je myšlenka, že cvik se musí projezdit, protrénovat, nadrilovat. Osobně preferuji opačný přístup – koně připravuji gymnastikou, učím ho rozumět pobídkám, v terénu posiluji jeho svaly a buduji kondici, a když je připraven, požádám ho o provedení nového cviku. Pokud byla příprava dostatečná, během chvíle je kůň schopen cvik zvládnout, je pochválen a odchází z jízdárny. Příště stačí cvik třeba jen dvakrát třikrát zopakovat, pochválit a nechat být. Tímto způsobem se kůň neznechutí, neunaví, převládají v něm pozitivní pocity z práce a je motivován se příště zase snažit jezdce potěšit.
Trestejte spravedlivě
Trestejte co nejméně, pouze je-li to nezbytně nutné. Nikdy netrestejte koně za své chyby, respektive za to, že správně zareaguje na vaši chybnou pobídku. Pamatujte, že problém je vždy nad sedlem a pokud si myslíte, že ne, platí první část této věty dvojnásob. Při jízdárenské práci by vůbec mělo být trestání omezeno na naprosté minimum.
Něco jiného je pochopitelně použití tušírky ve smyslu poklepání na koně a pomocných signálů ke koni. To chápeme jako podnět a koni tušírka nesmí působit bolest, spíše mu napovídat, kam s kterou končetinou. Stejně to platí i o špornách. Pokud opravdu trváte na jejich použití, kůň s nimi nikdy nesmí být trestán. Absolutně nepřípustné je jakékoliv trestání koně udidlem v hubě.
Práce nesmí koně bolet
Pokud chcete, aby kůň spolupracoval ochotně, musí se u toho cítit příjemně. Pro to je třeba mít vhodné uždění (bez pevně zapnutých nánosníků a podpínek), dobře padnoucí sedlo a používat co nejméně přídavných řemení. Jezdec musí umět dobře sedět, aby koni co nejméně namáhal hřbet, mít nezávislou ruku, aby ho netrápil v hubě, a musí umět vyhodnotit, jaká práce se pro jeho koně hodí. Kůň by neměl odcházet z jízdárny vyčerpaný a pod pěnou, jinak nebude mít chuť se tam vracet.
Má-li kůň nějaký fyzický problém, jezdec musí dát vždy přednost stavu koně před svými jezdeckými ambicemi.
Vzdělávejte se
Jezdec není nikdy dokonalý. Učí se celý život, stále je na čem pracovat, co zlepšovat. Prosím nespoléhejte na to, co vám kdo řekne, sami si vyhledávejte informace, nejlépe v knihách od mistrů svého oboru. Ano, články na webech (jako třeba tento;) ) jsou jistě fajn a přinášejí vítané zjednodušení, ale ani ty sebelepší nikdy nepojmou vše potřebné. Nečekejte, že zaplacený trenér vám řekne vše, buďte aktivní, snažte se dozvědět se co nejvíce sami. A rozhodně se prosím vyhněte internetovým diskuzím. Protože ti, co s koňmi pracovat opravdu umějí, tam nemají čas ani chuť psát.
Osobnostní vyrovnanost jezdce
Bod sice v pořadí poslední, ale dost možná ten nejdůležitější. Je to téma na celou knihu a shodou okolností jsem ji už napsala. Pokud máte zájem dozvědět se více, dočtete se to v knize Jak se stát lepším jezdcem.
Ano, je to zjednodušené. Ano, spousta toho chybí… ale dělám, co můžu 🙂
K.
