Specielní hlediska k výchově a výcviku remonty
Kvůli přehlednosti se v teorii rozvrhuje remontní výcvik na dvě až tři období. V práci nemá však valný význam vtěsnávat přiježďování remont do krabiček, z nichž každá představuje nějaké období.
1.) Postup a zvyšování úrovně výcviku závisí na několika faktorech, z nichž se každý může projevit jako zvláště vydatná podpora, jindy jako nevítaná brzda.
Faktor čas: Není lhostejno, zda je k dispozici jedna nebo dvě hodiny pro denní lekci, zda je celý remontní výcvik naplánován na jeden nebo dva roky. To musí mít cvičitel předem dohodnuto s vedením oddílu a svědomitě vypracovat program alespoň týden dopředu. Žádnou šablonu však! Nejedná se tu o výrobu součástek pro mrtvý stroj, nýbrž o živé bytosti.
Faktor remonta: Pastevně odchovaná je od útlého mládí účelně krmena a dána jí možnost takřka neomezeného pohybu na čerstvém vzduchu. Pochopitelně, že je tím daleko příznivěji připravena pro výcvik fysicky i psychicky, nežli remonta, která prožila své mládí převážně ve stáji a mnohdy při nuzném krmení.
Faktor jezdec: O vhodnosti remontního jezdce rozhoduje hlavně: temperament, nebojácnost, vztah ke koni, trpělivost, svědomitost, technická úroveň i tělesná váha.
Faktor pracovní prostředí: Plynulý výcvik vyžaduje, aby byl k dispozici terén, cvičná plocha i s překážkami a krytá hala. Rozmanitost a střídání pracovního prostředí rozšiřuje zkušenost remont a podporuje jejich zájem o práci.
Faktor cvičitel: Za klíčové požadavky považuji: velké zkušenosti v sedle z výcviku remont a dobrou duševní vyváženost od začátku do konce každé výcvikové lekce. Získání ostatních kladných vlastností je při dobré vůli píli a sebekázni v rukách každého zájemce o tuto činnost.
2.) Bezpečnost práce – cvičitel přejímá přinejmenším morální zodpovědnost za uchování zdraví jezdců a svěřených remont. Práce musí být proto vedena prozíravě, požadované výkony v souladu s okamžitými možnostmi člověka i koně.
Před každou lekcí má cvičitel zajistit nezávadnost výstroje jezdce i koně, během práce netrpět nekázeň jezdců a věnovat zvláštní pozornost remontám, které mají nějaké zlozvyky. Tím se podstatně sníží riziko, které je vždy spojeno s výcvikem koně vůbec a remonty obzvlášť. Bylo by však pokrytecké tvrdit, že sebepředvídavější opatření spolu s jezdcovou technickou zdatností chladnokrevností a schopností rychle a správně se rozhodnout, mohou zabránit vzniku ošemetných situací. Ty se dají mnohdy řešit uspokojivě jedině odvahou. Bez odvahy, rodné sestry riskování není remontní jezdec víc než chabý průměr.
3.) První období výcviku remont: Dosud neznámé požadavky člověka vzbuzují u remonty nedůvěru a někdy i strach. To silně ovlivňuje i fysické reakce remonty. Proto již od přípravy prvního nauzdění, nasedlání i obsednutí remonty řídit práci tak, aby se vše odvíjelo v klidu. V hlavních rysech to znamená volit nehlučné prostředí, vyvarovat se náhlých pohybů, nestrašit koně pokřikem, spořivě a s krajní opatrností používat bič. Tahání otěžemi, neohrabané zacházení a zatěžování hřbetu, hrubé pobídky holeněmi a bičíkem způsobují remontě bolest, vyvolávají její bezradnost, zvyšují podrážděnost a mnohdy provokují i zoufalou obranu.Je výhodné pro několik počátečních lekcí používat jak vodiče remont klidného a spolehlivého koně, v jehož sedle je zkušený jezdec.
Po dvou-třech lekcích, bylo-li vhodně postupováno, pochopí remonty zhruba základní požadavky. Tu pak je účelné vyjet v terén v houfu za vodičem. Cvičitel jede za houfem, odkud má přehled a možnost jednání. Mírné požadavky na fysickou námahu. Během vyjížďky případně sesednout, upravit sedlání a dopřát odpočinek.
Při tomto postupu nabývají remonty mnohdy až překvapivě rychle důvěru a přijímají zatížení hřbetu jako samozřejmost. To je první krok k celkovému uvolnění a tím docílení plynulého pohybu. Klidný, bystrý výraz oka je vždy spolehlivým ukazatelem spokojenosti koně, nehlučné pohyby příznakem uvolněnosti. Výbuchy rozpustilosti, prohnuté ocasy, obrácené krky a neuspořádané pohyby prozrazují, že soustředěnost jezdců na práci a jejich technika nemá patřičnou úroveň, anebo jsou požadavky na koně přemrštěné (nevhodný ruch, ostré obraty, obtížný terén apod.). Již v takových situacích se výrazně projeví, zda se umí cvičitel „dívat“ a tak správně odhadnout vhodný zákrok.Jedině klid a spořádaný pohyb podporuje výcvik. Vše ostatní koně kazí, vytváří neřešitelné situace pro jezdce i cvičitele a zvyšuje nebezpečí úrazu.
Cválání: Vládne-li klid a ochota jít plynule vpřed, nastal vhodný okamžik pro první cválání. Je výhodné několik prvních lekcí absolvovat v terénu. Cválat na přímé čáře, na vhodné půdě, nevyžadovat samozřejmě naskočení na určitou nohu, reprisy po 500m. Ohrazené plocha je málo vhodná pro první lekce cvalu. Obraty a zvláště cválání na nesprávné noze v nich klade velké požadavky na vyvažování remonty, šimrá jí nervy a tak otevírá cestu ke křižování a samovolnému zrušení cvalu.Zaskočení do cvalu vyžadovat stupňováním rychlosti klusu, přechod do klusu zmírňováním rychlosti cvalu. Přechody vyžadovat na poměrně dlouhé trati.
Překážky: Překonávání překážek – zpočátku jen v kroku, teprve později také z klusu – musí se stát remontě samozřejmým, jako pohyb dopředu v kterémkoli chodu. Práce na svazích nebo přes skoky není samostatným úsekem remontního výcviku, nýbrž jeho neoddělitelnou součástí. Proto nedělat z toho černou magii během remontního výcviku ni později, kdy dobře vycvičená remonta je určena ke specializaci pro soutěže v terénu nebo skokové. Se strašpytli trpělivě za vodičem, kde se však nesporně zjistí oposiční duch, použít právo klidně a energicky, aby ochota k plnění povinností nebyla kompromitována.I zde je terén zpočátku nejvhodnějším prostředím (malé příkopy a svahy). Pokud je nutné používat překážky umělé, nesklouznout k otloukávání nohou remont i svízelné kombinace a neohlupovat je dlouhými reprisami.
Požadavky nutno stupňovat znenáhla a vždy mít na paměti zásadu: klid, přiměřenou rychlost a odhodlaně přes. To se docílí jedině pobízením, nikoliv taháním ve směru, odkud kůň přichází.V zárodku tlumit pokusy o utržení se na překážku, před ní mudrovat neb překonávat ji kozím stylem. To vše prozrazuje, že kůň je za holení a ovládán jen ruční brzdou. Výsledkem takového ježdění jsou akrobatické výkony, které mají s jezdeckým uměním jen tolik společného, že se dají též provádět na hřbetu koně. Soustavně potlačovat tendenci některých jezdců najíždět překážku z dálky v přehnaně rychlém, tedy nevhodném tempu.
Osamostatňování remont: Zpočátku se jezdí, pokud se výcvik koně koná na jízdárně – v zástupu jen krokem a klusem, později též jednotlivě na určitou ruku ve všech chodech. V terénu zásadně a dlouho jen v houfu. Hustotu houfu měnit podle terénu a chodu i dosažené úrovně výcviku.Práci v „rozchodu“ začít teprve, kdy koně jdou již chutě vpřed, i k tomu je nejvhodnějším prostředím terén. Pokud se jezdí klusem, požadovat obraty na velkém poloměru.
Pro jízdu ve dvojicích (průprava pro solo-ježdění v terénu) volit zpočátku velké plochy, aby však byli prozatím i jiní koně v dohledu. Při osamostatňování remont je zapotřebí hodně trpělivosti a laskavého zacházení. Rozhodně netrestat „stejskálky“ za řehtání ani drobná extempore, která končí nedobrovolným opuštěním paluby postiženého pilota. Samostatnou práci vhodně kombinovat například sesednutím opodál ostatních koní, popasením apod.
Jak posuzovat výcvik remonty a práci jezdců v prvním období:
Příznakem správné práce je klid a ochota remonty v terénu, jízdárně i na překážkách. Vyváženost směrem na předek, krk vždy nízko nesený s tendencí dolů-dopředu. Hlava před svislicí, hřbet pružně vyplňuje rozkrok jezdce, zadní končetiny dobře posunují, živá huba ve stálém přilnutí k otěži, pohyby energické a pravidelné. Samovolné změny ruchu a směru opravují jezdci zásadně všemi pomůckami souladně. Holeněmi neboxovat boky koně, žádné přítahové pomůcky rukou. Před požadováním vždy nejprve zajistit spořádaný rázný pohyb, jinak nestačí ani sebesilnější pomůcky. Na konci prvního období musí být remonty v dobré tělesné kondici, úroveň výcviku vyrovnaná a celkové chování budit dojem niterné vyrovnanosti.
Trvání prvního období závisí na mnoha okolnostech. Za příznivých podmínek možno dosáhnout dobrý výsledek asi za osm měsíců. Cvičitel i jezdci se však musí hodně přičiňovat, čas sám o sobě remontu nepřijezdí.Nejistota ve vedení výcviku, ukvapený postup práce, povrchní péče o blaho koně a jiné nedostatky prodlužují výcvik a někdy zavedou i na nesprávné cesty. Pak zbývá jedině možnost: napravit svědomitě, co se pokazilo. A to stojí čas a námahu.
Druhé období výcviku remonty:
Je pokračováním a prohlubováním práce prvního období. V praxi není proto přechod z 1. do 2. období nějak přesně ohraničen. Požadavky na vyváženost, obratnost, ohebnost, prostupnost a poslušnost se zvyšují vhodnou výchovou a gymnastikou.
Práce v terénu se zaměří zejména na spolehlivé a klidné překonávání strmých svahů (náročné na práci zádě při posunu i brzdění), příkopů a překážek o nestejné úrovni odskoku i doskoku (pohotové vyvažování za ztížených podmínek, výchova k srdnatému odskoku). Prodlužování repris klusu i cvalu zlepšuje hospodaření s dechem, tělesnou kondici i spořádanost pohybů. Klást důraz na osamostatňování remont!
V jízdárenské práci se jedná hlavně o vypracování přechodů z chodu do chodu, z ruchu do ruchu (pohotové vyvažování při měnění sledu nohou, rychlá, spolehlivá a přesná reakce na pomůcky a diferencovanou jejich intenzitu). V dalším průběhu výcviku se přiřadí přechody do nehybnosti, couvání a překroky. To vše podporuje zvýšení ohebnosti, prostupnosti a poslušnosti, důležitých to vlastností přiježděného koně.
Při práci přes překážky se jedná o svižné překonávání nízkých víceskoků stejného i různého profilu a jednotlivých skoků kolmých i širokých rozmanitého typu. Cíle výcviku druhého období je dosaženo, jestliže se kůň spolehlivě vyvažuje v horizontál. Jde-li vše hladce, zvládnou remonty za 6-7 měsíců pracovní požadavky tohoto období.
Prověrkou správného výcviku po druhém období je dobré obstání remonty ve všech třech disciplinách zkoušky všestranné způsobilosti alespoň stupně „Z“ s plnými požadavky podle pravidel jezdeckého sportu.Teprve tehdy považuji za správné odborně a oprávněně specializovat koně pro některé obory. Námitka, že se v drezurních soutěžích nepožaduje skákání, není na místě. Do našich pravidel se dostalo toto ustanovení ve snaze (nelogické) po přizpůsobení dresurním soutěžím, pro něž vydává úlohy FEI. Snad také proto, jako protiváha ústupku skokanům (také discutable), že se od nich na veřejnosti nežádá drezura. Kůň, který nedosáhl výcvikově úroveň požadavků alespoň military „Z“, nemůže plnit všechny požadavky kladené na spolehlivého a do jisté míry i příjemného jezdeckého koně.
Nejsou-li k dispozici takoví koně, na čem se má učit začátečník základům jezdeckého umění, na čem si má vyjet do přírody člověk bez závodnických aspirací, který má však velkou lásku ke koni a cítí potřebu tělesné i duševní rekreace ve společnosti ušlechtilého koně?
Zde jsem u věci, o níž by se mělo v oddílech uvažovat, neboť co se dosud poskytuje těmto kategoriím jezdců, není většinou dobrou propagací jezdeckého sportu. Naopak to žene vodu na mlýn těm, kteří většinou k němu zaujímají stanovisko odmítavé. K popularizaci jezdeckého sportu to tedy rozhodně nepřispívá.
Velmi rušivě zasahuje však nedostatečný výcvik remontní do zkvalitnění jezdců všech oborů. Jak chceme získat schopné jezdce pro zkoušky všestranné způsobilosti? Jak chceme s úspěchem čelit jezdeckému primitivismu některých jezdců-skokanů a mnohdy i desolátnímu výcvikovému stavu jejich koní? Jak chceme docílit, aby ve zkouškách drezury působili jezdci a koně na diváky příjemně a neodpuzovali je proto, že předvedení a pojetí drezurní úlohy je mnohdy kvalifikovanou zvrhlostí? Věřím, že sama FEI přistoupí k řešení těchto problémů, neboť i na závodech mezinárodních se projevují podobné zjevy v povážlivé míře. Reglementace k odstranění těchto nedostatků nebude snadnou, jeví se však naléhavě nutnou v zájmu kulturního poslání sportu, jimž není výhradně rekordérství v nejširším smyslu tohoto pojmu. Fysické i duševní zušlechtění člověka (v jezdeckém sportu navíc i zušlechťování výkonnosti koně) nesmí být v žádném sportu zanedbávané, aby nenastal jeho úpadek.
Od první jezdecké olympiády v roce 1912 a založení FEI v roce 1921 bylo pro jezdecký sport mnoho kladného vykonáno. Mnohé však čeká na zlepšení, aby nynější negativní zjevy byly odstraněny z jezdeckých kolbišť, zvláště když dnešní jezdecký sportovec nemá zpravidla tolik možností, aby dosáhl technickou úroveň svých vojenských předchůdců.Ve snaze po zlepšování, nutno tento fakt pojmout do celkového plánu, aby i v jezdeckém sportu se mohlo uplatnit heslo, které požaduje zdokonalování co nejširší.
Je však zdokonalováním již samo o sobě, jestliže jezdec v sedle svého koně například vykouzlí na kruhu početnou sadu přeskoků à tempo a nebo se dostane skokem z jedné strany dvoumetrové zdi na stranu druhou bez shození a pádu? Bylo by zajisté, kdyby nesehráli při tom koně a jezdci končetinami a dalšími součástkami pohybovou grotesku. Jak se však to dnes na závodech ukazuje, vnucuje se myšlenka, zda to není urážka nejen zastánců klasického jezdeckého umění, nýbrž i zastánců ježdění přirozeného, jak je měl na mysli Caprilli. Tyto úkazy však desorientují i diváky, kteří mají smysl pro krásu pohybu a tím je vyhání ze sportovišť, což je zajisté poslední, co může jezdecký sport potřebovat.
Kde hledat cestu k nápravě? Především v samotné FEI, neboť ta má účinné možnosti zapůsobit na federace národní. Tyto pak mají přímý vliv na výchovu a vyškolení funkcionářů, kteří mají být tvůrci nové jezdecké generace.Dobrá organizace musí proniknout až do základů. A základem v jezdeckém sportu je reelní výcvik remont a výchova i výcvik jezdce začátečníka. Na dobrých základech se pak může teprve budovat nástavba, jejíž odolnost je podrobena velkému zatížení při sportovních výkonech.Jakékoli chytračení směřující k ošizení remontního výcviku a jeho nedostatky pak hledět ve sportovním výcviku nahradit specielními udidly nebo sedlářskými výrobky, skončí vždy neslavně.
Na tom nezmění nic ani okolnost, že ty to zlepšováky používají a vřele doporučují prominenti, kteří jsou nezřídka nositeli honosných titulů i nejvyšších výkonnostních tříd.Rovněž nepomůže ani virtuosně progymnastikovaný jazyk prominentů, jestliže jeho hbitost není řízena logickým myšlením a neopírá se o úspěšnou cvičitelskou činnost ani takové výkony v sedle, před nimiž by odborník, ne-li v úctě tedy alespoň ochotně smekl klobouk.
Major Pitlík, Albertovec 1966
