Nechce se vám číst? Poslechněte si článek v rozšířené formě jako PODCAST.
Téma váhy jezdce je více než ožehavé. Diskuze na sociálních sítích bývají velmi vášnivé a plné důmyslné (a častěji nesmyslné) argumentace. Pojďme se na toto téma podívat pokud možno bez velkých emocí a za použití a selského rozumu. Předem upozorňuji, že skutečně není mým cílem kohokoliv urazit či se ho jakkoliv dotknout. O svém těle každý rozhodujeme sám a pokud vám nadváha vyhovuje, je to samozřejmě zcela v pořádku. Jen prosím zvolte jiný typ aktivity než ježdění na koni. Svoboda každého jedince končí tam, kde začínají práva toho druhého. A koně by přece měli mít právo na spravedlivé zacházení.
Koně nebyli stvořeni k ježdění
Základní premisou, ze které bychom jako oduševnělí jezdci měli vycházet, je, že koně nebyli evolučně stvořeni k ježdění. Jejich hřbety s vahou jezdce po miliony let vývoje nepočítaly. Posledních pár tisíců let, po které jsou koně k ježdění používáni, sice jsou prochováváni pro jezdecké využití, nicméně chápejme to spíše tak, že jsou vybíráni koně, kteří dokážou váhu jezdce tolerovat. Nezpochybnitelným faktem je, že čím menší zátěž na hřbetě kůň má, tím lépe.
Pochopme, že jezdecké využívání koní pro ně není přínosné a dovoluji si tvrdit, že většina koní z ježdění nemá radost. Tolerují ho, tolerují nás. Ježdění na jejich hřbetech je od nás akt sobectví, kdy upřednostňujeme naše zájmy a radosti nad zájmy koní. To píšu jako člověk, který na koních jezdí, zatím. Považuji totiž za maximálně důležité, abychom si my, jezdci, byli vědomi, že naší jezdeckou aktivitou pácháme na koni více škody než užitku. Máme k nim obrovský dluh, který bychom jim měli splácet alespoň superkvalitním managementem, veškerou odbornou péčí a 100% pozorností k jejich potřebám. A samozřejmě je nepřetěžovat nad únosnou hranici. Koně nejsou nástroje, jsou to živé – myslící a cítící – bytosti.
Kolik % je moc?
V poslední době se otevírá diskuze nad vhodným poměrem váhy jezdce vhledem k váze koně. Já bych to spíše nazvala “únosným” poměrem. Protože každá váha na hřbetě koně v podstatě poškozuje. Čím bude toto poměrové % nižší, tím lépe. Pro představu si to převedeme na řeč konkrétních čísel. Můj kůň Gallardo váží 500 kg, já vážím 65 kg, tedy 13 % jeho tělesné váhy. Osobně jsem si stanovila hranici 70 kg (tedy 14 %), nad kterou nedovoluji jezdcům na Gallarda sednout.
Studie univerzity v Ohiu z roku 2008 se zkoumala, jaký poměr váhy koně a jezdce je pro koně ještě únosný. Dospěla k závěru, že onou hranicí je 20 %. Převedeme-li to ale na konkrétní příklad mě a mého koně, znamená to, že dle studie bych mohla být pro svého koně snesitelná, i pokud bych vážila 100 kg. Takové číslo mi přijde zcela nereálné a poměrně šokující. Studie navíc neřeší dlouhodobé působení takové váhy na hřbet koně a nedejbože nějaký sportovní či výkonnostní trénink. Závěry, které osobně hodnotím jako přínosnější, jsou následující:
- Studie odhalila, že významný vliv na schopnost koně tolerovat váhu jezdce spočívá v konformaci koně. Nejlépe se vahou vyrovnávali koně s širšími bedry, širokými holeněmi, kvalitně nasvaleným hřbetem, dobrou rovnováhou a nižším těžistěm (to odpovídá třeba koním typu quater horse, hucul apod.).
- Zásadním faktorem pro schopnost koně tolerovat váhu jezdce byla jeho kondice, vlastní rovnováha a nasvalená horní linie.
- Významná je samozřejmě i doba a intenzita ježdění a kvalita povrchu, po kterém se kůň pohybuje.
- Padnoucí sedlo a dostatečná péče o kopyta je nutností.
Zajímavé studie z dubna a března 2019 zkoumaly vliv váhy jezdce na rozkládání váhy v sedle a pohybový aparát koně (kulhání či projevy bolesti). Vědci jezdce rozdělili do skupin podle váhy (viz obrázek) na lehké (>10 ≥ 12 %), střední (>12 ≥ 15 %), těžké (>15 ≥ 18 %) a velmi těžké (>18 ≥ 20 %). Tito jezdci měli za úkol odjet 30 minutovou drezurní úlohu, při které se sledovaly tlakové body působící na sedlo, pohybový aparát koně (projevy kulhání či bolesti) a pozice jezdce.
zdroj: https://beva.onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/eve.13085
Ani jezden z 13 jezdců, kteří se účastnili studie v kategorii “těžký” a “velmi těžký”, úlohu nedokončili, protože koně vykazovali určité známky kulhání či bolesti. Úlohu nedokončil také 1 jezdec z 12 účastníků kategorie “střední”. Jezdci z kategorie “velmi těžký” se navíc nevešli do sedla a “přetékali” přes zadní rozsochu. Jezdci kategorie “těžký” zase seděli až na zadní rozsoše sedla. Opírání se do zadní rozsochy přenáší neúměrný tlak na bedra koně, což má na pohybový aparát koně neblahý vliv. Jezdci s nadváhou v podstatě nemohou sedět v padnoucím sedle, protože natolik velká posedlí, která by vyhovovala obézním jezdcům, zase nepadnou koním. Studie také prokázaly, že koně pod těžkými jezdci dočasně kulhali a projevovali chování související s bolestí.
Oblíbené argumenty
“Ale ve středověku nosili koně rytíře i s brněním a úplně v pohodě!” Tenhle je hodně častý. Neznám moc studií o welfare středověkých rytířských koní, takže odvolávat se na “pohodu,” se kterou to koně zvládali, mi přijde přinejmenším komické. Nemluvě o tom, že welfare standardy koní i lidí ve středověku byly nepochybně zcela jinde, než jsou ty dnešní. A z hlediska etického bychom snad měli být alespoň o kousek dále.
“A co velký svalnatý chlap, ten má 90-100 kg a přitom není tlustý!” To je pravda, takový muž určitě není tlustý. Na druhou stranu ale nikde není psáno, že naprosto každý má právo jezdit na koni. Pokud jdeme úplně k podstatě, nikdo z nás nemá eticky na ježdění nárok, je to naše sobecká touha po uspokojení našich přání. Přesto bychom měli tyto choutky držet v určitých rozumných mezích. Jen si to představte: pokud se bude 100kilový člověk dožadovat práva na přechod lávky s nosností 50 kg, zřejmě lávku poškodí a třeba si ublíží. Domnívám se, že jezdectví (nedej bože sportovní) prostě není vhodné pro velké svalnaté chlapy (o tlustých ani nemluvě) a ani pro ženy, které váží jako velcí svalnatí chlapi. Pardon, ale ke koním to není fér.
“Nezláleží na váze, ale na tom, jaký má jezdec sed!” I studie univerzity v Ohiu zmiňuje, že jezdci, co dokázali sedět v rovnováze, se koním nosili lépe. Nicméně to, že jezdec se svým tělem umí pracovat, ještě neznamená, že se tím stane menší zátěží. A pozor, ani lehký klus a tzv. “odlehčení hřbetu” stoupnutím do třmenů situaci nezachrání. Váha jezdce nezmizí, koni nic neodlehčí. Aby se jezdec mohl v sedle nadzvednout, musí se opřít do třmenů a ještě překonat gravitaci, takže síla, kterou na koně působí je spíše větší než menší. Navíc, jak již bylo zmíněno, těžší jezdci se málokdy vedou optimálně do sedel.
Dva typy jezdců
Rozlišujeme dva základní typy jezdců. Jezdce, kteří milují koně, a jezdce, kteří milují ježdění na koni. Jezdci, kteří milují koně, kladou zájmy a welfare koní před své vlastní, nebo minimálně na stejnou úroveň. Tito jezdci chápou, že není etické jezdit na koních, pokud mají nadváhu. Jsou ochotni na čas ježdění přerušit či si váhu hlídat. Druhá skupina jezdců, milující ježdění na koních, se bude odvolávat na argumentaci, že kůň přece něco vydrží, že jejich koni to nevadí, že my, kritici těžkých jezdců, jsme hysteričtí a přecitlivělí. U těchto jezdců bohužel s racionálními argumenty neuspějeme.
Myslím si, že opravdu jen málo lidí má radost z vlastní nadváhy. Je to téma velmi citlivé, pro mnohé bolestné. Chápu to a rozumím, sama svou váhu posledních 30 let soustavně řeším. Uvědomuju si, jak náročné je aktivovat vůli, udržet motivaci, nezajídat smutky a stresy, rozbít hluboce zaryté vzorce, vyřešit stará traumata a změnit životní styl. Ale měli bychom to podstoupit nejen pro koně, ale i pro nás samotné. Prvním krokem je přijmout odpovědnost za sebe a své činy. Váha se nám “nestává”, nebývá “geneticky z rodiny”, to spíš celá rodina trpí špatnými návyky. Jen opravdu malé procento lidí s nadváhou za ní nemůže kvůli nějaké nemoci. U ostatních to bývá hlavně v hlavě.
zdroj: https://beva.onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/eve.13085
Co dál
Být štíhlý jezdec je samozřejmě naprosto ideální. Někdo má od přírody “naděleno” a nestojí ho to žádnou námahu. takovým jezdcům nezbývá než gratulovat. Pro nás ostatní, kdo s vahou neustále bojujeme, je to velká škola osobního rozvoje, umění sebelásky a tvrdá práce na zdravém životním stylu.
Pokud mohu radit za sebe, co mi pomohlo konečně dosáhnout vytoužené váhy, rozhodně bych zmínila významné omezení cukrů a obilovin (zejména bílé mouky), zmenšení porcí (dříve jsem jedla dvojnásobek toho, co jím teď, přitom zcela zbytečně), občasné využívání přerušovaného půstu (např. v podobě vynechání snídaně) a pravidelný pohyb. Více detailů o mé osobní cestě najdete v podcastu.
Jezdcům těžkým a obézním přeji hodně sil, pevnou vůli a sebeuvědomění. Můžeme změnit jen to, co si přiznáme. Pokud vašeho koně opravdu milujete, měl by být pro vás tou nejlepší motivací.
K.
