Nedávno jsem byla na tréninku svědkem typické jezdecké situace. Jezdkyně měla za úkol vést koně po velkém kruhu a také občas projet malý kruh. Zdá se to být cvikem poměrně jednoduchým, ovšem to by v roli pedagoga-koně nesměl být obsazen Gallardo. Znáte takový ten typ učitele, se kterým je výborná zábava, u táboráků nadhazuje nejlepší fórky, je milý, vtipný, ale pak přijde písemka nebo zkoušení a on vás nemilosrdně rozmete na prach? No tak to je přesně Gallardo.
Zmiňovaná jezdkyně je velmi šikovná, ale přinesla si z minulosti několik klasických zlozvyků, které jsme na obvyklých komerčních jízdárnách získali snad všichni. Třeba ten, že pro zatočení koně prostě zatáhneme za vnitřní otěž. Drcení jezdců na tomto nešvaru je Gallardova specialita. Jakožto vzdělanec ví, že správně zatočen má být rameny za podpory vnějších pomůcek, takže na tahací akce vnitřní otěží spolehlivě reaguje odchodem přes plec na druhou stranu, než by si přál jezdec. Jezdkyně tedy měla nelehký úkol, bojovat se svým zlozvykem, který jí velel tahat dovnitř, a zároveň se snažit naslouchat mým pokynům o práci s rameny a vnějšími pomůckami. Snažila se a snažila se opravdu hodně. Ale jak to tak bývá, když se příliš snažíme, ani si nevšimneme, že naše pomůcky neúměrně zesilujeme. Za chvíli už se s Gallardem v podstatě tahali o to, kdo koho kam převeze, přičemž Gallardo pochopitelně nemilosrdně vítězil.
Situace vypadala poněkud ztraceně. Jezdkyně se sice dopracovala k tomu, že pomůcky udílela koni více méně správně, ovšem ten na ně nereagoval. Vystřídala jsem proto jezdkyni na chvíli v sedle a i mě nejdříve zmátlo, že Gallardo se chová, jako kdyby vše zapomněl. Motal se ze strany na stranu, nevnímal, neposlouchal. Brzy jsme se však sladili a začal fungovat jako obvykle. Předváděla jsem jezdkyni, jak si představuji, aby kruhy a obraty prováděla, co k tomu potřebuje a říkala jsem jí, co v každý okamžik dělám. Rychle jsme se dopátraly příčiny potíží.
Jistě si všichni vzpomenete, jaké je to hrát na zvonkohru. Cílem je dotknout se hracího kamene tak, aby vydal libý, zvonivý zvuk. Toho však dosáhneme pouze správnou technikou úhozu. Tedy lehkým klepnutím, kdy se palička od kamene pružně odrazí. Pokud použijeme moc síly, ozve se rána, nepříjemný tón. Přitlačíme-li na zvonkohru paličku silou, aniž bychom jí dopřáli jemný odraz, nestane se vůbec nic. Můžeme tlačit, jak chceme, přesto se tónu nedočkáme.
To se přesně děje s našimi pomůckami, které směřujeme ke koni. Pokud na něj tlačíme, přetahujeme se, pereme se s ním, nedočkáme se lehkosti a požitku z uměleckého dojmu. Správná pobídka musí přijít, jemně se odrazit a odeznít, stejně jako palička na zvonkohře. Pokud pouze působíme a nedáme prostor k rezonanci našich tónů/přání/pokynů, kýženého výsledku se nedobereme. Je pak snadné propadnout frustraci a místo zjemnění se a zklidnění naopak zesílit a přitlačit.
Pobídka musí přijít, zaznít a odeznít.
Toto podobenství mezi udílením pobídek a hraním na zvonkohru jsem přednesla oné jezdkyni. Ihned ho pochopila a začala správně aplikovat. Bylo by tak snadné zlobit se na koně a stupňovat sílu. Jenže kůň měl pravdu. Všeho bylo moc – tlaku, snahy, pobídek a on prostě ztratil chuť a motivaci na ně reagovat. Ve chvíli, kdy začali s jezdkyní pracovat znovu a s lehkými pomůckami, Gallardo opět spolupracoval.
Takže až se budeme příště zase s koňmi dohadovat o tom, kdo koho přepere, snad nám v hlavě zacinká líbezný tón zvonkohry a my si vzpomeneme, že to všechno můžeme zahrát i trochu jinak. 🙂
K.
