V dnešní době, kdy již koně nejsou využíváni k práci či ve válce, často chybí cíl, pro který jsou vlastně trénováni. Jezdci nemají důvod nikam směřovat, již nepotřebují, aby na se na koně mohli naprosto spolehnout v bitvě či na dlouhých cestách. Trénink koní tak mnohdy probíhá bez jakéhokoli hlubšího smyslu. To je bohužel také jedna z příčin úpadku jezdecké kultury.
Proč s koněm každý den pracovat zcela stejně, stereotypně s ním pobíhat dokola po jízdárně, chtít po něm stejné věci, stejně ho tahat za otěže a stejně ho okopávat s výmluvou, že jsem pouze “hobby jezdec” a proto trenéra nepotřebuji? Proč ho při drezurním výcviku stále drtit na silných pomůckách a pod často hrubým tlakem z něj dolovat cviky? Jaký má taková práce smysl a kam směřuje?
Každý jezdec by měl mít vizi, co by chtěl s koněm dokázat, a měl by mít ideály, kterým se chce přiblížit. Jinak se nemůže nikdy nikam jezdecky ani osobnostně posunout a ze svého koně vytvoří znuděného rebela, či rezignovanou prázdnou nádobu.
Každý kůň má určité schopnosti, některý má potenciál do vysokého sportu, jiný má zdravotní omezení. S každým koněm se ale dá smysluplně pracovat a každá taková práce, ať už jde o cviky vysoké školy či o komunikaci ve volnosti, může jezdce velmi obohatit.
Jaká je tady naše vize?
Věříme, že koně je třeba vést k samostatnosti a zodpovědnosti. Proč koni stále stahovat hlavu dolů či mu pilovat jazyk udidlem, když je možné koně naučit, že v určité pozici, se mu jezdec ponese lépe a pohodlně, a vysvětlit mu, že je v jeho zájmu se nosit kulatý? Koně jsou velmi inteligentní zvířata a pokud jsou jim tyto principy důkladně a smysluplně vysvětleny, rádi je vezmou za své.
Stejně tak nemá smysl na koně stále tlačit, okopávat ho, oplácávat tušírkou, snažit se ho za každou cenu silou nacpat do drezurních cviků. Naším cílem je pomůcky, které směřujeme ke koni, stále zjemňovat a zlehčovat, až do fáze, kdy kůň reaguje zdánlivě pouze na naši myšlenku. Není to příjemné jen nám, jezdcům, ale i koním, kteří instinktivně bojují proti tlaku, ale pomůcky založené na jemných dotycích a dýchání jezdce přijímají ochotně a bez odporu.
Někdy se ovšem jezdec dostane do situací, kdy na koně musí přitlačit (aby například zareagoval na neposlušnost koně, která ovšem nepramení z jezdcových chyb, ale čistě z lenosti či rebelie koně). Konflikty jsou běžné v každém partnerském vztahu, tedy i ve vztahu jezdce a koně. Ovšem trest nikdy nesmí přerůst etickou a rozumnou míru a vždy musí svou intenzitou odpovídat intenzitě konfliktu. Dle našich zásad by žádný konflikt neměl být řešen nevhodnými zásahy v koňské hubě (procukávání udidla či tahání zpět nepřichází v úvahu za žádnou cenu, jedinou přípustnou možností (a to ještě velmi omezeně!) je nastavení vysoké ruky, kdy kůň si sám narazí na udidlo, aniž by mu bylo v hubě cukáno a aniž by byl tahán za otěže).
Na prvních tréninzích se proto snažíme koně a jezdce senzitivizovat – okopaní a dotahaní koně často na jemné pomůcky zpočátku nereagují, a stejně tak mnozí jezdci používají příliš mnoho síly a tlaku, aniž by to bylo zapotřebí. Teprve pokud jezdec s koněm dokáží komunikovat jemně a lehce, mohou posoupit dál a začít s drezurními cviky. Ale i do budoucna jsou jezdci stále motivováni zjemňovat a zlehčovat své pomůcky – všichni máme tendenci v obtížnějších drezurních cvicích stupňovat nátlak na koně, ač je to zbytečné a naopak to vede pouze k tuhnutí koně a k jeho odporu.
Naším cílem je vychovat z koně sebevědomého, důvěryhodného, fyzicky silného, duší svobodného, ochotně spolupracujícího partnera, se kterým nás pojí hluboké přátelství a vzájemný respekt. Teprve takový kůň dokáže svému člověku otevřít netušené obzory jezdeckého umění.
Každý jezdec by měl mít svou vizi a své ideály, ke kterým směřuje, teprve poté je jeho práce smysluplná. Ať už má jakéhokoliv koně, ideál lehkosti a jemnosti je dosažitelný pro každého.
K.
