Waldemar Seunig (8.8.1887 – 24.12.1976)
Nenucenost – uvolněnost – napětí – uvolnění – práce hřbetu – vstřícnost – posun – chuť k pohybu
Nenucenost je psychický a fyzický stav koně, ve kterém pružně stahuje a uvolňuje své svaly jen tolik, nakolik to vyžaduje jednotvárný pohyb jeho vlastní váhy zvýšené o váhu jezdce, při kterém se vyhýbá veškerému nadbytečnému vynaložení energie.
Oproti uvolněnosti samotná nenucenost bez přidání dalších faktorů, jako jsou pobídky a následný zvýšený odraz a klenutí celé páteře směrem k hlavě koně, je, dalo by se říci, zcela pasivní záležitostí, při které se nohy koně pouze nevýrazně houpají tam a zpět.
Pro koně, který je duševně a tělesně stísněný, je těžké napínat a uvolňovat své svaly elasticky a volně.
Naopak je bude napínat a uvolňovat křečovitě (bude se napínat), aby se vzepřel působení nepříjemných a bolestivých podnětů a tak ztrácí volnost chodů a svou přirozenou schopnost se vyvažovat. Stejně se může projevovat i vnitřní napětí (strach, vzrušení), což jezdec zpravidla dobře pociťuje.
Vnější i vnitřní příčiny (bolest, strach) často působí společně, což vyústí v napjatý a stísněný pohyb. Záleží na jezdeckém taktu a citu, zda jezdec dojde ke správné diagnóze a vhodně zareaguje.
Třetím druhem omezení pohyblivosti koně, který nepramení ani z pocitu bolesti ani ze strachu, je napnutí svalů, tzv. svalový tonus, který je obvyklý u mnoha ušlechtilých koní, které musíme nechat, aby se ho sami zbavili při lonžování, nebo ještě lépe ve volnosti, před tím, než na ně nasedneme, což bychom neměli učinit dříve, než se napětí uvolní a tak zmizí omezená pohyblivost jejich kloubů. Nenucenosti je dosaženo, když kůň nechá jezdce, aby se posadil v sedle, aniž by napínal hřbet, a začne klusat v přirozeném rytmu bez jakéhokoli působení otěží. Pozorovateli je patrná korektní (tj. pružná, ale stále ne dost výrazná) oscilace všech svalů v těle koně a jeho uvolněný a spokojený výraz v obličeji, s polovztyčenýma ušima, se smysly soustředěnými pouze na cestu a na jezdce a s přirozeným držením ocasu, který se kýve od kořene ke špičce v rytmu došlapů zadních nohou.
Z toho, že nenucený a rytmický chod koně je základem veškeré jezdecké práce, je jasné, že nenucenost a rytmus jsou dva nezávislé předpoklady, kterých je třeba dosáhnout, než je možno pokročit ke gymnastickému výcviku koně.
I během následujícího výcviku musí být jezdec schopen navrátit se k této, dalo by se říci, primitivní, původní formě pohybu, tedy přirozenému klusu, kdykoliv se dostane do problémů. Takový klus je totiž základem výcviku jak pro parkurového koně, tak i pro koně ve vysoké škole.
Uvolněnost je pokročilou formou nenucenosti.
Uvolněnost se vyvíjí z nenucenosti a z energie chodu vybuzené aktivním působením jezdce (pobídkami). Pobídky lýtek jezdce podporují pohyb koňských nohou vpřed a vzad do té míry, do jaké to dovoluje tělesná stavba koně. Kmih končetin koně, který odpovídá většímu prostoru, jenž díky zvýšenému posunu pokrývají kroky koně, bude přenesen na protahující se svaly krku a hřbetu ve vlnách, které jsou energičtější a delší než by tomu bylo při nenuceném pohybu. Následkem zvýšené energie dosáhnou až k zátylku koně a projeví se v jeho protažení. Toto počáteční natažení je protažením těla vpřed, díky němuž huba koně dosáhne na udidlo, což ruka jezdce pouze pasivně očekává. Tento proces dává základ přilnutí, které se později stane pozitivní poslušností otěžím. Použije-li jezdec pobídky sedem (pozn. Filip: Přenesení těžiště mírně vzad, lopatky k sobě a dolů, ramena dozadu, břicho vpřed ve směru pohybu koně, nohy od kyčlí dozadu a dolů, což způsobí zvýšený tlak sedacích kostí na posedlí a hřbet koně.), přijde kůň více na otěž, podvolí se v hubě, zátylku a krku a uvolní se, žvýkajíc při tom udidlo.
Horsemanship – Waldemar Seunig
Kůň se může pohybovat nenuceně, aniž by se dotýkal udidla, ale je uvolněný jen tehdy, když se díky pobídkám vyklene a uvolní své svaly, které používal i v přirozeném nenuceném klusu, ačkoliv pouze mdle, a protáhne se vpřed směrem k udidlu, aby na něm nalezl přední hranici rozsahu svého pohybu, tak jako je mu sed jezdce hranicí zadní.
Nenucenost je charakterizovaná nedostatkem motivace v přirozeném pohybu, při kterém kůň ještě dostatečně nenapíná své svaly proti váze jezdce. Nenucenost je však poslušností koně k pobídkám rozvinuta v uvolněnost, kterou umožňuje energická práce svalů v pohybu vyžadovaném pomůckami. Toto zahrnuje energické napínání a uvolňování – pružnost – kombinované s ochotným přijímáním zátěže.
Protože nenucenost je prvotním stadiem uvolněnosti, která z ní přímo vychází, kůň nemůže být uvolněný, není-li jeho pohyb nenucený. Na druhou stranu si lze snadno představit koně, který se bez uvolněnosti jako takové, ale zcela nenuceně kolíbá s jezdcem na hřbetě.
Nenucený je často zaměňováno s uvolněný. To vede ke zmateným závěrům. Oproti svalům, které jsou napjaté staticky, by kůň měl vždy napínat a uvolňovat svaly používané pro pohyb v načasování s kroky a skoky více či méně intenzivně, ale vždy elasticky a pravidelně, v závislosti na stupni výcviku a energii, kterou daný chod právě vyžaduje. Ta je nejvyšší v prodlouženných chodech a v chodech vysoké školy. Kůň může příliš napínat své svaly a téměř je neuvolňovat, takže jsou příliš napjaté, jako je tomu u křečovitě vyklenutého tuhého hřbětu. Ale kůň může také stahovat své svaly nedostatečně, takže prakticky nemají prostor k tomu, aby se uvolnily, jako je tomu u nekativního, mrtvě prohnutého hřbetu. V obou těchto případech, které jsou dvěma póly stejného problému, svaly pulzují příliš málo, nepravidelně a tedy chybně. V obou případech se tedy napjatý hřbet chybně pohybuje a kůň tedy není schopen dostát požadavkům jezdce a není poddajný, protože se ve hřbetě správně nevlní. Svaly přímo sloužící k pohybu nemohou být nikdy zcela v klidu, tedy ve stavu permanentního napětí nebo uvolnění, pokud mají zapadat do pohybového vzorce a úspěšně v něm plnit svou funkci. Je třeba rozlišovat pojmy napnutí svalu, což je normální součást funkce každého svalu, kdy je fáze aktivního zkrácení svalových vláken vystřídaná jejich pasivním uvolněním a prodloužením, a napětí svalu, což vyjadřuje spíše jeho přepětí, tedy nedostatečnou fázi relaxace a prodloužení svalových vláken. Často slýcháme, že se korektně se vlnícímu hřbětu říká vyklenutý. Tento termín může vést k mylným závěrům, že hřbet musí vždy zaujímat konvexní pozici, aby mohl nést jezdce. Není tomu tak, a proto je lépe nazývat správně se pohybující hřbet jako poddajný.
Vstřícnost je schopností a připraveností koně odpovídat na pobízející, zadržující a stranové pomůcky, kterým svými reakcemi dovoluje, aby prošly jeho tělem od zadu vpřed a zase zpátky, stejně jako do stran. Vrcholí pak tím, že se kůň oprostí od veškerého vzdoru proti působení jezdce. Tak jako se uvolněnost téměř nepozorovatelně vyvíjí z nenucenosti, svého předchozího stádia a předpokladu, vstřícnost vychází z uvolněnosti, jako výsledek kmihu a stranového ohnutí, které zajišťují rovnoměrné zatížení všech čtyř končetin. Nemůže ho být dosaženo bez impulzu, který pramení v zadních končetinách koně a plyne vpřed k čelistním kloubům.
Kůň může být uvolněný a stále to neznamená, že je zcela vstřícný. Ale je-li vstřícný, musí být i uvolněný. Kůň musí být i v nejvyšším možném shromáždění, kdy jsou na svalové napětí kladeny maximální nároky, stejně uvolněný, jako při přirozeném volném pohybu. Jezdeckému koni je vždy vlastní určitý stupeň vstřícnosti, ale pokud bychom po něm požadovali například shromážděný krok, jaký předvádí kůň připravený pro pokročilé drezurní úlohy, jeho obecná vstřícnost by nebyla dostatečná. Čím vyšší je stupeň výcviku, tím více se vstřícnost blíží ideálu a tím jemnější pomůcky mohou být udíleny. Je-li kůň vstřícný, má chuť k pohybu vpřed, neboť pozitivně odpovídá na pobídky, což je viditelné z toho, jak přijímá udidlo, protahuje se, aby na něj dosáhl, a přijímá ho s jemným přežvykováním.
Pohyb koně vpřed nemá nic společného s nekoordinovaným spěchem nebo obecně s rychlostí. Je však zcela propojen s gymnastickým tréninkem rozvíjenou schopností koně nechat se pobízet, což znamená, udržovat chod nebo ruch tak, jak určuje sed a regulující pomůcky rukou bez prchání nebo spěchání.
Odvážný kůň se svou přirozenou chutí vpřed, která pramení z jeho svědomitosti, píle a ochoty se nechá pobízet snáze než kůň opačných kvalit.
