Cítím, že se něco změnilo. Stačilo k tomu pár fotografií, i když ony fotografie byly spíše posledními kapkami. Dívám se na ně, dívám se na Gallarda, který vypadá neskutečně. Tyhle snímky mi potvrdily, že to, co jsem cítila z jeho hřbetu, nebyla pouhá iluze. Vidím, že Gallardo dosáhl pomyslného milníku, který jsem si v hlavě stanovila.
Tohle hříbě jsem si vybrala jsem zcela iracionálně, kvůli jeho očím a intenzivnímu pocitu, že k sobě patříme. Podstoupila jsem riziko, že bude úplně k ničemu a měla jsem obrovské štěstí, že z něj vyrostl zdravý kůň, snad jen o kousek menší, než by se mi hodilo. Naše napojení bylo okamžité a ničím v životě jsem si nebyla tak jistá jako tím, že on se mnou zůstane navždy.
Byly tu ale i mé ambice. Potřebovala jsem koně, který dokáže, že klasická drezura je zázrak. Že má smysl dodržovat její principy. A navíc, že je možné ji kombinovat s prací ve volnosti a bez udidla. Mé naděje se upínaly ke Gallardovi, byl moje jediné eso v rukávu.
Projekt Nechsenést byl ve svých počátcích. Prezentovala jsem naši práci, všem tvrdila, že to, co děláme, nakonec přinese ovoce. Nesetkávala jsem se vždy s pochopením. Když přišel protiargument: „No tak ukaž, co umí tvůj kůň,“ nebylo co ukazovat. Tedy krom spokojeného uvolněného koně. Jenže to nestačilo.
Naše cesta byla komplikovaná, hodně zdlouhavá, s mou téměř pětiletou mateřskou pauzou a velkou částí času bez pojízdné jízdárny. Zdálo se, že o skvělých výsledcích klasické drezury jen mluvím, ale nejsem schopná nic předvést. Cítila jsem tenhle závazek velmi silně. Chtěla jsem, aby Gallardo dokázal, že i obyčejní koně zvládnou neuvěřitelné věci. Téhle myšlenky jsem se nevzdala, ani když se všechno obracelo proti nám. Nejdříve jsem spoléhala na Filipa, jakožto zkušeného trenéra, který mi s výcvikem Gallarda bude pomáhat. Jenže naše cesty se rozešly, partnersky i geograficky, a byť jsme stále přátelé a dodnes u něj hledám rady, když s něčím neumím pohnout, obsedání i výchova Gallarda zůstala zcela na mých bedrech. Neměla jsem dost zkušeností, ale držela jsem se důsledně toho, co mě Filip naučil. Když jsem se dostala do úzkých, pátrala jsem v knihách. To, co jsem v nich vyčetla, mě inspirovalo a chtěla jsem to předat dál. Tak vznikl můj e-shop, který asi důvěrně znáte.
Čas běžel a já se stále potácela mezi nedostatkem času a nedostatkem peněz. Vyslechla jsem si spoustu názorů, které se téměř bez výjimky shodovaly v tom, že na to nemáme. Že s koněm Gallardova typu nemůžu dělat drezuru. Že s alergickým koněm, který musí být ustájen jen pastevně, nelze dosáhnout žádných výsledků. Že se mám spokojit s horším průměrem, nebo si hledat jiného koně. Protože jestli chci lidem dokázat, že klasická drezura funguje, MUSÍM vyměnit koně. City stranou. “Myslíme to s tebou dobře.”
Jenže tohle nikdy nebyla varianta. Vsadila jsem všechno na Gallarda a on mě nezklamal. Dívám se na něj teď a vidím nádherného, silného, sebevědomého koně, který z ničeho nic dokáže piafovat s robotickou přesností a úžasnou lehkostí. Který se podsazuje tak, že se směju nahlas, protože ta emoce nejde zadržet. Splnil vše, co jsem si kdy přála.
Uvědomila jsem si, že už nemusím nikomu nic dokazovat. Nechci tím říct, že jsme na konci cesty, vůbec ne. Zdaleka jsem nenarazila na Gallardův limit. Čeká nás ještě spousta práce a doufám, že dlouhá společná pouť do dalších zákoutí klasického drezurního umění. Ale zlomilo se ve mně to křečovité napětí, že přece MUSÍME. Za mě mohu s čistým svědomím říct, že Gallardo své poselství splnil a cokoliv dalšího přijde, už považuji jen za příjemný bonus. Vyčítám si, kolik nadějí jsem na něj naložila, muselo ho to tak tížit! Je statečný, zvládl to. Odpustil mi, odpouští mi dnes a denně a jsem mu za to nekonečně vděčná.
Dokázali jsme, že klasickou drezurou lze přetvořit obyčejného poníka bez původu v nádherného koně, který piafuje s naprostou samozřejmostí, který se unese ve shromáždění a reaguje na jezdcovy nádechy a výdechy. Co přijde dál již neberu jako závazek.
Aby naše mise byla úplná, potřebujeme vás. Chtěla jsem vás inspirovat. Prokázat, že skvělých výsledků lze dosáhnout s obyčejnými koňmi. Že není důležité, co si o nás myslí ostatní, že jejich soudy nejsou našimi osudy. Že každý z nás má schopnosti, které nemají limity. Jen musíme opravdu upřímně chtít.
Na závěr přidám ještě jedno velké moudro, které mi v životě hodně pomáhá s rozhodováním. Doufám, že třeba pomůže i vám:
LÁSKA NEBOLÍ. POKUD TO BOLÍ, NENÍ TO LÁSKA.
K.
