Jmenuji se Kristýna, je mi 33 let a několik let svého mládí jsem promrhala tím, že jsem byla zapšklá, závistivá kráva. Štvalo mě, že ostatní mají vlastní koně, více možností, mohou jezdit na drahá soustředění, že se nebojí (tak jako já), že jsou hezčí, hubenější, šikovnější a kdoví co všechno ještě. Pokud se objevila pohledná slečna na pěkném koni, s pravděpodobností hraničící s jistotou by mi v něčem vadila. Taky mě rozčilovalo, že i když ostatní mají tolik možností, často jezdí hrubě a bez ohledu na koně. Ani vlastně nevím, co mi vadilo více, jestli ti “dokonalí” nebo ti “špatní.” Na těch prvních jsem hledala mouchy, těm druhým jsem zase měla potřebu sdělovat, co si o nich a o jejich jezdeckém stylu myslím. A to tehdy ještě (díky za ty dary) nebyly sociální sítě. Tam bych se asi teprve vyřádila. Hádáte správně, ve stájových kolektivech jsem nebyla zrovna oblíbená.
Postupem času jsem se naštěstí dobrala k rozumu. Pochopila jsem, že můj svět není o těch ostatních, ale o mně. Že spokojenost mi nepřinese, když na tom druzí budou hůř než já. Smířila jsem se s tím, že vždycky bude někdo lepší, úspěšnější, hezčí a chytřejší. A strašně se mi ulevilo. Co víc, najednou se mi začalo dařit. Dokonce jsem se dopracovala do situace, kdy již nemám komu co závidět, protože jsem natolik šťastná ve svém světě, že to upřímně přeji i všem ostatním.
Stáje bývají často vysoce konkurenční prostředí plné emocí, nadějí, dřiny a energie upřené na dosažení našich cílů. Prosím, pojďme na sebe být milí. Pojďme si nezávidět, pojďme neshody řešit v klidu, pojďme nepomlouvat. Jistě, pokud dochází ke zjevnému týrání koní, je třeba zasáhnout. Pokud však opravdu chceme změnit jezdecký svět, začněme u sebe. Buďme příkladem, vzorem pro ostatní. Nenuťme nikomu svou pravdu, buďme připraveni na dialog. Pokud se systémem nesouhlasíme, vystupme z něj. Jezdíme přece hlavně sami pro sebe. Pouze vnitřně vyrovnaný člověk, který má uspořádán svůj vnitřní vesmír, může měnit svět k lepšímu. Buďme to my.
K.