Nikdy nezapomenu na legendární výrok mé tělocvikářky, která – když viděla, jak těžce se zvedám ze země tělocvičny, kam jsem si na chvíli sedla – se otázala, proč se tak divně hýbu. Odpověděla jsem, že mám po náročném jezdeckém tréninku. Její reakce byla okamžitá: „Vždyť na koni se jen vozíš! Tak nesimuluj.“ Každý můj bolavý sval (a že jich bylo) měl chuť jí sdělit, jak moc se plete. Ale nemělo to cenu. Kdo nepoznal, nepochopí.V době, kdy jsem se seznámila s Filipem, jeho koňmi a panem Šandou, který nás toho času trénoval, se týdny odehrávaly dle klasického scénáře – čtvrtek trénink, v pátek velmi omezená schopnost pohybu, v sobotu neschopnost pohybu, neděle, pondělí a někdy i úterý bolest všech svalových skupin, středa v pohodě a čtvrtek trénink. A vše nanovo. Je to už 10 let, ale přesto je to nezapomenutelné. Nebyla jsem přitom žádným začátečníkem v pravém smyslu slova, jezdila jsem už pátým rokem, ale bylo to takové polodivoké ježdění na pochybných jízdárnách s trenéry bez jakékoliv kvalifikace a bez znalosti jezdecké kultury.
Mé jezdecké myšlení bylo tedy omezeno na klasické „kopni a jede to, zatáhni a zatočí to a zatáhni víc a možná to i zastaví.“ Dodnes nechápu, jak je možné, že jsem své dětství u koní přežila pouze s jedinou zlomeninou pažní kosti. Přízní osudu jsem se však dostala do povolaných rukou a začala se vše učit znovu. Jemní a přiježdění koně, které jsem měla k dispozici, ze mě museli být celkem rozhozeni. Ač jsem si myslela, že ledacos umím, odmítali mi naklusávat i zatáčet, nacválat se mi podařilo až po pár měsících. Byla jsem zoufalá. Neposlouchalo mě mé tělo (o těle koně ani nemluvě), nedokázala jsem zkoordinovat své končetiny, drncala jsem v sedle, propadala jsem zoufalství a přišla o poslední iluze, co se mého jezdeckého „umění“ týče. Velký dík patří mým čtyřnohým partnerům Venouškovi, Taloškovi a Klifíčkovi, kteří se mnou měli obrovskou trpělivost a pochopitelně i panu Šandovi, za spousty hodin, co se mnou strávil na jízdárně.Když se mi po dlouhých měsících bolesti fyzické i duševní konečně začalo dařit, vstoupil do našeho života Bon Voyage a mé pracně vybudované chabé jezdecké sebevědomí rozcupoval na mikroskopické kousíčky a odfrkl do dáli. Proces učení začal znovu, v podstatě téměř od nuly. Musela jsem se vrátit na lonž, učit se naklusávat i nacválávat, připadala jsem si na jeho zádech jako pytel… no řekněme brambor. I mou psychiku uměl rozložit na atomy, téměř každou hodinu, co mě na něm Filip trénoval, doprovázel můj pláč. Bála jsem se ho a Bon Voyage se tím náramně bavil. Vybudovat si vztah s ním mě stálo spoustu energie, sebezapření a obrovskou dávku pokory. Nicméně otevřel mi zcela nové obzory. Donutil mě se dívat na koně jinýma očima, donutil mě pracovat na sobě, donutil mě číst všemožné knihy, jen abych dokázala porozumět tomu, co mi chce říct, donutil mě přemýšlet. Donutil mě uznat, že kůň sděluje vždy pravdu. Na jednu hodinu, co jsem trávila na jeho hřbetě, padlo 20 hodin přemýšlení o tom, co a jak dělat lépe.
A pak vám někdo řekne, že se na koni jen vozíte.. No nezabili byste ho? 🙂
Jezdectví má totiž neskutečně mnoho rozměrů. To že člověk na koni sedí a veze se, je jen pomyslnou špičkou ledovce. Pracovně bych si dovolila rozdělit potřebné dovednosti do třech oblastí.
První z nich je SCHOPNOST OVLÁDNOUT VLASTNÍ TĚLO.
Jezdectví vyžaduje koordinaci snad všech svalů, co v lidském těle existují. Nestačí mít dobrou „kardio“ kondici, ani silné svalstvo, je to daleko komplexnější. Sofistikovaná drezura vyžaduje, aby jezdec dokázal své tělo zpevnit, a přesto musí zůstat pružný. Musí zvládnout aktivovat pouze určité svaly, být schopen udržovat a měnit napětí v různých částech těla, musí každou končetinou provádět jinou činnost. Potřebujeme vlastně ovládat své tělo podobně jako tanečníci, jogíni a atleti, ti všichni dohromady.Mozek nám v tom však dost často brání a lže nám o pozici našeho těla či odmítá posílat signály tam, kam chceme a kdy chceme. Naučit se ovládat své tělo, koordinovat pohyby a vytvořit zcela nová nervová spojení je úkolem více než náročným. Příliš mnoho jezdců na tento proces rezignuje a snaží se všemožně si ulevovat a hledat nejsnadnější cesty, jak se na koni udržet a jak ho ovládat. Vždy je to ale na úkor jezdeckého umění. Jezdectví je soustavná dřina, stále se je kam posouvat, stále je co zlepšovat a vždy se najde něco, co ještě neumíme dost dobře.
Druhou, nesmírně důležitou jezdeckou dovedností je SCHOPOST VLÁDNOUT SVÉ MYSLI.
I když už je jezdec schopen ovládat své tělo, nemá zdaleka vyhráno. Hlava je stejně důležitá, ne-li důležitější. Jezdecký mozek má mnoho nesmírně důležitých úkolů. Koně jsou stádová zvířata naprogramovaná pro život v rámci hierarchii skupiny. Vůdčí jedinec má zodpovědnost za bezpečnost všech ostatních členů a ti mu za to prokazují úctu a poslušnost. Stejný vzorec kůň hledá i ve vztahu k člověku. Pokud ve svém pánovi kůň nenajde autoritu dostatečně silnou, aby mu byl ochoten přenechat starost o svou bezpečnost, nebude mu prokazovat poslušnost. Kůň bude respektovat pouze silného vůdce. Silný však rozhodně neznamená surový.
Síla vůdce spočívá dost značnou měrou v síle jeho osobnosti. Člověk nemůže svou fyzickou sílu srovnávat se silou koně (pokud nepoužije nástroje, způsobující koni bolest), a proto právě v naší mysli se skrývá recept, jak přesvědčit koně o našich kvalitách, aby byl ochoten nás následovat. Jezdec by měl mít zdravé sebevědomí, měl by vystupovat asertivně, za každou cenu zachovat klid, nesmí nikdy jednat s koněm v hněvu, nesmí se nechat rozčílit či vyprovokovat. Kůň ocení vůdce spravedlivého, konsistentního ve svých požadavcích, trestajícího pouze pokud je to nutné a v rozumné míře.Je častou iluzí především „paniček,“ že kůň si zamiluje jezdce hodného, který ho bude rozmazlovat a ustupovat mu. Ani ve stádě nevládne kůň, který na ostatní šišlá a podlézá jim. Vládne kůň s největší silou osobnosti, což se u koní převážně pojí i se silou fyzickou, ale nemusí to být pravidlem. Především koně přecitlivělí a slabí uvítají vůdce, na kterého se mohou spolehnout. Pokud takového nemají, zodpovědnost za pomyslné dvojčlenné stádo koně a jezdce jsou nuceni přijmout oni. To může vést k dost nebezpečným situacím pro obě strany, protože slabí koně mají tendenci jednat panicky, čímž ohrožují sebe i své okolí.
Podobnou filosofii razí například i Klaus Ferdinand Hempfling, který pořádá workshopy pro jezdce, kde je učí najít cestu k sobě a následně i ke koni. Tento jezdecký koučink dle mého názoru teprve zažije svůj vzestup, protože psychologická a filosofická rovina jezdectví bude přitahovat čím dál více osvícených jezdců. Možná je to jen moje optimistická vize, nicméně každému mohu doporučit zajímat se i o tuto stránku práce s koněm, otevře vám to zcela nové obzory a najdete tak cesty do duše koňské, i do své vlastní. Někdy je to proces dost bolestivý, nicméně nesmírně cenný s úžasnými výsledky.
Poslední dovedností, o které bych se chtěla zmínit, je SCHOPNOST CÍTIT A SPOLUPRACOVAT.
Je to rovina, ve které mají jezdci snad největší rezervy. Nepochybně tomu přispívá i naše uspěchaná doba plná techniky, kdy člověk již není nucen poslouchat své smysly a intuici, ale plně se oddává přístrojům, které mu vjemy zprostředkují v obrazech či číslech. Koně však spoléhají na svůj cit a na své smysly, a proto pokud se jim chceme přiblížit a porozumět jim, musíme zlepšit komunikaci s nimi právě v této rovině. Velkou inspirací a pomyslným „nakopnutím“ pro mě byla kniha „The Zen of Horse Riding“ od Ingrid Soren. Autorka tam popisuje svou cestu ke koním, a ač je to kniha poměrně „laicky“ psaná, co se jezdectví týče, utkvěla mi v hlavě její myšlenka, že je třeba „open the tunnel“ – čili otevřít pomyslný komunikační tunel mezi jezdcem a koněm. Začít cítit, naslouchat, vnímat.
Jezdec by měl umět vnímat každý pohyb koně, každý jeho nádech i výdech, napětí v jeho těle, nejjemnější odstíny jeho nálady. Zní to krásně, ale vyžaduje to obrovské soustředění, odhodlání, trpělivost a dlouhý proces učení. Znamená to odsunout na čas své ambice a představy o tom, co by kůň měl a jaký by měl být a namísto toho začít naslouchat a snažit se mu porozumět. Naše trénující proto nevedeme cestou příručkových pokynů, ale učíme je cítit koně a reagovat na něj. Drezura by neměla být monologem, ale dialogem.
Další metou je pak přimět koně spolupracovat s člověkem ne ze strachu z bolesti, která mu bude způsobena, pokud neuposlechne, ale proto, že je mu lidská společnost příjemná a proto, že ho spolupracovat s člověkem baví. Jezdec se pro koně musí stát natolik zajímavým partnerem a natolik dobrým přítelem, že bude ochoten věnovat mu svou pozornost a svou energii. Jezdectví je neskutečně obohacující obor, který má potenciál obrovsky rozvíjet naši fyzickou, psychickou a emocionální stránku. Komunikace s koňmi nám může pomoci budovat a posilovat naše osobnost, zvýšit naši vnímavost k okolnímu světu, naučit nás naslouchat a cítit, což jsou kvality, které velmi rychle najdou své uplatnění v našem každodenním životě i mimo stáj. Kůň je naším nejspravedlivějším a nejpřísnějším soudcem, který pro nás může udělat daleko více, než celý tým psychoterapeutů. Pokud mu to ovšem dovolíme.
K.
