Všeobecné poznámky k teorii jízdy koňmo(zpracováno pro kurz trenérů 1966)
Úvod končí otázkou
Více než před půlstoletím napsal jeden praktik, jemuž úcta ke koni nebyla zřejmě prázdnou frází: „Výcvik koně je poučováním žáka hodného důvěry a nikoliv podmaňováním nepřítele!“Jak odlišné od názorů, které byly přibližně tři sta let dříve hlásány italskými mistry! Zde malý úryvek z nich „… a nepodvolí-li se, bij koně vydatně všude, po nohách, hlavě i jinde, jenom oči vynechej!“A přítomnost! Neocitáme se někdy v zákulisí jezdeckých závodů (tam se to nejlépe zjišťuje) pojednou v sedmnáctém století? Zakročí již v roce 1966 především trenérské rady proti takovým jevům?
Všeobecné poznámky k výchově a výcviku koně!
1.) Výchova a výcvik koně probíhá ve všech fázích přípravy souběžně a neoddělitelně. Proto se od cvičitele právem požaduje, aby byl schopen hned v počátcích přípravy vystihnout především niterné vlastnosti koně. Na základě zjištěných příznaků povahových a tělesné kondice musí cvičitel stále přizpůsobovat zacházení s koněm a dávkování fysické práce.
Tento žádoucí a jedině správný postup se často liší od běžné praxe, která jakoby vycházela z předpokladu, že se naopak kůň musí přizpůsobit cvičiteli. Při uplatňování tohoto názoru a eventuelním jeho prosazováním i drastickými prostředky není divu, že se výcvik někdy ocitne ve slepé uličce.
2.) Každý kůň je z hlediska výchovy a výcviku svérázným jedincem. Jeho individuelní vlastnosti nutno dalekosáhle respektovat a hledat k nim co nejvhodnějšího jezdce. Ideální souhra vlastností jezdce a koně se dociluje velmi zřídka. Do jaké míry se podařilo docílit psychickou i fysickou harmonii partnerů, projeví se v dosažených výsledcích.
Z toho jasně vyplývá pro cvičitele poučka, že výchova a výcvik jezdce jsou neoddělitelné od výchovy a výcviku koně.
3.) Posuzováno teoreticky, usnadní cvičiteli práci „pokročilí jezdci“ v běžném pojetí. V praxi se to však neprojeví vždy kladně. Pro výcvik jsou absolutně bezcenní „pokročilí jezdci“, kteří koně neustále montují, aniž se dají poučit o nevhodnosti svého počínání. Jezdec-montér je útrapou pro koně v každé fázi výcviku a trýznitelem nervů opravdového cvičitele.
4.) Dobře vychovaný a pracovaný kůň se pohybuje pod jezdcem klidně, rovně a rázně vpřed. To je meta, k níž musí neustále směřovat veškeré počínání cvičitele i jezdce od prvního do posledního dne výcviku.
Proč klidně? Od přírody nervózní nebo nevhodným zacházením znervózněný kůň, není dostatečně soustředěn na požadavky člověka. Proto je nutno docílit při práci především klid, který zpravidla nastane laskavým a trpělivým chováním člověka. Silácké zásahy zvyšují vždy podrážděnost nervů koně a končí někdy nepříčetnými a tudíž nebezpečnými výbuchy temperamentu trýzněného koně. To platí při výcviku, vystoupení na veřejnosti, ve stáji i na podkovárně.
Připomínka pro praxi. Je radno se vyhnout koním nervosním. Jejich výcvik trvá nepoměrně déle a pracovní výkon je dlouho nespolehlivý.
Proč rovně? Předek koně je řízen na přímé čáře i křivce přesně před zadkem, což zaručuje při pohybu racionelní využití sil (podrobná zmínka o přirozené šikmosti koně, jeho srovnání, nestejné prostupnosti na jednotlivých otěžích).
Proč rázně vpřed? Správně chápán a prováděn, projeví se tento požadavek pružným, stejnoměrným, kadencovaným a kmihem vysoce zásobeným pohybem. Takový pohyb šetří koně i jezdce, poněvadž zaručuje celkovou uvolněnost, rytmickou činnost srdce i plic, snižuje dráždivost nervů a příznivě působí na vývin svalstva. Je výsledkem správně používaných pomůcek, jimiž jezdec reguluje rychlost i energii pohybu.
Nesprávně chápaná a praktikovaná zásada „rázně vpřed“ se označuje jako utíkání, které je charakterizováno strnulostí, přehnaně rychlou kadencí a nedostatečnou prostorností. Pohyby utíkajícího koně jsou nevýrazné, uspěchané a často i nepravidelné. Jakés-takés ovládání obstarává jezdec převážně „ruční brzdou“, která vyvolává v hubě koně bolest a tím jej znervózňuje. Neúměrné zatížení nervů přepíná i fysické síly, a proto zde nutno hledat příčiny předčasného opotřebení končetin nesprávně pracovaných koní.
Ve svých důsledcích se projevuje zásada „rázně vpřed“ vyvážeností, prostupností a poslušností koně, kdežto „utíkání“ je vždy doprovázeno nejistotou v používání končetin, neprostupností a nezřídka umíněností.
Na jedné straně tedy příjemný, tj. snadno ovladatelný kůň, na straně druhé kůň ve stálé šarvátce s jezdcem.
5.) Při výcviku koně i jezdce je nutno, aby se cvičitel naučil „dívat“ a zrakem hodnotit skutečnosti, správně je odhadl a dovedl přehodnotit v pocity. V tomto smyslu nutno vždy upravit instruování jezdce i práci koně.
Někdy se cvičiteli jeví účelným, aby si ověřil svůj názor na práci určitého koně přímo v sedle. Při takovém rozhodnutí je především nutno mít na zřeteli, že odlišná úroveň (předpoklad že vyšší u cvičitele) technické zdatnosti i jezdeckého taktu cvičitele a stálého jezdce, vyvolá dočasně odchylnou reakci koně. Vždyť se tu jedná o rozdílné zapnutí pomůcek co do času, místa i intensity, které se přenáší opticky, slovně a zejména pocitově jen nesnadno z cvičitele na stálého jezdce. I když kůň zareaguje na cvičitelův zásah příznivě, není tím ještě řečeno, že to bude umět vyvolat i stálý jezdec, třeba byl o situaci instruován co nejvhodněji. Eventuelním nezdarem však vznikají u stálého jezdce snadno depresivní stavy, což zajisté není ve prospěch věci. Pro cvičitele nakonec taková eventualita je trapasem, neboť ho usvědčuje, že ještě mnohé schází, aby se směl považovat za cvičitele dobrého, i když technicky dokázal svou převahu.
Povšechně lze říci: Čím pokročilejší je kůň ve výcviku, tím nesnadněji se instruuje jezdec, avšak pozor! reelný výcvikový i výchovný základ mže dát remontě jen velmi zkušený cvičitel. To je neměnitelná skutečnost, nikoli paradox.
Rychlé, případné efektní výsledky ve výcviku nejsou vždy důkazem vysoké kvality cvičitele a proto je někdy v takových případech správným hodnotit podle staré moudrosti – práce kvapná, málo platná.Připomínka: kdo sám již v sedle neprolévá pot a netříbí si tím jezdecký takt, kdo nestuduje běžně odborné publikace, ztrácí něco ze své hodnoty cvičitele. Rutina v povelové technice a stereotypní připomínky jezdcům nepřesvědčí zasvěceného, že kvalita cvičitele je vysoká. Široce rozmáchnuté instrukce udělované jezdcům za pohybu odvracejí jejich pozornost, co se právě s koněm děje anebo si prostě instrukcí nevšímají.
Proto je daleko prospěšnější shromáždit si jezdce v pracovní přestávce nebo po ukončení výcvikoví lekce a vysvětlit jim, jak nutno na vyskytnuvší se problémy reagovat. Výcvik koně a jezdce není pořadovým cvičením pěšího cvičence. Proto dávat povely ve formě návěstí a tím vychovávat důsledně a záměrně jezdce ke svědomité přípravě sebe i koně pro požadovaný výkon.
…….Major Pitlík Albertovec 1966
