Každá z těchto čtyř fotek, pořízených jen pár okamžiků od sebe, by měla zcela jiný význam osamocena, než když jsou v zájemné souvislosti. Asi by ode mě bylo strategičtější, zveřejnit jen poslední dvě a připsat k tomu, že naše tréninky jsou vždy jen zalité sluncem, ale o tom tahle stránka není. Je o našem drezurním výcviku koní, jakým je ve skutečnosti.
V poslední době se rozmáhá trend naprosto kritizovat jakoukoli známku nespokojenosti či nevole koně ve výcviku (“Ale on se u toho šklebí! On švihl ocasem! Jeho oko mi připadá nespokojené!”). Považuji se za člověka, který bude stát vždy v první řadě, pokud jde o hájení zájmů koní. Ideálem je vždy spokojený, silný, sebevědomý kůň, avšak to neznamená, že cesta k tomuto ideálu musí být zcela bezkonfliktní. Ano, čím méně konfliktů, tím lépe, ovšem konflikt sám o sobě vždy neznačí, že jezdec selhal.
Drezura je o komunikaci. Komunikace není jen o shodě, ale o formulování požadavků, vyjadřování názorů, diskuze o nich, ale třeba i nesouhlasu. Nejdůležitější na komunikaci je, aby byla otevřená a aby se protistrana (zde kůň) mohla svobodně vyjádřit. Pojďme ke komentáři přiložených fotek.
Jsem na nich zachycená se svým koněm Gallardem. Gallardo je 6 letý kříženec PRE (typ cartujano) a Slezského Norika. Je velice silný, sebevědomý, odvážný, ve vztahu k ostatním koním dominantně – agresivní a svůj názor se nebojí projevit, nehledě na okolnosti. S lidmi neměl nikdy žádné špatné zkušenosti a je proto velmi přátelský a spolehlivý. Momentálně má z technických důvodů delší zimní prázdniny a pracuje málo, přičemž čím méně pracuje, tím intenzivnější má pocit, že už vlastně zdivočel a nikdy nic dělat nebude.
Na prvním snímku vidíte jeho reakci na můj požadavek, aby alespoň naznačil shromáždění (jako na piaffe, ale piaffe jako takovou jsem neočekávala, šlo mi o ukázání snahy a spolupráce). Jeho reakce byla jasná – “Sežeru tě! Lekni se mě a uteč!” Funguje to totiž na koně, proč by to nefungovalo na mě? Na první pohled možná vidíte agresivně reagujícího koně, což by značilo velký výcvikový problém a zřejmě i špatný přístup k tréninku. Ovšem podíváme-li se ještě jednou, zjistíme, že to nebude tak horké. Gallardo sice otevírá hubu, jakože mě chce postrašit kousnutím, ale neukazuje zuby. Staví se na zadní, aby byl větší a nebezpečnější, ovšem zůstává ve svém prostoru a nenarušuje můj. Uši má dozadu a šklebí se, ale přece jen tak napůl a opatrně, protože ví, že tato reakce není ideální a spíše zkouší, co to se mnou udělá. Znám ho od jeho jednoho roku, a proto vím, že mi absolutně žádné nebezpečí nehrozí. Krásně to demonstruje jeho výraz na druhém snímku: “Tak z tebou to nic nedělá? Aha…” Má reakce na jeho strašení bylo jen mírné slovní pokárání a opakování původního požadavku, aniž bych jakkoliv uhnula či změnila pozici (což je hezky vidět na fotkách).
Na třetím snímku již Gallardo provedl to, o co jsem ho původně žádala, ač je na něm vidět, že ho to obtěžuje a považuje to za přímý útok na své ego, které je plně v zimní rekreaci. O jeho ego, totiž v tomto konfliktu hlavně šlo. Po náznaku spolupráce a snahy následuje pochvala.
Co z toho tedy plyne? Konflikt není vždy na škodu. V tomto případě jsme si s Gallardem vysvětlili, že strašením si nepomůže a není to cesta, která povede k úlevám. Pro mě je jeho reakce signálem, abych se zamyslela nad tím, zda mé požadavky nejsou přemrštěné. S čistým svědomím můžu říci, že v tomto případě tomu tak skutečně nebylo. Ovšem zamyslet se nad reakcemi koně je základní povinností jezdce zcela vždy. Konflikt by měl jezdce s koněm posouvat dál, naučit je něco o sobě a o vzájemném respektu. Není proto pokaždé na škodu. Nesmí být ale přítomen ve formě soustavného či déletrvajícího napětí a stresu v tréninku (jak vidíte na fotce 4, oba jsme po konfliktu zcela klidní). Kůň také nesmí reagovat nepředvídatelně, šklebit se na jezdce v boxe či ve stáji, při běžné manipulaci, v normálních situacích. To by pak byl zcela jiný příběh.
K.
