V poslední době se potýkám s něčím, co bych mohla nadneseně nazvat pedagogickou krizí. Čím více informací o koních jsem schopna pojmout, čím více zkušeností získávám a čím více do koňského světa pronikám, tím více chápu, jak je tato zkušenost těžko předatelná, nepřenositelná. Cesta ke koňské duši je nesmírně obtížná, náročná, dlouhá a každý kousek poznání je vykoupen značnou duševní námahou, někdy až bolestí, kdy se jezdec musí přerodit v osobnost, se kterou je kůň schopen komunikovat.
K tomu v kontrastu však žijeme ve společnosti, která vyžaduje rychlá a snadná řešení, zjednodušené informace a očekává, že na vše je odborník, který za nás zařídí, co bude třeba. V jednom rozhovoru si jeden český myslitel povzdechl, že lidé dnes zcela opouštějí odpovědnost za své činy. Očekávají, že když si zaplatí, budou naučeni, když se koně „rozbijí,“ budou „spraveni.“ Že když kůň nevyhovuje, je možno ho vyměnit. Protože tak to funguje. Vše je možné reklamovat, zahodit, opravit, pozvat si odborníka a předat mu problém.
Bohužel (či snad bohudík?) koňský svět takhle nefunguje. Koně odmítají přijmout naše dogmata a lidský pohled na svět. Jejich duše stále fungují na starých přirozených přírodních principech. Mnoho z nich, a někdy mám pocit, že valná většina, se uzavře do sebe, vytvoří si svůj vlastní svět a rezignuje na snahu, najít u lidí pochopení a porozumění.
Jak to vše souvisí s mou „pedagogickou krizí“? Často se na mě obrací jezdci a majitelé koní se zdánlivě jednoduchými otázkami. „Jak přiměju koně, aby se při cvalu na levou ruku ohýbal? Jak mám začít jezdit bez uždění? Jak koně naučím to a to? Jak mám udělat…?“ Očekávají ode mě jasnou, stručnou a účinnou odpověď. Očekávají, že přijdou domů, sednou na koně, rychle aplikují a ono to zafunguje.
Čím více toho však o koních vím, tím více jen zoufale krčím rameny. Ne snad, že by nešlo odpovědět, ale nelze odpovědět rychle, stručně a jednoduše. U koní totiž vše souvisí se vším. Bývá velmi obtížné najít vlastní příčinu problému. Vykřiknout do světa jednoduchou radu umí dnes každý, hlavně každý s přístupem na internet. Ovšem to není náš styl. Rady od boku obvykle řeší jen následek nikoliv příčinu. A příčina může být skryta velmi rafinovaně, nejčastěji bývá problém v jezdci, ne v koni, v jeho celkovém přístupu ke koni a nikoliv v konkrétním cviku, v jezdcově hlavě a ne v těle.
Proto čím více otázek dostávám a čím více zkušeností mám, tím častěji jen krčím rameny. Ne proto, že by nebylo možno najít odpověď. Někdy už prostě jen nemám sílu vysvětlovat, že vše je mnohem složitější, než se zdá. Že u koní se musí pátrat po příčinách a nenechat se zmást zdánlivě jasnými jednoduchými řešeními následků. Že řešení daného problému může trvat podstatně déle, než si jezdec představuje a bude klást nároky především na jezdce a ne na koně.
Když jsem pronikla do základů vědění o koních, tak, jak mě dlouhá léta učil Filip Kološ a jeho koně, nadchnula jsem se. Chtěla jsem vykřičet do celého světa, jak úžasný svět koní je, jak k nim lze nalézt cestu a jak s nimi lze pracovat bez nátlaku a násilí, svobodně. Filip mé nadšení často krotil a já nechápala proč. Dnes už mu rozumím. Měla jsem tendence všechny poučovat, vysvětlovat, bránit koně týrané špatným ježděním, přesvědčovat jejich jezdce, že to jde jinak, snažila jsem se argumentovat na internetových diskuzích. Domnívala jsem se, že když mám přeci pravdu, ostatní tomu musí porozumět. Mýlila jsem se a ztrácela tak spoustu energie a iluzí. Těžce jsem nesla křivá obvinění týkající se našich metod a neskutečně nespravedlivé lži, které o nás a našich metodách šířili lidé, kteří nás buď nikdy neviděli, anebo jsme je zklamali tím, že jsme nedokázali na jejich přání spravit jejich koně, ale naznačili jsme jim, že problém je v nich samých.
Poučila jsem se a pochopila, že takto ničeho nedosáhnu. Rozhodla jsem se jít pozitivní cestou, nepřesvědčovat, neargumentovat, ale prezentovat naši práci, naše cesty a naše dílčí výsledky, inspirovat, motivovat. Sdílet naši radost a krásu našich koní. A občas napsat nějaký ten článek a doufat, že třeba někoho pomůže navést na (dle našich metod) tu správnou cestu.
O to více však bývá frustrující, stojí-li před námi člověk zcela nedotčen našimi principy a metodami a doufá, že bude naučen. Že bude opraven, nastaven, poučen, že brzy dokáže se svým koněm to, co viděl na našich videích. Možná jsem zbytečně pesimistická, ale domnívám se, že jen málo jezdců je však ve skutečnosti ochotno obětovat koním tolik, aby „to začalo fungovat.“ Tolik času, tolik energie, tolik lásky, tolik pokory, tolik peněz, tolik odvahy. Naše metoda totiž nevychází pouze z jezdecké techniky, která sice je zásadní, ale navazuje na základ, který stojí na vztahu jezdce a koně. Naučit někoho mít patu dole zvládneme rychle, ovšem naučit někoho porozumět jeho koni, dýchat s ním a cítit ho, to není otázkou pár lekcí, ale dlouhého náročného procesu. Možná to zvládne jeden z deseti, možná jeden ze sta.
Proto se omlouvám všem, kterým nejsem schopna rychle odpovědět na jejich dotazy. Snad mi to odpustíte a pochopíte, že takovými radami bych pouze zrazovala principy naší metody. Proto se nehádám na internetových diskuzích a nereaguji na nesmyslnou kritiku a hloupé útoky. Proto se nesnažím zjednodušit naše metody tak, aby byly „přístupné masám.“ Naopak, domnívám se, že porozumět může jen velmi úzká skupina lidí. Přesto věřím, že časem se bude rozšiřovat a že lidí ochotných myslet a cítit bude přibývat.
Také proto jsem se pustila se do psaní pojednání o jezdcích, o tom, jak se mohou zlepšit, o tom, jak hledat a najít cestu, o tom, jak na sobě pracovat. Možná z toho bude kniha, možná jen série článků na pokračování, uvidíme. Snad mi to pomůže překonat mou pedagogickou krizi a bude mě to nadále motivovat ve snaze inspirovat ty, které naše práce zajímá. Uvidíme 🙂
K.
