Základním předpokladem dobré drezurní (či jakékoliv jiné jezdecké) práce je perfektní sed jezdce. K perfektnímu sedu neodmyslitelně patří správné dýchání, ač je bohužel velmi často opomínáno. Jezdci se všemožnými způsoby snaží ovládat koně rukama a nohama, přitom by si ušetřili mnoho energie a nepříjemností, kdyby správně dýchali.
Naším ideálem je soulad koně a jezdce, kdy jsou tito dva partneři spolu schopni spolupracovat na základě nejjemnějších pomůcek. Základním stavebním kamenem naší ideologie je správné dýchání. Ač tomu mnozí lidé nevěří, k určování rychlosti či zpomalování pohybu koně není třeba používat udidlo a otěže, tedy zasahovat koni do huby. Stačí jen dobře sedět a správně dýchat.
Pokud chceme koně zastavit či zpomalit, stačí uvolněně vydechnout většinu obsahu plic. Výdech je pasivní pochod, stěny hrudníku, břicha a bránice svou pružností vytlačí vzduch z plic při ztrátě napětí příslušných svalů (pilíře bránice, mezižeberní a prsní svaly), plný výdech v tomto smyslu zajistíme plným uvolněním svalů trupu. Na uvolněnost a pasivitu pohybového aparátu jezdce zareaguje kůň sníženým napínáním svých vlastních svalů a snížením energetické hladiny svého pohybu, tedy zpomalením. Pokud chceme, aby kůň pokračoval, dýcháme stejnoměrnými nádechy a výdechy, jejichž usilovnost by měla odpovídat energii, kterou od koně aktuální pohyb vyžaduje. Pokud požadujeme po koni zvýšení ruchu či přechod do vyššího chodu, sdělíme mu to svým hlubokým nádechem, spojeným s vypnutím hrudi, což způsobí zvýšený tonus svalů trupu a tedy upozorní koně na nutnost zvýšení energetické hladiny pohybu.
Dorozumívat se s koněm za pomocí dýchání jezdce není snadné, ale rozhodně ne nemožné, a tato technika působí na všechny koně bez rozdílu typu či temperamentu. Klade však vysoké nároky především na jezdce a ne jezdcovu práci se svým tělem.
Pouze jezdec, který dokáže volně a uvolněně dýchat, může dosáhnout uvolnění svého koně, protože napětí koně je vždy odrazem napětí jezdce. Jezdec, který se napíná, je strnulý, nedokáže uvolněně dýchat a je pro svého koně zásadní překážkou v uvolnění.
Dýchání
Základem správného dýchání je dýchání do břicha, ač většina z nás (a zejména ženy) má sklon dýchat pouze hrudníkem. Tento zlozvyk nás provází naším každodenním životem a odráží se i v našich jezdeckých výkonech.
Pro nácvik správného dýchání je ideální lehnout si na záda na rovnou podložku, netlačit bedra k zemi, zachovat přirozenou pozici těla. Poté se zhluboka nadechnout do hrudníku a následně vydechnout. Po vydechnutí naše spodní žebra netrčí směrem od břicha, ale hrudní koš jakoby uzavírají. V této pozici by žebra již měla zůstat a s dalším nádechem se nenadechneme do hrudníku, ale do břicha, kdy by náš dech měl směřovat nejen dopředu (tedy do vypoulení pupku), ale i do boků, ideálně i lehce do zad. Tím dojde k uvolnění břišních svalů, ale i svalů podél páteře.
Zdánlivě jednoduché cvičení se však stává velmi obtížným, pokud jej máme provádět soustavně, tento typ dýchání totiž vyžaduje určitou dávku soustředění, jinak se tělo vrací zpět ke svým špatným stereotypům.
Stejným způsobem bychom měli dýchat i na koni. Hlubokým nádechem a následným výdechem uzavřeme hrudní koš a pokračujeme v dýchání do břicha, které s každým výdechem uvolňujeme a pouštíme níže a níže ke kohoutku koně, čímž si zajišťujeme i dostatečné prohnutí bederní páteře. Břišní svaly správného jezdce by neměly být příliš vypracované, zejména tedy přímé břišní svaly. Ač to možná neodpovídá dnešnímu ideálu krásy, uvolněné břicho jezdce znamená uvolnění koně. Naopak napjaté břišní svaly jezdce se vždy odrazí v nevhodném napětí či strnulosti koně.
Pokud zvládnete uvolněně a pravidelně dýchat v kroku, pracovním klusu a cvalu, můžete si gratulovat a váš kůň to také rozhodně ocení.
Přechody a uvolnění
Jak již bylo uvedeno výše, pro přechod do nižšího ruchu, chodu či do zastavení jezdec vůbec nemusí (a ani by neměl) použít udidlo a otěže.
Hlubokým výdechem a uvolněním se (avšak za zachování pevného sedu) dáváme koni signál k jeho vlastnímu zpomalení a uvolnění. Zpočátku bývá pro jezdce toto cvičení poměrně náročné, zejména pokud jeho kůň byl doposud zvyklý zastavovat na tlak udidla v hubě a tahání za otěže. Ovšem koně velmi rychle přechodům na výdechy přivyknou, protože je jim nejen příjemné, že nejsou za hubu taháni, ale reagovat na tělo jezdce je pro ně velmi přirozené.
Jezdec však musí vyvinout značné úsilí, aby se se svým tělem naučil pracovat a koni dával svým uvolněním jasný signál. Zpočátku může zpomalení či zastavení na výdech trvat poněkud déle, ale při vytrvalém tréninku jsou kůň a jezdec schopni techniku výdechu a nádechu používat i při nejobtížnějších drezurních prvních, kdy je třeba velmi rychlých reakcí koně (tedy např. v přechodech cval-krok či cval-zastavení).
Pro koně je zpomalování či zastavování na výdech jezdce velmi příjemné a přirozené a nemůže se při něm stát, že by kůň ztuhnul, ztratil rovnováhu či koncentraci. O to více je však náročné na koordinaci a soustředění jezdce. Nicméně dobrý jezdec by měl klást vždy větší nároky na sebe, než na svého koně. Pracovat s koněm pomocí dýchání jezdce je také základem ježdění bez sedla a bez uzdění, kůň naučený na tyto nejjemnější pomůcky je potom snadno ovladatelný i bez otěží. Zpomalování a zastavování na výdech zvládnou naprosto všichni koně. Vlastní zkušenost nám potvrdila, že i koně zvyklí od svých jezdců na brzdění s mnoha kily v otěžích, se velmi rychle naučí na výdechy reagovat, když je jim tato možnost dána. Vše záleží, jako vždy, jen na jezdcích.
K+F
