V dnešních podmínkách je kůň otrokem, který slouží především k obveselení svého pána. Předal člověku zodpovědnost za svůj život a ztratil tím svou svobodu. To platí bezezbytku tehdy, pokud vnímáme jen fyzickou stránku existence koně. Kůň však není typické domácí hovádko, na jeho rovnováze, mrštnosti a inteligenci často závisí lidský život. Proto člověk ve vlastním zájmu nemohl ani po tisíciletích chovu potlačit divokou duši koně. Tu lze sice zatlačit až do koutku koňského vědomí a učinit tak z koně stroj poslušný zvrácené vůli svého pána, to však může těšit pouze tvory bez svědomí. Ostatní se musí ze všech sil snažit koňskou duši pochopit a chápavým chováním získat přátelství svého koně. Dokud potrvá lidstvo, nebude kůň fyzicky nikdy zcela svobodný. Duševní svobodu a svěžest však může koni dát každý jezdec, bude-li se ze všech sil snažit pochopit přirozenost svého koně a naučit se jeho řeči. Srozumitelná komunikace jezdce s koněm tedy může pomoci obhájit jinak eticky diskutabilní vztah koně a člověka.
Pro komunikaci v bezprostředním styku používají koně především postojové, pohybové a mimické signály, lze říci, že koně se ve stádě dorozumívají smysluplným tancem s grimasami – pantomimou. Proto si musí člověk při styku s koňmi dávat pozor na své pohyby a jejich význam. Koně, kteří nejsou tak jako lidé specializováni na hlasovou komunikaci, mají velmi vytříbený cit pro postojové signály. To jim přináší řadu výhod, protože i ty nejprohnanější lháře často prozradí jejich mimovolní řeč těla a mimika. Koně není snadné obelhat, proto je komunikace s nimi pro mnoho lidí velmi frustrující. Ke koním lze hovořit jen činy. Sebevědomě klidným avšak rázným a cílevědomým vystupováním lze získat jejich respekt, správným a pevným rozhodováním v napjatých situacích a spravedlivostí vůdce, který je tvrdý na sebe stejně jako na jiné, dokonce i obdiv a důvěru. Koně jsou však velmi tvrdá zvířata stvořená k boji o přežití v nelítostných podmínkách a i když se jim domestikací trochu obrousily hrany, zůstal v nich pevně zakořeněný pud netrpět chyby a slabost vůdců, poddat se jen těm, kteří jsou skutečně silní.
Jezdec však musí být jen o stupínek nad svým koněm. Ve stádě je totiž výsostným právem vysoko postavených jedinců tělesná nedotknutelnost. Pokud chceme s koněm navázat blízký fyzický vztah (kterým jezdecké využití koně bezesporu je) musíme u něj navodit téměř pocit rovnocennosti (Maďarský trenér Barnabas Mandi rád zdůrazňuje, že latinský výraz pro koně equus vlastně znamená „rovnocenný“). Jedině mezi jedinci na velmi blízké sociální úrovní jsou přijatelné takové důvěrnosti, jako třeba péče o srst nebo společné odhánění much. Chceme-li tedy s koněm navázat blízký vztah, nesmíme vysílat příliš dominantní signály, ale zároveň nesmíme dovolit koni, aby je vysílal on. Je třeba udržovat v rovnováze signály, které ujišťují koně o naší náklonnosti (čištění srsti, laskání, podávání pamlsků, procházky za účelem pasení…) a signály, které nám pomáhají zajistit si potřebný odstup a v některých případech i nedotknutelnost (chovat se klidně a sebevědomě, udržovat autoritativní postoj a pevnou uvolněnost všech pohybů, spravedlivě trestat neomalenost koně v běžných situacích, ale ani do sebetvrdšího trestu nevnášet zbytečné emoce – trestat chladně, nedovolit koni probírat kapsy, vyžadovat disciplínu v boxu i při vodění). Tato rovnováha dává nezbytný základ další práci s koněm. Je zajímavé, že původ mnoha jezdeckých problémů lze vysledovat právě v nedůslednosti na této základní úrovni komunikace, která se na první pohled jeví mnoha lidem jako snadné až dětské vyjednávání typu něco za něco. Ve skutečnosti lze však plnohodnotný vztah mezi jezdcem a koněm s jeho emocionální hloubkou, nejednoznačnou rovnocenností a každodenní komplikovaností přirovnat snad jen k partnerskému soužití dvou lidí.
Mnozí jezdci se snaží udržet se svým koněm čistě profesionální vztah za účelem sportovní výkonnosti, jiní zase příliš lpí na vřelých projevech lásky a nemají to srdce nutit ho k vyšším výkonům. Žádný extrém v tomto směru nevede ke štěstí koně. Kůň musí mít v člověku oporu, zároveň se však musí cítit silný a užitečný. Člověk koni domestikací sebral jeho přirozený smysl života, kterým byl nikdy nekončící boj. Musí tedy jeho životu dát nový smysl svými požadavky, které nesmí být neúnosné, ale musejí pro koně vždy představovat výzvu. Kůň však musí za všech okolností jasně pociťovat, že ať od něj aktuální výkon vyžaduje jakkoli velké vypětí sil, jezdec do něj svým citem, soustředěním své inteligence a koordinací svých pohybů také vnáší vklad na hranici svých možností. V tom tkví pravá rovnocennost mezi jezdcem a koněm, která oběma přináší pocit štěstí.
Filip
